MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 únor

Odcházení „princezny Evženie“

  • Datum / 07. 02. 2017
  • Autor / Vlnas Vít
  • Rubrika / zprávy

Multiplikovaný portrét rozesmáté ředitelky Rakouské galerie Agnes Husslein-Arco, uvozující poslední číslo programového bulletinu muzea, budí představu nekonečné včelí plástve. Plástve, z jejíž každé buňky vyhlíží stále tatáž neúnavná a energická muzejní manažerka, která v uplynulém roce opakovaně budila u kulturní veřejnosti silné a často protichůdné emoce. Bohužel nikoliv prostřednictvím atraktivního výstavního programu, nýbrž následkem vlastních sporných kroků.

Agnes Husslein-Arco (*1954) přišla do vídeňského Belvederu v roce 2007. Zastánci odborných kompetencí tehdy poukazovali, že tato šarmantní dáma sice vystudovala dějiny umění, ale během své kariéry se pohybovala výlučně v komerční a manažerské sféře s těsnými vazbami na politiku. Během prvních devíti měsíců Belveder opustilo či bylo nuceno opustit devatenáct odborných pracovníků. Historik umění Christian Huemer obvinil Husslein-Arco, že si přisvojila jeho kurátorský projekt v podobě výstavy o uměleckých vztazích Paříže a Vídně v době zrodu moderny. Pak ale nastal raketový vzestup, který poněkud okrajové, na rakouské umění zaměřené muzeum vynesl do netušených výšin. Jedna efektní výstava stíhala druhou a podnikavá ředitelka postupně připojila ke dvojici Belvederů další atraktivní výstavní prostory, „21er Haus“ (někdejší rakouský pavilon ze Světové výstavy v roce 1958, využívaný pro instalace současného umění), a zejména Zimní palác Evžena Savojského v centru Vídně.

Jestliže v roce 2006 navštívilo Rakouskou galerii na 400 tisíc zájemců, v roce 2013 to byl více než trojnásobek! Překročení magické hranice milionu návštěvníků ročně učinilo z paní Agnes členku ligy nejúspěšnějších muzejních manažerů světa a přineslo také finanční efekt. Vlastní příjmy převyšující 25 milionů eur učinily muzeum méně závislým na státních dotacích a umožnily mu i velkorysou akviziční politiku. Jistě, ozývaly se hlasy, že toto vše se děje na úkor podstaty, neboť recyklované expozice Klimta a Schieleho zatlačily do pozadí kmenové fondy starého rakouského umění. Služební dodávky Belvederu, ozdobené reprodukcí Klimtova ikonického díla a sloganem Nejslavnější polibek světa, představovaly vděčný terč vtipů. Přesto zůstávala Agnes Husslein-Arco dle všech kritérií jako manažerka úspěšná. Galerie pod jejím vedením si navíc postupně mohla vedle prvoplánových návštěvnických trháků dovolit i řadu solidních a odborně přínosných výstavních projektů, doprovázených kvalitními katalogy. Málokdo proto pochyboval, že „princezna Evženie“, jak se jí přezdívalo nejen podle její ředitelny v Horním Belvederu, zůstane ve svém křesle i po roce 2016, kdy jí mělo oficiálně skončit první funkční období.

V červnu loňského roku paní Husslein-Arco skutečně oznámila, že hodlá na svém místě setrvat. Následně se na veřejnosti objevily zprávy, podle nichž kuratorium muzea v rámci interní kontroly shledalo pochybení při nakládání s veřejnými statky. Ředitelka, stále přesvědčená o možnosti pokračování v úřadě, reagovala emotivním prohlášením, v němž shrnula své nezpochybnitelné zásluhy o svěřenou instituci a argumenty oponentů bagatelizovala jako osobně motivované útoky. Do jisté míry měla pravdu, avšak některé zveřejněné skutečnosti nešlo přejít mávnutím ruky. Agnes Husslein-Arco prý pravidelně v letním období „řídila“ muzeum ze svého letního sídla v Korutanech, přičemž prázdninové cesty autem, a dokonce i letadlem (z Vídně do Klagenfurtu) si nechávala proplácet. Na jméno manžela, prominentního vídeňského gynekologa Petera Hussleina, uspořádala v Dolním Belvederu soukromou oslavu narozenin pro jejich vnuka a profesor Husslein si pak měl náklady odepsat z daní v rámci zdravotnické osvěty (obdobná akce svého času stála místo ředitele vídeňského MAK Petera Noevera). Auditorská firma BDO vyčíslila tyto „prohřešky“ na 130 tisíc eur.

Vídeňská kulturní obec nicméně zůstávala rezervovaná. Mnozí poukazovali na to, že paní Agnes vzhledem ke svým společenským kontaktům se sponzory a umělci Belvederu mnohem více přinesla, než z něj údajně vytěžila. Na její podporu vznikla v červenci 2016 petice, v níž se pro její další setrvání v úřadě vyslovili i umělci Ioan Holender, Erwin Wurm a Hermann Nitsch. O týden později ovšem vylétla petice s názvem Deset let stačilo, kterou podepsaly jiné hvězdy rakouské kulturní scény, takže média pobaveně komentovala, kdo a proč se (ne)podepsal ani pod jedno, ani pod druhé prohlášení. Sama ředitelka pak podle svých slov „pracovala s plným nasazením 365 dní v roce“ a nedokázala vždy přesně rozlišovat mezi svým pracovním a soukromým životem, tudíž ani mezi soukromými a veřejnými zdroji.

Ve chvíli, kdy vášně planuly nejvýše, vstoupil do sporu jako deus ex machina rakouský ministr kultury Thomas Drozda. Konstatoval nutnost zahájit zevrubnou reformu jak v Rakouské galerii, tak i v dalších státních muzeích, současně ale nepodpořil snahy protivníků ředitelky Belvederu dovést její kauzu před trestní soud. Funkční období paní Husslein-Arco ukončil prosincem 2016 a na zbytek jejího úřadu ji víceméně postavil pod kuratelu úřadujícího výkonného ředitele, jímž se stal docent Dieter Bogner. Toto racionální řešení sice věcně uzavřelo celou aféru, avšak nezodpovědělo otázku po funkci a smyslu vzájemné rivality úspěšných vídeňských muzeí výtvarného umění, která je – z českého pohledu možná paradoxně – již po léta vnímána jako stěžejní.

Mezi reflexemi vídeňské „letní aféry“ stojí za zmínku minimálně dvě. Michael Sellemond, odborník na interní audity a současně sběratel moderního umění, se důsledně postavil proti názoru, že pro manažery v kulturní sféře platí jakási „svoboda bláznů“, která jim dovoluje nerozlišovat mezi soukromou a veřejnou sférou, přičemž veřejnost i politici to mlčky tolerují. Umělce a galeristy volající po beztrestnosti Agnes Husslein-Arco přirovnal Sellemond k příslušníkům středověkého lenního systému, v němž bezpráví není bezprávím, pokud z něj určité skupině momentálně plyne profit.

Z nadhledu zhodnotil celou kauzu nestor rakouských uměleckých historiků Hermann Fillitz, někdejší dlouholetý ředitel Uměleckohistorického muzea ve Vídni. V rozhovoru pro Zeit začátkem srpna, nadepsaném Vládne čirý chaos, se ostře vyslovil proti řízení uměleckých muzeí manažery, kteří učinili z primárně vědeckých a vzdělávacích institucí pouhé nástroje zisku. Tito ředitelé sice berou astronomické platy, jejich bytí a nebytí však závisí na stále se zvyšující návštěvnosti, což vede k absurdním dostihům v pořádání „blockbusterových“ výstav. „Každý ředitel muzea dnes jde proti vlastním kolegům, s nimiž by přece měl spolupracovat,“ konstatuje profesor Fillitz a jako příklad jmenuje úspěšnou výstavu Aj Wej-Weje, která podle něj nepatřila do Belvederu, ale do vídeňského Muzea moderního umění. Řešení vidí v jasném rozdělení kompetencí mezi odborné, finanční a marketingové ředitele, jejichž parita by dovolila muzeím i nadále plnit elementární funkce, spočívající v prezentaci vlastních sbírek jak fyzicky, tak prostřednictvím soupisových katalogů. K problému stále se zvyšujícího vstupného pak Fillitz říká: „Vždy jsem chápal muzea jako nástroje vzdělávání. Muzea či jakékoliv jiné kulturní instituce už od časů Adama a Evy peníze nevydělávaly, ony se penězi platily. To, co se zde nyní děje, je diletantské a hloupé.“