MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2015 květen

Nové Whitney

  • Datum / 11. 05. 2015
  • Autor / Ledvina Josef
  • Rubrika / staveniště

New York – Na prvního máje otevřela nedaleko Hudson River své brány veřejnosti nová budova muzea amerického umění Whitney navržená Renzem Pianem. Muzeum se sem přestěhovalo ze svého dnes již mezi Newyorčany všeobecně oblíbeného brutalistního sídla od Marcela Breuera z 60. let na Upper East Side.

Whitney s nedostatkem prostoru zápasilo dlouhodobě a řešení hledalo skoro tři desetiletí. Původně zamýšlelo rozšířit přístavbou původní budovy, v průběhu let se objevila návrhů celá řada, dlouhé boje se například sváděly o záměr Michaela Gravese vkomponovat jej do dalšího ze svých mamutích postmoderních pastišů. Nakonec nicméně všechny ztroskotaly na odporu veřejnosti, ať odborné, nebo té širší, případně z důvodů přílišné nákladnosti. Whitney se tedy stěhuje do nového a staré bude na základě dlouhodobého pronájmu sloužit Metropolitnímu muzeu.

Renzo Piano není ve věci navrhování muzeí žádným nováčkem. Kromě zprvu všeobecně nemilovaného a dnes v dějinách architektury dobře zabydleného Centre Pompidou v Paříži, na němž s ním spolupracoval Richard Rogers, postavil kupříkladu sídlo Menilovy sbírky v texaském Houstonu nebo muzeum Astrup Fearnley v Oslu.

Ani Breuerovo Whitney nebylo v době svého otevření mezi Newyorčany zrovna populární. Tehdejší kritička New York Times Ada Louise Huxtable jej dokonce označila za nejneoblíbenější stavbu ve městě, její tvrzení, že si přízeň získává postupně – jako „chuť oliv či teplého piva“ znělo její nestředoevropské přirovnání –, se nicméně ukázalo být pravdivé. Nová stavba továrního či utilitárně skladištního výrazu a nautické členitosti „může být“ podle Olivera Wainwrighta z Guardianu „zvenčí pro většinu očí šokujícím způsobem ošklivá, nicméně svou neohrabanost vytrubuje do světa podivně přesvědčivým způsobem“. A podobně jako Huxtable u staré budovy se domnívá, že chuť pro něj s časem jen poroste.

Ačkoli je celkově mnohem větší, nabízí novostavba za více než 420 milionů dolarů v interiérech jen o třicet šest procent více výstavního prostoru. Značná pozornosti je věnována ostatnímu příslušenství, jako jsou restaurátorské dílny, kavárny a restaurace, depozitáře a také divadelní sál pro 170 diváků. Kaskádovitá struktura navíc vytváří několik teras využitelných k exteriérové výstavní prezentaci i jako vyhlídka na ulice velkoměsta. Výstavní sály jsou podřízeny současnému muzejnímu paradigmatu, tj. maximální flexibilitě, tvoří je vlastně prostorné sloupů prosté haly, v nichž mohou být podle potřeb rozmisťovány panely. To shodně Wainwrighta a Michaela Kimmelmana v New York Times přivádí k určitým rozpakům z tohoto všeobecného směřování a k úvaze, zda by interiérům dnešních muzeí neslušelo více osobitosti a rozmanitosti.