MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 březen

Nevyčerpatelnost

  • Datum / 08. 03. 2012
  • Autor / Thein Karel
  • Rubrika / úhel

Vztah umění a přírody snad patří i v naší době k motivům, jež procházejí napříč výtvarnými žánry. Je však pouze jedním z mnoha a málokdo by mu přiznal zvláštní místo. Důvod je zřejmý: vývoj umění směřoval celé minulé století pryč od rozpravy o vkusu a kráse. Souběžným odvratem bylo opuštění schématu mimésis, odkazujícího na mimolidský zdroj i vzor výtvarného díla. Právě průnikem těchto tendencí pozbyla své naléhavosti i dávná otázka po vztahu umění a přírody – vztahu, jenž byl pro starší teorie umění v různých podobách určující. Obraz člověka jako současně tvůrce i přírodní (vzniklé či stvořené) bytosti prostě vyčerpal svou sílu. Logickým výkonem dnes již oficiálních a historických avantgard tak bylo spontánní očištění umělecké činnosti od antropomorfismu: očištění, jehož paradoxními projevy byly rostoucí význam teorie jako součásti uměleckého díla a přestěhování tohoto díla do prostor stvořených pouze pro ně a výhradně člověkem.

I tyto proměny (krátce řečeno rozchod umění a estetiky) provázel protipohyb, tíhnoucí k rozbití schématu moderní galerie, tak odlišné od toho, čím bývala od antiky až do 18. století galeria čili „dlouhá chodba“ či terasa jako místo estetické procházky a součást širší, pečlivě koncipované krajiny. Dvojí podoba rozbíjení uzavřené galerie není pokusem o návrat zpět – některé podoby umění performance i land art naopak navazují na silnou konceptualizaci umění, z níž jsou motivy vkusu a krásy vyobcovány. Ani příklon k ostré teoretizaci vlastních postojů však nevysvětlí to, co bývalo záhadou vkusu: proč zastáváme zcela přirozeně právě tyto spíše než jiné postoje? Chtít vrátit na pole umění rozpravu o vkusu a povaze člověka v té podobě, v níž vévodila 18.19. století, je nemožné a zbytečné. Něco jiného je však uvědomit si, že vliv vkusu ve smyslu nevyřčených, obvykle neznámých příčin našich zálib a preferencí nelze vyloučit ani z našeho vztahu k umění. A ohlédneme-li se při tom nazpět, z rozpravy o vkusu a kráse se spontánně vynoří motivy, které mají k vyčerpanosti daleko. Mimo jiné i proto, že jedním z nich je sama nevyčerpatelnost.

Napětí mezi tvarově-barevnou nevyčerpatelností přírody a způsoby, jimiž se jí chce blížit lidské umění, patří z tohoto hlediska k ozvěnám doby, která předchází zlomu, jímž se změní význam slova „moderní“. Historicky nepřesně, ale běžně označujeme za moderní takové umění, které opustilo starší kritické kánony včetně nápodoby přírody; pro autory druhé romantické vlny 19. století je ale moderním umění, které starší kánony zavrhuje proto, že neumožňují zachytit přírodu v její pohyblivé, nekonečné rozmanitosti. Označení „moderní“ proto není jen chronologické: Ruskinovi Moderní malíři vzývají Williama Turnera, zároveň ale dokládají, proč je Giotto modernější než Claude Lorrain.

Jméno Johna Ruskina zde nefiguruje náhodou: čím vzdálenější nám jsou jeho pokusy o systematickou teorii, tím jasněji se jeho dílo mění v ohňostroj záblesků a popisů jak celých scenerií (přírodních i malovaných), tak jednotlivých barev, od nemožných odstínů purpuru ve špatné malbě až po pravý purpur, který vydechují lesy švýcarských hor. Ruskinovo psaní se podobá rozmanitosti, kterou shledává v horách, oblacích i v žilkoví listů a jejíž stopy sleduje v architektuře, skulptuře i malbě. Průhled k tomuto úchvatnému, od počátku ztracenému podniku nabízí i čerstvá kniha Karla Stibrala, Bohuslava Binky a Nadi Johanisové John Ruskin a příroda (Dokořán, 2011), sledující Ruskinovy nejen estetické názory i jejich přijímání v českém prostředí. Jejich zdejší popularita se datuje do prvních dvou desetiletí 20. století, tedy právě do doby, kdy se nové umění a estetika začaly zásadně rozcházet. Po celé minulé století byly odkazy k Ruskinovi anachronismem. Tato situace se vlastně nezměnila – co se však mezitím změnilo zásadně, je naše vnímání anachronismu. Desítky Ruskinových knih, k nimž patří díla jako Etika prachu (1866) nebo Bouřkové mraky 19. století (1884), jistě neoživnou ve své plnosti. Záblesky z jejich stránek, lhostejné ke kánonu čili měřítku, však osvětlují obzor sahající od Spirálového mola Roberta Smithsona po záznamy ptačího zpěvu Olgy Karlíkové.