MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 duben

Nedělám nic?

Někdy počátkem roku jsem potkal dávného známého. „Tak jsem slyšel, že teď nic neděláš, povídá. Chodíš po ateliérech, opíjíš se s malíři, uděláš sem tam nějakou výstavu a máš padla. Žádná práce, žádný vstávání. Docela ti závidím.“ Docela mně závidí. Konec konců, proč ne. I já tomu Adamovi někdy docela závidím. Nemusí ráno vstávat, nemusí pracovat, jen se tak poflakuje. Dobrá ulejvárna, řekli byste nejspíš. Ale já nevím, jestli vám mám dát za pravdu.

Když jsem odešel z té poslední pojišťovny, kde jsem do srpna 2004 pracoval, měl jsem radost. Konečně začnu dělat něco smysluplného. Konečně vyměním vyřizování lejster za opravdu tvůrčí práci, která mě baví a které snad i trochu rozumím. A hlavně, která má smysl.

Jenže v tom pojmu „práce“ se objevil největší problém. Ležel jsem v posteli, koukal do prázdna a v duchu sestavoval koncepci, jak dál budovat sbírku, co přikoupit, na kterého umělce klást větší důraz a jestli dnes zajít za Černickým nebo spíše k Davidovi. Čas pomalu utíkal a já, když jsem konečně rozvažování uzavřel a dozněl taky Vivaldi, který to nicnedělání podbarvoval, jsem vstal a vyrazil na oběd (bylo totiž už půl jedné). A tak se objevilo dilema. Dělám vůbec něco?

Vžijte se do mé situace. 26 let jsem brzy ráno vstával, spěchal do práce, osm a půl hodiny vyřizoval lejstra, telefonoval, říkal ano a ne, počátkem příštího týdne snad, bohužel, vaše pojistná smlouva má jiný rozsah krytí, takže litujeme. A pak, z celého toho celodenního ubíjejícího točení se v kruhu jsem k večeru otevřel záchranná vrátka a doslova utekl do ateliéru. K Písaříkovi nebo Mertovi nebo ke komu. A tam jsem jen s rozkoší cítil, jak ze mě odpadávají kusy celodenní blbárny a já se svobodně rozhlížím a už vím, který obraz zítra koupím a jak sbírku rozšířím. Utíkal jsem zkrátka k umělcům pro umění co živou vodu a pil jsem ji po douškách. A pak jsem najednou, ze dne na den, do té živé vody slítl po hlavě. Už ne doušky, už pořádně velký rybník s vodou hlubokou a taky vhodnou k utopení. Tak jen koukej plavat!

Nejdříve jsem měl pouze výčitky svědomí. To když jsem se vynořil nad hladinu toho rybníka a vodu zvolna upíjel. Mí bývalí kolegové dřepěli osm devět hodin v práci a já, protože jsem měl za sebou těch 26 let vysedávání za psacím stolem, jsem měl smysluplnost práce spojenou především a právě s těmi osmi a půl hodinami, a teprve pak možná s nějakým jejich obsahem. A najednou jsem vstával v deset a výstavu koncipoval ve dvě v noci a obrazy vybíral od tří do pěti. A v podstatě nic nedělal. Nedělal jsem nic a už vůbec nic těch magických osm a půl hodin!

Malíři mně občas dnes, když přijdu k nim do ateliéru, říkají: působíš nějak unaveně, co ti je? A já jen pokrčím rameny a odevzdaně vybídnu: tak mně ukaž svoje nové obrazy. A pak se dívám a vybírám a hodnotím, některé obrazy odkládám a zase se k nim vracím a při té příležitosti občas vzpomenu na slova, která mně tehdy, na začátku toho mého nicnedělání, řekl Vladimír Skrepl: „Ale to je přece nesmyl. Jak to, že nic neděláš? Copak vybírání obrazů, koncipování sbírky, její sestavování, příprava, realizace výstavy, navazování kontaktů, neustálé rozšiřování znalostí o výtvarném umění a nevím co všechno, to není práce? Něco takového může říct jen ten, kdo nemá ponětí, o co jde.“

Takže vlastně nevím. Nedělám nic? Tvrdě pracuji? Jen občas, když mám všeho toho umění už doslova plné zuby, chci utéct. Otevřít záchranná vrátka a v pojišťovně vyřídit nějakou škodu. Nebo sjednat dopravní pojištění. Nebyl by to pro mě doušek živé vody? Zvolna upíjeného osvěžení na vyprahlé poušti výtvarného umění?