MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2011 červen

Nový správce rozpočtu

Praha – Novým generálním ředitelem Národní galerie se od 1. června stal pětačtyřicetiletý ekonom Vladimír Rösel. Ministr Jiří Besser si jej vybral proto, že NG podle něj potřebuje primárně řešit problémy s hospodařením: „I s ohledem na celkovou situaci v Národní galerii jsem přesvědčen, že lepší bude ekonom-manažer než historik umění.“ Rösela mu jako nejlepšího kandidáta doporučila i výběrová komise.

V té oproti loňskému konkurzu nezasedl jediný zahraniční odborník. Čtyři z deseti hlasů naopak nově získali ministerští úředníci, kteří shodně hlasovali pro Rösela. Jako nejlepšího kandidáta jej však označili i dva nezávislí porotci: vedoucí Semináře dějin umění Masarykovy univerzity v Brně a někdejší první polistopadový ředitel NG Lubomír Slavíček a předsedkyně Asociace muzeí a galerií, ředitelka Náprstkova muzea Eva Dittertová. „Ze čtveřice přihlášených mi přišel Rösel nejlepší. Důležité ale je, co jsme napsali v zápise, a sice, že ani jednoho z adeptů nepovažujeme za ideálního,“ komentuje svou volbu Slavíček. „Pohoršení nad tím, že Rösel není odborník, mi přijde přehnané. Tím jako by se říkalo, že Knížák odborník byl, ale on přece také neměl uměleckohistorické vzdělání,“ dodává. Podle dalšího člena poroty, děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Stehlíka, se ústředním tématem celého výběrového řízení stala otázka hospodaření. „Myslím, že průběh konkurzu byl korektní, obrovský rozdíl byl ovšem v roli zástupců ministerstva, kteří vůči všem akcentovali otázky financí, rozpočtu, provozu (ani ne tak managementu). Hledal se v jejich očích spíše správce než ředitel.
První konkurz před rokem byl o vizi a směrování NG, konkurz letos byl o správě rozpočtu NG,“ shrnuje své dojmy Stehlík, který stejně jako Slavíček zasedal i v porotě loňského konkurzu, ve kterém zvítězil historik umění Jiří Fajt. Vladimír Rösel tehdy skončil až na pátém místě ze sedmi přihlášených.

Skutečný stav hospodaření NG nelze z otevřených zdrojů ověřit, neboť její výroční zprávy jsou velice povšechné. Největší nákladová položka, která v roce 2009 (zpráva za loňský rok zatím není k dispozici) spolkla 40 procent rozpočtu galerie, například zní „ostatní služby“. Že galerie bude ve vážných potížích, naznačují dva momenty: příspěvek státu byl v průběhu roku oproti rozpočtu navýšen přibližně o 50 milionů korun (nepočítaje v to účelové dotace na akvizice) a galerie měla ke konci roku nepokryté závazky ve výši minimálně 10 milionů korun. Nepřímým důkazem je i zrušení Mezinárodního trienále současného umění, jehož další ročník se měl konat v letošním roce. Trpkou ironií je, že právě stabilizaci hospodaření Milan Knížák vždy vydával za jeden ze svých největších úspěchů. Ještě letos v březnu časopis Ekonom rozhovor s ním uvedl tvrzením, že je „docela zdatný manažer, investor i obchodník“.

Výtky, že Vladimír Rösel není odborník, ministr Besser odbývá tím, že nový ředitel si za svého nejbližšího spolupracovníka vybral dlouholetého ředitele Sbírky starého umění Víta Vlnase a že místo pro odborníky je v čele jednotlivých sbírek. Z čeho však ministr usoudil, že investiční bankéř Rösel je dobrým manažerem, není jasné. Jediný manažerský post, který uvádí ve svém životopise, bylo roční působení v čele likérky Dynybyl. Jinak je jeho profesní zkušenost omezena výhradně na správu investic.

Jako svou odbornou kvalifikaci Vladimír Rösel uvádí, že před třiceti lety v NG působil jako externí lektor, že se v roce 1989 zúčastnil tříměsíční stáže ve sbírce Peggy Guggenheim v Benátkách, že se o rok později při práci pro banku Creditanstalt „seznámil s administrativou“ Guggenheimova muzea v New Yorku a že se v roce 2007 dostal do finále konkurzu na místo ve správní radě British Musea. Guggenheimovo muzeum na otázkou, co přesně pro ně Rösel dělal, odpovědělo, že tak hluboko do minulosti jeho záznamy nesahají, takže není schopno ani potvrdit, že pro ně kdy pracoval.

V projektu, se kterým se do konkurzu přihlásil, Vladimír Rösel věnuje nejvíce prostoru otázkám financování a vymýšlení různých paralelních organizačních struktur, které by převzaly část činností NG. O tom, jakou má pro galerii vizi či v čem vidí prostor ke zlepšení, však vůbec nepíše. Otázky odborné správy či výstavní činnosti odbývá vágními konstatováními na hraně srozumitelnosti: „Prezentace sbírek, výstav a jejich obsahu v rámci dramaturgie NG je oblastí, kterou řeší všechny i světové galerie. (…) Ambice muzeálních sbírek a výstav je třeba koncipovat podle cílových skupin, ale je nutné udržet standardy a kvalitu prezentace, aby nedošlo k poškození profilu galerie nejenom například u odborné veřejnosti, ale hlavně aby nedošlo k jakémukoliv poškození ‚značky‘.“

Nápady zřídit správní radu, nadaci zabývající se akvizicemi či vyčlenit jakousi „komerční divizi“ sice znějí zajímavě, vůbec však není jasné, nakolik jsou slučitelné se stávající legislativou. Jaký smysl by například měla správní rada v situaci, kdy kontrolní činnost ve vztahu k NG ze zákona vykonává ministerstvo a zodpovědnost za jmenování a odvolávání ředitele je na samotném ministrovi? Jiří Besser si však zjevně není příliš jistý v tom, co je a co není úkolem jeho úřadu. V médiích se například opakovaně nechal slyšet, že jedním z problémů NG je její statut a že si od nového ředitele slibuje, že připraví nový. Za Milana Knížáka prý změna nebyla možná. Zákon o Národní galerii přitom stanoví, že statut upravující organizaci a správu galerie vydává ministerstvo. Kdyby ostatně Besserův úřad záměr rozdělit ekonomicko-manažerské a odborné vedení NG dopředu jasně deklaroval, je možné, že by se do konkurzu přihlásili i zkušenější manažeři než Vladimír Rösel.

To, že v čele Národní galerie stane ekonom, je v Evropě nanejvýš neobvyklé. Dokonce i u organizací, které pouze zastřešují vícero poloautonomních muzeí, jako jsou Staatliche Kunstsammlungen Drážďany, Preußischer Kulturbesitz v Berlíně, Bayerische Staatsgemäldesammlungen v Mnichově, Kunsthistorisches Museum ve Vídni nebo Tate Gallery v Londýně, zastávají post generálních ředitelů odborníci. I ve Spojených státech jsou ekonomové ve vedení muzeí spíše výjimkou. Nejznámějším muzejním ředitelem-manažerem byl dlouholetý šéf Guggenheimova muzea Thomas Krens. Ten však před nástupem do jeho čela osm let úspěšně vedl muzeum umění při univerzitě Williams College. To, že Vladimír Rösel získal takto významný post, přestože za sebou nemá vůbec žádnou zkušenost s řízením nějaké kulturní instituce, je zcela bezprecedentní.