MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2016 červenec - srpen

NG 2015: vzrostlo vstupné a víc nepotřebujete vědět

Praha – Národní galerie na přelomu června a července zveřejnila svou výroční zprávu za rok 2015. Vyplývá z ní, že galerie loni zaznamenala výrazný nárůst příjmů ze vstupného. Zatímco v roce 2014 tržby z prodeje vstupenek na výstavy a do stálých expozic činily 18,1 milionu, loni to bylo 29,5 milionu korun. To je nejlepší výsledek za posledních osm let. Podle dostupných výročních zpráv měla NG vyšší příjmy ze vstupného jen v letech 2007, 2006 a 1998, kdy se tržby pohybovaly v rozmezí od 31,7 do 36,3 milionu korun.

Celkem NG loni navštívilo 543 tisíc lidí, přičemž do tohoto čísla je započteno i 126 tisíc návštěvníků, které přilákala výstava České televize Večerníček slaví 50 let. Konala se ve Valdštejnské jízdárně, a NG byla tudíž uváděna jako její spoluorganizátor. Neplatících návštěvníků bylo v celkovém počtu necelých 200 tisíc, přičemž galerie odhaduje, že díky zavedení bezplatného vstupného pro mládež do 18 let a studenty do 26 let se zvýšila návštěvnost mladé generace o čtvrtinu.

„Jedním z hlavních cílů Národní galerie bylo v roce 2015 zvýšení návštěvnosti Veletržního paláce a jeho otevření se především mladším cílovým skupinám, čehož bylo docíleno prostřednictvím nové dramaturgické koncepce a soustředěním krátkodobých výstav do tří dramaturgických celků,“ píše na toto téma v úvodním slově generální ředitel Jiří Fajt.

Celkový rozpočet galerie loni činil 360 milionů korun. Výnosy v rámci hlavní činnosti byly 316 milionů korun, přičemž 242 milionů (76 procent) z této částky tvořil příspěvek od zřizovatele (včetně účelových dotací). Vedle vstupného galerie vydělala 13,4 milionu na pronájmech, 6,7 milionu na prodeji vlastních výrobků a ostatního zboží, 3,9 milionu na službách lektorského oddělení a 3 miliony korun na ostatních službách. V souvislosti s výnosy z prodeje zboží výroční zpráva vyzdvihuje spolupráci s knihkupectvím König Books, na druhou stranu však konstatuje, že galerii se nedaří plnit plán pokud jde o prodej vlastních výrobků.

V přehledu sponzorských darů NG uvádí částku 1,4 milionu korun od Pudil Family Foundation, která byla částečně využita na financování výstavy Umělci a proroci a částečně převedena do rezervního fondu, a částku 600 tisíc korun od advokáta Radka Vachtla na nákup děl Jiřího Sozanského. V přehledu akvizic pak figuruje pět Sozanského děl z let 2008 až 2012.

Kapitola týkající se akvizic je bohužel informačně velice chudá. Neobsahuje žádný vysvětlující komentář, neuvádí ceny, ani techniku a rozměry získaných děl. Koupí loni NG získala ještě šest děl Davida Cajthamla, obrazy Petra Brandla a Jana Salomona de Bray a anonymní barokní sochu sv. Václava. U tří posledně jmenovaných děl starého umění lze předpokládat, že na jejich koupi galerie získala účelovou dotaci od ministerstva kultury, jak je v podobných případech obvyklé. Mezi díly získanými darem se mimo jiné objevují jména Anthonise van Dyck či Adriaena van Ostade. Není však jasné, zda se jedná o obrazy, a dokonce ani, zda NG tyto atribuce akceptuje, či jde jen o to, že s těmito připsáními díla obdržela.

Rok 2015 byl pro Národní galerii především rokem zásadní organizační restrukturalizace. Z výroční zprávy však o ní nelze mnoho vyčíst. Jiří Fajt ve svém úvodním slovu pouze konstatuje, že byla započata „implementace nové organizační struktury“ a zmiňuje nástup Mileny Kalinovské a Mariuse Winzelera do čela Sbírky moderního a současného umění, respektive Sbírky starého umění. Jak se proměňuje struktura sbírek, jaké posty byly zrušeny či kolik lidí z galerie v důsledku probíhající reformy odešlo, se čtenář nedozví.

Nová organizační struktura je představena ve formě diagramu, který je pro člověka mimo galerii prakticky nesrozumitelný. Už jen proto, že uvádí více než sedmdesát odborů a oddělení. Jakýkoliv komentář vysvětlující celkovou strategii probíhajících změn však chybí. Jediné, co lze z předkládaného pavouka vyčíst, je potvrzení toho, o čem se po Praze hovoří již řadu měsíců, že post hlavního kurátora, na který před dvěma lety nastoupil Adam Budak, je funkce bez obsahu. Hlavní kurátor podle všeho nemá žádnou pravomoc vůči ředitelům sbírek ani výstavnímu oddělení a jediné, co řídí, je lektorské oddělení. Těžko za tím hledat jinou logiku než, že nic jiného na něj nezbylo.

Jiným smutným opomenutím je, že výroční zpráva neobsahuje žádné zhodnocení loňské účasti na Bienále v Benátkách, která se po výpadku v roce 2011 znovu odehrála v režii Národní galerie. Pokud sama galerie k této akci přistupuje stylem „bienále skočilo, zapomeňte“ a nevnímá ji jako jednu ze svých priorit, těžko se divit, že stejně přehlíživě ji pojímá i ministerstvo kultury.