MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2009 únor

Nejvýznamnější událost roku?

Od počátku roku 2008 jsem se vyvázal, možná dočasně, možná ne, z přímého zapojení do organizování výstav a jiných aktivit, čemuž jsem se předtím dlouhodobě věnoval. Dalo by se říci, že právě vzhledem k mé předešlé činnosti se loni jednalo o zcela nestandardní počínání. Dovolil jsem si takový odstup, že jsem se neúčastnil žádných veřejných událostí (vernisáží, tiskovek apod.), ani jsem nenavštěvoval žádné výstavy.

Zkraje loňského roku jsem byl osloven, abych pokud možno pozitivně, ale v zásadě jakkoli, reagoval na zahájení provozu Špálovky. Nepřimělo mě to k tomu, abych do Špálovky zašel. Na výzvu jsem nereagoval i proto, že prostor Špálovky se propojoval s mým předešlým angažmá v tranzitdisplay, respektive mým osobním promýšlením eventualit získání nového prostoru pro Display. Ztráty Špálovky pro Display lituji, i přesto, že jsem se téměř zavázal, že toho litovat nebudu.

Dalším a na dlouhou dobu jediným oslovením k návštěvě výstavy a její reflexi došlo v červnu, kdy se na mě obrátily Hospodářské noviny a Art+Antiques, abych napsal o „Knížákově výstavě“ ITCA. Výstavu spíše nestálo za to vidět, což jsem také formuloval. Vyhověl jsem HN. Jednalo se tudíž o jedinou výstavu současného umění, kterou jsem loni viděl. Všechny další střídmé informace pocházely z nepřímých zdrojů (informace v tisku, tiskové zprávy, www stránky). O přílišnou orientaci jsem se nijak nesnažil.

Na Bienále současného umění v GHMP jsem viděl plakáty v metru se stínovou podobou profilu kurátora. Vystaveny prý byly práce stejných umělců jako minule. Tento koncept mě od návštěvy výstavy spíše odrazoval – dal jsem si tradiční sázku o nic: podaří se mi výstavu, která nejspíše stojí za návštěvu, vidět? Její existenci jsem zaznamenal poměrně záhy po zahájení, šance tedy byla. Mé návštěvy v metropoli ale byly sporadické a imaginární sázku tak bienále Karla Císaře prohrálo. Přesto právě tato výstava měla asi nejvíce šancí – zajímala mě aktuální únosná míra konformismu vůči nefunkčním, ale papírově prestižním institucím.

Mohu-li, přes výše zmíněné handicapy svého pohybování spíše extra margine, hlasovat pro nějakou výstavu, dám svůj hlas výstavě, která mi byla důstojně převyprávěna. (Převyprávění je vzhledem k nedostatku času a financí na navštěvování zejména výstav v zahraničí v našich českých podmínkách, alespoň podle mého názoru, zcela relevantním způsobem divácké recepce.) Jedná se o výstavu Současný český kubismus. Kurátor Václav Magid na ní podrobil svému paradoxnímu úhlu pohledu samotnou pozici kurátora tváří v tvář korumpující nabídce instituce a své vlastní zneužití využil pro účely svědomité realizace absurdního konceptu, předem odsouzeného k neúspěchu. Ano, žádný český současný kubismus neexistuje, i když to tak může vypadat.

Mám moc rád film Frajer Luke a jeho stěžejní sdělení: „To je právě ta frajéřina, nemít na to.“ Možná bylo podobně koncipovaných akcí letos více, ale nedozvěděl jsem se o nich.