MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2010 září

Není čas na teoretizování!

Rozhovor s Janem Kubíčkem / Je vyznavačem „krásy elementárních vztahů“ a o své práci mluví stejně úsporně, jako jsou zredukovány na minimum i jeho malířské prostředky. O svých precizně provedených geo-obrazech mluví s ironií a nadsázkou jako o „kejčích“.

Tvá práce je založena na logickém a přesném myšlení, nepotřebuje jako impulz žádné příběhy ani atributy z vnějšku. Pohybuješ se na dvou pólech mezi absolutním řádem a náhodou, která proniká do finálního díla tak, že rozehraješ nějakou sérii, kde elementy manipuluješ podle určitého pravidla, a z jejich pohybu pak touto „řízenou“ náhodou vzniká výtvarná skutečnost, která má přes svou racionální metodu vzniku značnou emotivitu. Konstruktivní a konstruktivistické myšlení nemá u nás silnou tradici, není to jeden z důvodů, proč mělo zpočátku tvé dílo větší odezvu za hranicemi než doma?

Asi ano, bylo tu tehdy vystavováno zcela jiné umění i „umění“. Nikdo z mnoha tehdy uznávaných teoretiků se nesnažil hledat, jestli u nás existuje současně ještě něco jiného a možného, něco s odlišným, zcela racionálním názorem a myšlením.

Hans-Peter Riese a Jiří Valoch, kteří se o tvou práci zajímají systematicky, zdůrazňují, nakolik jsi ve své metodě poctivý a důsledný a jak pozoruhodným způsobem jsi posunul statický charakter konstruktivních poloh výtvarného umění tím, že jsi do něj vnesl pohyb. Byl to posun spontánní, anebo se prostě pro tebe stabilizovaný vertikálně-horizontální řád stal svazujícím?

K tomuto posunu jsem došel zcela logicky dalším rozvíjením vertikálně-horizontálního řádu, mám-li takto pojmenovat určitý systém, kterým jsem byl zaujat.

Vyrůstal si jako městský hoch v Kolíně. Dodnes je toto město v tvých vzpomínkách velice živé a zdá se v mnoha směrech určující. Jak jste s Jiřím Balcarem, tvým kolínským souputníkem, odhalovali onu zvláštní obrazovou realitu rodného města? Co bylo dřív – inspirace skutečným prostředím, nebo tím transformovaným do obrazů příslušníků Skupiny 42?

Myslím, že v docela raném mládí přicházejí zážitky a inspirace ze skutečného, reálného prostředí. Žil jsem ve městě, procházel jsem jím mnoho hodin, vnímal architekturu, uskupení staveb, ruch ulic, noční ticho a umělé osvětlení… město jako MĚSTO. Kolín měl jedno z nejvelkolepějších nočních osvětlení. Obrazy Skupiny 42 jsem poznal později. Moje transformace zážitků do určité nové formy – například i do té geo-konstruktivní byla už jiná a zcela samostatná etapa. S Jiřím Balcarem mne seznámil náš profesor kreslení Bohumil Kutil ještě na gymnáziu. Už tehdy mi Jirka zprostředkoval svět nového, aktuálního umění. Říkám tomu dnes „osudové přátelství“. Žili jsme tehdy vedle sebe mezi kolínskou mládeží a zůstal mým Přítelem i po jeho tragické smrti.

Byl jsi několik let představitelem českého lettrismu, už tehdy jsi však šel vlastní cestou, bez exprese, bez transkripce a bez podtextů. Text nalezený na zdi či reklamní ploše se pro tebe stával definitivní estetickou kvalitou. Tehdy už jsi souběžně fotografoval i maloval. Někde bylo psáno, že fotografie předjímaly tvou malbu. Fotografické cykly, které znám, mají jistě mnoho souvislostí s obrazy té doby, přesto mi připadají oba žánry v tvém podání svébytné a jasně vymezené.

Fotografie nikdy nepředjímaly moji malbu. Byl to prostě jiný svět k vidění, jiný zdroj zážitků, jiné objekty k zachycení fotoaparátem, nikoliv štětcem či tužkou. „Obrazová plocha má své zákony a řád a je nutné je objevovat,“ napsal jsem v roce 1965. Ale stejně tak je tomu i s fotografií.

Proč jsi v polovině osmdesátých let fotografii definitivně opustil?

Bylo toho najednou mnoho. Kreslil jsem, maloval, dělal volnou i užitou grafiku… A neměl jsem už kde filmy vyvolávat a kopírovat fotky. Kdysi mi stačila v noci malá koupelna u rodičů.

Ačkoliv jsi tvůrce řádu a logických souvislostí, ve fotografii ses dopustil také špetky romantismu, a sice zejména v cyklu Lunaparky, který vznikal téměř dvě desítky let. Nakonec i rozervané plakátovací plochy plné zapomenutých událostí jsou z dnešního pohledu nostalgicky krásné a plné poezie, stejně jako minimalistické záběry z cyklu Otcův dvorek (1984). Byla to pro tebe „drsná realita“?

Ne, pouze viděná a zažívaná realita, obsahující vizuální svět a jeho proměnu v zážitky k vyjádření.

Za totality ses živil grafickým designem. Jsi autorem plakátů, knižních obálek. Ty patří v mnoha případech k zlatému fondu tohoto oboru. Proč tyto své aktivity tak nerad připomínáš? Máš tuto tvorbu podvědomě za populární či nízkou?

Naopak. Například filmový plakát jsem tehdy dělal i vystavoval rád, i jiné obory užité grafiky. Aby byla zachována jejich odpovídající forma a obsah, vyžadovaly stejnou námahu jako volná tvorba. V tomto ctím Josefa Čapka.

Má tvůj způsob vyjadřování nějaký bod, za který už to nepůjde, kde se tvá metoda vyčerpá, nebo ji považuješ za naprosto neomezenou?

Platí zřejmě to druhé, protože základním principem je série, v níž se pohyb, řád a náhoda i vrstvení znaků či elementů exponuje mnohem zřetelněji a přehledněji než v jednotlivém obraze. Z matematického hlediska by mohlo jít o nekonečné kombinace.

Na jednom místě říkáš, že nemaluješ obraz, ale děláš průzkum. Je tvůj průzkum bez hranic?

Ten má dvě možnosti: buď sérii dokončit a přejít k jiné, nebo použít jednu část myšlenky a rozvinout ji v nové sérii. Cesty jsou opravdu neomezené. Dokončená série také ukazuje, co je možné dál.

Tvůj postoj – „shrnout, konstatovat, předložit poznatek o objeveném řádu“ – je zamýšlen i jako určitá „demokratizace“ umění, mám na mysli tvou „kombinatorickou“ práci se čtvercem, obdélníkem, kruhy apod., kterou by měl každý možnost pochopit bez nápovědy a vysvětlujících titulů?

Myslím, že ano.

Přes onu čistotu a minimalizaci prostředků a jejich uvedení v řád zůstává ve tvých obrazech i přes vědomé potlačování „rukopisu“ osobitý autorský ráz…

Autorský ráz je v myšlení, v organizaci, analýze atd., ale nejde o rukopis.

Jsi pověstný pečlivou přípravou svých výstav. Vypracuješ si detailní maketu, podle které pak věšíš své série obrazů a bez ní se výstava prostě nemůže uskutečnit. Nad maketou si ochoten strávit spoustu času, který bys ale raději věnoval malování. Není to nakonec kontraproduktivní, nemůže připravit výstavu někdo zasvěcený, aniž bys ty trávil čas tím, že znovu namaluješ všechny své obrazy v miniaturách na pomyslné zdi výstavní síně?

U tohoto způsobu tvorby je to zcela nezbytné, protože série i etapy práce spolu souvisí natolik, že je potřeba si vše předem ujasnit už na půdorysu výstavní síně.

Komu vděčíš nejvíc za péči o své dílo u nás a komu v Německu, kde máš stálé obdivovatele a příznivce?

Je to celá řada lidí, někteří už nežijí, a mám je všechny rád za jejich porozumění a trpělivost – Jiřího Padrtu, Zdeňka Felixe, Jana Sekeru, Jiřího Valocha, Josefa Hlaváčka, Jana Kříže, Jaroslava Krbůška. V Německu to je galeristka Heidi Hoffmann z Friedbergu, Hans-Peter Riese, teoretik a kulturní publicista, se kterým se znám od roku 1967, dr. Hans Thörner, sběratel konstruktivního umění, Richard Gassen, který se zasloužil o mou velkou výstavu ve Wilhelm-Hack-Museu v Ludwigshafenu v roce 1994.

Kromě výtvarné praxe jsi věnoval svůj čas i teoretickým úvahám. Je vždy vzácné a nenahraditelné, když umělec sám vyjádří své pohnutky a způsob myšlení. Podle tvých slov je to mnoho popsaných sešitů, nebylo by užitečné tyto úvahy vydat, když jsme si vědomi přetrvávajícího ostychu českého prostředí k dílu racionálně koncipovanému?

Pracuju na tom a připravuji také monografii, ale času je hodně málo a já chci především malovat.

Hans-Peter Riese říká, že jsi umělec bez národního koloritu, je to ještě i dnes handicap pro českého umělce? Není dnes důležitější, že jsi autoritou z mezinárodního hlediska?

O tom nepřemýšlím. Práce je prvořadá, její národní či nadnárodní charakter není pro mne důležitý.

 

 


Jan Kubíček (1927) pochází z Kolína. Studoval na VŠUP (1948–54) a scénografii na AMU (1954–57). Ještě v Kolíně se sblížil s Jiřím Balcarem (1927–1968). Oba se v počátcích zajímali o existenciální a civilistní poetiku města. Později jeho cesta vedla k abstrakci. Začal litými laky a pokračoval etapou lettrismu až k prvním obrazům s řazením, dělením a fázováním geometrických elementů. Jeho konstruktivní tvorba měla značný ohlas zejména v Německu, kde proběhla řada výstav mapujících tuto tendenci (mimo jiné: 1967 Konstruktive Tendenzen aus der Tschechoslowakei (Studiogalerie der J. W. Goethe Universität, Frankfurt nad Mohanem, kterou organizovali Hans-Peter Riese a Zdeněk Felix). Jan Kubíček pak od roku 1968 vystavoval v SRN často samostatně. Doma se účastnil výstav Klubu konkretistů a legendárního projektu Nová citlivost v roce 1968. Od roku 1963 byl členem Skupiny Křižovatka (J. Kolář, B. Kolářová, Z. Sýkora, K. Malich, O. Slavík, V. Burda a další). Jeho poslední domácí velká retrospektiva proběhla v Českém muzeu výtvarných umění v roce 1995. Od padesátých let se věnoval také fotografii, kterou vystavoval v Brně (1985, J. Valoch) Kolíně (Funkeho Kolín 2009, H. Musilová). Významnou stopu zanechal také v grafickém designu, zejména v tvorbě plakátů. V současnosti se věnuje malbě a volné grafice. Je zastoupen v řadě významných českých a německých muzeí a galerií a soukromých sbírkách a také například ve Fundatión Soto v Bolívaru. V říjnu či listopadu by měl mít průřezovou výstavu v Galerii Zlatá husa.