MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2015 květen

Nejknihy 2014

Letos vyhlásil Památník národního písemnictví (PNP) a Ministerstvo kultury padesátý ročník soutěže Nejkrásnější české knihy. Zní to velkolepě, otázka však je, jestli se soutěž v průběhu času rozvíjí a posouvá, nebo jsou jednotlivé ročníky spíš rutinní záležitostí. V posledních ročnících se k veřejnosti – odborné i laické – dostaly informace o vyhlášení vítězů, publikování katalogu, vystavení oceněných publikací, jejich cestě do zahraničí a v médiích se mihlo několik příspěvků na téma „jaké knihy byly letos oceněny“.

Z toho, jak jsem soutěž poslední dva roky poznala díky účasti v komisi, jsem přesvědčená, že spolu s organizováním soutěže by bylo přínosné, aby PNP otevřel každý rok určité téma nebo fenomén, který přímo souvisí se současným knižním designem, výrobou a vydáváním knih a se vztahem mezi těmi, kteří se na tvorbě a publikování přímo podílejí. Volba tématu, ke kterému se může připravit série diskuzí, přednášek, článků nebo instalace, by mohla se soutěží přímo souviset. Například každoročně je kategorie učebnic a didaktických pomůcek nejslabší co do počtu i kvality, jako jedno z výročních témat se tak nabízejí okolnosti vzniku českých učebnic a možnosti jejich podoby. Otevření takového tématu bude přínosem pro odborné kruhy i širokou veřejnost.

V loňském roce vzniklo v PNP Metodické centrum pro knižní kulturu, které vysílá signály, že se do něčeho takového chce pustit. V rámci letošního ročníku soutěže tímto směrem ukázal i Petr Babák a jeho Laboratoř, když se kromě zpracování katalogu výsledků ujali i řešení instalace, ve které oproti předchozím ročníkům není jediná vitrína, ale autorské zařízení na digitální dokumentaci a archivaci knih, které byly oceněny ve všech uplynulých padesáti ročnících, a videoeseje o fiktivní budoucnosti knihy. Památník takový přístup může brát jako potrhlou výjimku, nad kterou se zavře voda, nebo jako začátek cesty, jak soutěž probrat z hibernace. Posunem by bylo i systematičtější nastavení fungování poroty. Všichni její členové by měli jasně vědět, jaká jsou hlavní kritéria, podle kterých se knihy hodnotí, co se od porotců očekává, jak by se měli nebo alespoň mohli připravit. Měli by mít také prostor, aby se vzájemně dozvěděli o svých postojích k designu a tvorbě knih ještě před tím, než začnou diskutovat o konkrétních publikacích.

Pocit, že by se neměly letošní rozčeřené vody nechat utichnout, zesiluje i fakt, že v Čechách ročně vyjde asi šestnáct tisíc titulů a přitom do soutěže se sedmi kategoriemi bylo letos přihlášeno celkem jen asi dvě stě šedesát knih (podobně je to všechny poslední ročníky). Například „nejkrásnější česká učebnice“ se tak vybírala pouze z jedenácti publikací, které se v soutěži objevily.