MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2015 červen

O čase bez času

Loni otevřená stálá expozice kutnohorského GASKu Stavy mysli / Za obrazem, která minulý měsíc získala hlavní cenu v soutěži Gloria Musaealis, si klade za cíl oprostit vystavená díla od pozdějších interpretací a nechat je čistě působit. Kurátor sbírky Richard Drury se dostává za obrazy a koncipuje základní duševní rozpoložení jako tematické okruhy, do kterých shlukuje díla bez ohledu na jejich chronologii. Vedle sebe je tak možné vidět gotickou madonu i malbu Josefa Čapka. Jaké jsou kořeny tohoto kurátorského přístupu?

„Muzea byla vždy jen hřbitovy odsouzené k úpadku, kde ticho a plesnivý zápach ukazuje uplynulý čas,“ psal již na počátku 20. století Maurice Denis. Linearita proudu času je často zpochybňována a od 80. let se nedůvěra k ní projevuje i ve výstavnictví. Babylonskou věž Petera Brueghela, Beuysovy sochy a Tři kříže Petera Paula Rubense – díla spojující duchovní zmatek a silný apel na lidskou kreativitu uvedl v roce 1988 na výstavě a-Historische klanken v Rotterdamu legendární kurátor Harald Szeemann.

Vykročil mimo časové struktury a vystavil práce na základě své imprese a vcítění se do nich. Dal jim tak nový impulz k životu a vzájemné koexistenci. Szeemann se snažil proniknout za námět a dojít k základní ideji (s pomocí vlastního dojmu z díla), která obraz zakládá, a tu pak konfrontovat s dalšími podobnými. Byl to především experiment s nejistým výsledkem, pracující s myšlenkou, že dílo žije i v rámci muzejní instituce. Kurátor se inspiroval výstavnickými technikami 17. a 18. století na akademiích, ale také v salonech 19. století s tím rozdílem, že do výběru děl a jejich seskupení vložil vlastní řád.

Chronologické uspořádání stálé expozice jako první z velkých muzeí opustila londýnská Tate Modern, když v květnu 2000 zahájila provoz. Tři patra expozic tematizují proud 20. století tak, aby se vyhnuly schematickému škatulkování do -ismů. Místo toho pracují s pojmovými dvojicemi – struktura a světlo, energie a pokrok či poezie a sen. Ve své době šlo o poměrně radikální krok. Když ale před dvěma lety sesterská Tate Britain reinstalovala svou stálou expozici, vrátili se kurátoři k chronologickému uspořádání a britští novináři to přivítali jako osvěžující změnu.

Ještě jiným způsobem se s chronologií stálé expozice vyrovnává pobočka Louvru v severofrancouzském Lens, která funguje od prosince 2012. Stálá expozice Galerie du Temps se snaží v klasické galerijní „white cube“ obsáhnout celý časoprostor. Příběh umění je zde vyprávěn beze stěn a podobně, jako to André Malraux činil díky fotografickým reprodukcím uměleckých děl, i zde jsou dveře otevřeny k neomezenému srovnávání děl, která se nikdy nemohla potkat . Přesto jsou díla instalována podle lineární časové osy se začátkem ve 4. století před Kristem a koncem v 19. století, anachronismus spočívá v tom, že jsou zde všechny časy najednou.