MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 březen

Nikola Čulík

  • Datum / 08. 03. 2012
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Čerstvě devětadvacetiletý Nikola Čulík představuje další důvod, proč brát vážně emancipační proces české kresby, který na naší výtvarné scéně v posledních letech probíhá. Je to autor nové generace, která jasně dokazuje, že tužka a papír, případně zeď, jsou pro současný životní pocit někdy mnohem autentičtější než tradiční olejové barvy a plátno.

Bylo by ovšem chybou vnímat ho jen jako kreslíře. Nikola Čulík (1983) skoro vždycky také maloval a zřejmě i malovat bude. Za sebou má sérii objektů z balzy či drobnou kamennou modlu u Turska, vyrovnávající deficit způsobený umístěním krucifixu v místě slavné pohanské bitvy. Přesto mu asi zůstane tuha souzená.

Ale ať se Nikola Čulík věnuje, čemu chce, vždycky je to trochu jiné, než se dá čekat. Tomu odpovídá i přístup k nové roli kurátora BLAHOBYTU, alternativního výstavního prostoru v barrandovském panelákovém dvoubytě, který spravuje. V lecčems totiž nápadně připomíná případ majitele proslulé cimrmanovské hospody Na Mýtince. V jednom případě už Nikola kvůli fóbii z větší koncentrace lidí zahajoval výstavu na balkoně a nepokrytě sní o tom, že přijde čas, kdy to zvládne pomocí skypu za zavřenými dveřmi svého pokoje.

Nikola Čulík je ale především aktivní umělec. Jeho výtvarné začátky provázeli malíři Jaroslav Valečka a Jiří Janda. Tři roky studoval architekturu na ČVUT. Na AVU, kde loni absolvoval, prošel ateliéry kresby, experimentální grafiky a konceptuální tvorby. Kromě volných věcí se věnuje také ilustraci. Má za sebou už pět knih, z nichž poslední – Osiřelý západ od Martina McDonagha – vydalo brněnské nakladatelství Dexon Art těsně před Vánoci, ale v šuplíku mu ještě leží například kompletní Erbenova Kytice.

Čulíkův příklon k ilustraci není náhodný. Je příznačné, že slovo a obraz u něj jdou ruku v ruce. A není to jen tím, že jeho práce mají zhusta podobu vizuálního deníku. Sám několik let intenzivně psal, a fakt, že tomu už tak není, může být jen důsledkem procesu, v jehož rámci text časem pronikl přímo do kreseb a oba způsoby vyjádření se staly součástí jednoho artefaktu. I před tím ale své práce pojmenovával a název pokládal za více než důležitý. V poslední době u něj dokonce kresba často spíš podtrhuje název, než aby tomu bylo naopak.

Podobná přesmyčka u tohoto autora platí ohledně malování. Snaha to co v kresbách zrealizovat v malbě jej provází dlouhodobě. Když získá sebevědomí, jde malovat, když ho to zklame, vrací se ke kresbě, aby se uklidnil. Jeho obrazy se tak dají vnímat i jako příprava na kresbu a on si to uvědomuje. „Malíři kreslí proto, aby dobře malovali. Já maluji proto, abych dobře kreslil,“ říká otevřeně. Ambivalenci, s jakou vnímá samotný proces malby, trefně vyjadřuje komplex slov: vaření, čarování, modlitba, močení a rýma, který v souvislosti s ní používá.

Expresivnější charakter jeho kreseb nyní nahradily kultivovanější „filozofické“ vody, což považuje za logické vyústění deprese, která neskončí provazem. Jeho současné introspektivní práce kromě slov navíc často doplňuje malý piktogram. Jejich síla a inspirativní potenciál, vizuálně vyplývající z vrstvené intenzity trojjediného schématu text-obraz-znak, je podpořená také precizností a bravurou, danou dlouhým putováním s tužkou, i schopností stejně tak citlivě jako přemýšlivě vnímat svět a vyrovnávat se s ním, kromě jiného, pomocí cynického humoru.

Od léta Nikola Čulík průběžně pracuje na rozsáhlé kresebné sérii, která zatím třikrát změnila název. Původní Maminku zahradnici nahradil uvědomělý apel Budeš tlustý jako prase, když budeš žrát tu marmeládu, aby přelom roku cyklus strávil jako Dům úchyla a jiné příběhy. Témata jednotlivých kreseb se různí, takže vznikají další cykly v cyklu, jimiž jsou třeba snové kresby; práce, které mapují proces a limity kreslení, ale i konceptuální obrazy jako například kresba, která neměla vzniknout. K letošnímu 2. únoru skrývala stará úřednická složka na tkaničku tři sta pět kreseb. Jejich prohlížení (ideálně s lampičkou a autorem) považuje Nikola Čulík za regulérní výstavu. Je to pro ně ostatně stejně dobré pojmenování jako každé jiné, protože těžko hledat vyčerpávající označení pro samotnou podobu cyklu. Zrovna tak to může být deník, soubor návodů k meditaci nebo prostě společnice.

Jednou z věcí, která k jeho pracím neodmyslitelně patří, je i letitý papír s razítkem ÚTIA ČSAV (Ústav teorie informace a automatizace), který Nikola dostal od dědečka-vědce. Na něj kreslí už od roku 2004 a děsí se doby, až mu dojde, což při jeho tempu může být zhruba za dva roky. Odhadem má k dispozici ještě asi šest set áčtyřkových archů. Jednu „chybu“ oblíbený papír, který se stal i spolehlivým identifikačním znakem, ale přece jen má. Právě jeho intimní formát, který celkem často vede diváky i recenzenty k označování jeho prací zdrobnělinami, je příčinou Čulíkova „napoleonského komplexu“. Popravdě řečeno, zbytečnou. Nikolovy kresby nejsou a ani nemůžou být malé, vždyť se do nich vejde celý svět. A nejen ten jeho.