MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 říjen

Oslava domova

Symbolem životního stylu doby biedermeieru je kult domova, k němuž neodmyslitelně patří co největší možná míra pohodlí a intimity v soukromí, v prostředí vlastního bytu. Požadavek maximálního osobního komfortu naplňovalo rovněž vybavení bytů: biedermeier přinesl především v oblasti nábytkové tvorby celou řadu novinek a rafinovaných vylepšení.

Termín biedermeier označuje nejen umělecký styl, projevující se především v malířství a užitém umění, ale i kulturu a každodennost tří dekád mezi Vídeňským kongresem po napoleonských válkách (1814–1815) a vlnou revolucí v evropských metropolích (1848). Životní tempo se na přelomu 18. a 19. století díky industrializaci neustále zrychlovalo a počet obyvatel ve městech stoupal. Měšťanské kruhy sice nemohly konkurovat šlechtě a pořizovat si paláce a celé domy, nicméně byly v této době již natolik majetné, že pro ně nebyl problém kupovat si dříve finančně nedostupné výrobky a předměty, například čalouněný nábytek nebo porcelán.

A byly natolik sebevědomé, aby si souladu se svými hodnotami, specifickým životním stylem a estetickými měřítky vytvořili vlastní obdobu empíru (šlechtického stylu, odvozeného z klasicismu). Poprvé v dějinách se tak měšťané stali reprezentanty vysoké kultury bydlení a udávali styl, který od nich posléze převzala šlechta. Oproti předchozím obdobím, klasicismu a souběžném romantismu, se v biedermeieru neusilovalo o dosažení vznešenosti a velkoleposti, nešlo o hru na intelektualismus ani se neadorovaly prudké vášně. V rámci biedermeierského životního postoje se oceňovala spíše praktická rozumovost a citovost, střídmost, věcnost, uměřenost, sepětí s domovem a rodinou.

Usilovalo se o kultivaci schopnosti vidět a prožívat krásu okamžiku i celého života způsobem, jaký popsal ve svých románech rakouský spisovatel Adalbert Stifter. Stručně řečeno, nešlo již o reprezentativnost, ale o útulnost. Kult domova nesouvisel pouze s napjatou politickou situací doby absolutismu, ale i s nárůstem počtu sociálních kontaktů a nutností kompenzovat hektické životní tempo odpočinkem v bezpečí rodinného kruhu, v útulně zařízeném nájemním městském bytě. Zájem se tak přirozeně přenesl k vnějším stránkám života: k architektuře, nábytku, kultuře stravování a vybavení domácnosti.

Chvála střízlivosti

Design nábytku prošel v období biedermeieru vývojem, který lze pro přehlednost rozdělit do tří fází. Zpočátku jsou jeho tvary i zdobné prvky ještě silně ovlivněny empírem, využívají se tympanony, sloupky, ke zvýšení pocitu výlučnosti černé lemy hran. Společným východiskem obou slohů byly geometrické formy. Empír obohatil hranolové typy nábytku o válcové, kruhové a kulovité formy. Biedermeier pak všechny formy zkombinoval a dal vzniknout velice zajímavým řešením. V průběhu raného biedermeieru se klasicistní formy stále více zabstraktňovaly, upřednostňovaly se jasné barvy a na odiv se dávala přirozená krása přírodních materiálů.

V této souvislosti připomeňme důležitost, kterou v první třetině 20. století ve svých interiérech přisuzoval architekt Adolf Loos estetickému účinu různých druhů dřev či mramoru. Tato fáze předznamenala moderní design svým konceptem krásy v jednoduchosti.  Ve druhé, nejosobitější fázi, datované 20. lety 19. století, tento vývoj dále pokračoval, došlo k úplné rezignaci na ornamenty, ozdoby a reliéfní řezby, tolik oblíbené v empíru. Ideálem se stal hladký povrch forem upravený politurou; hlavním zdobným prvkem se stalo dýhování, případně drobná kresba švarclotem nebo tenká intarzie. Přestalo se používat ebenizované dřevo (černě mořené hruškové) a drahý mahagon a pozornost se obrátila k dostupným tuzemským ovocným dřevům. Nejčastěji se setkáme s třešňovou a ořechovou dýhou, někdy se využil masiv ze světlého dubu.

Historik Radim Vondráček, náš největší odborník na fenomén biedermeieru, konstatuje, že tento styl sice měl moderně střízlivý a praktický duch, ale současně ctil dekorativnost tvarů, krásu a eleganci linií. Různé tvarové i materiálové fantazie tvůrců nevyplývaly přímo z praktických potřeb, příkladem mohou být elegantní lyrovité sekretáře se zdobnými obrysovými křivkami, tvarově pestré opěráky židlí a područky pohovek, barevné experimenty ve skle, zvláštní draperie, jež doplňovaly zdánlivě jednoduchý nábytek. Poslední, třetí fáze 30. a poloviny 40. let je charakteristická odklonem od této filozofie a pronikáním historismu do nábytkové tvorby. Vracejí se zakřivené tvary, voluty a rafinované hravé zdobné prvky, tentokrát ve stylu druhého rokoka.  

Nové kusy nábytku

V klasicistním šlechtickém interiéru se dbalo především na symetrii. Obrazy byly po stěnách rozvěšeny na různě dlouhých šňůrách v pravidelných řadách a nábytek byl rozmístěn podél stěn; pokud ho bylo větší množství, „expandoval“ jídelní stůl do středu místnosti. Biedermeier oproti tomu pojímal prostor mnohem funkčněji a s důrazem na pohodlí. V interiéru vznikaly „obytné ostrůvky“ neboli zóny vybavené speciálními nábytkovými kusy ke čtení, domácím pracím, odpočinku či posezení s návštěvou. Zóny se postupně zvětšovaly a posouvaly od stěn směrem ke středu místnosti. Obrazy se poprvé v českém prostředí staly běžnou součástí příbytků středních vrstev.

Dvěma ikonickými biedermeierskými nábytkovými kusy byly sedací soupravy v salonech a prosklené vitríny (skleníky) elegantních tvarů s památečními předměty vystavenými na tvarovaných poličkách, podpíraných soustruženými sloupky. Podle odborníků právě ony představují zásadní příspěvek biedermeieru moderní bytové kultuře. Podobnou funkci plnily i etažéry neboli volné police, upevněné na centrální noze nebo mezi dvojicí vertikálních sloupků. K uložení osobních drobností sloužily tajné přihrádky v robustních skříních a sekretářích. Biedermeierské filozofii ovšem lépe odpovídaly lehké a snadno přemístitelné nábytkové kusy, různé stolky, stojany, krbové a stolní zástěny či vícedílné skládací paravány, jež umožňovaly variabilitu prostoru. Historička umění Daniela Karasová upozorňuje na zajímavou paralelu mezi těmito principy zařizování interiéru a filozofií firmy IKEA.

Každé volnočasové aktivitě nebo specializované činnosti odpovídal určitý typ nábytku v nepřeberném množství variant. Škála typů nábytku odrážela změny a novinky v životním stylu, například obliba domácí hudební produkce si vyžádala hrací skříně, stojany na noty, nejrůznější židle a sedačky ke klavíru. Kuriozitou je dochovaný stojan pro kvarteto s výsuvnými pulty, které se po zasunutí mění v sokl pod vázu. Popularita ženských ručních prací je zase zřejmá již při pohledu na nové typy šicích stolků, obdélných, kruhových či kulovitých (globusových) s rafinovaně umístěnými jehelníčky a zásuvkami.

Nárůst agendy v soukromém i pracovním životě dal vzniknout stojanu na akta či noviny. Nová úložná prostora dostala díky dokonalému řemeslnému zpracování podobu aktovky na tordovaném soustruženém podnoží s odklápěcím víkem a pásy a přezkami napodobenými intarzií. Biedermeierským vynálezem, hojně využívaným v domácnostech, bylo plivátko. Tento nový bytový doplněk reflektoval důraz na osobní hygienu a mohl mít různou podobu, například šesti nebo osmihranné vázy, kalichu nebo kruhové mísy na noze či nožkách s cínovou vložkou uvnitř. Často to byly nádoby s tyčí a pérem, s jehož pomocí se plivátko otvíralo a uzavíralo.

Variabilní a víceúčelové

Důležité bylo, aby jednotlivé nábytkové kusy byly variabilní, víceúčelové a nezabíraly místo v interiéru bytu. Proto i jídelní stůl, nejčastěji kruhového typu na centrální noze zapuštěné do troj- nebo šestihranného podnoží, měl mechanismus na sklápění desky do vertikální polohy. Místo šetřily i hranolové sekretáře s výklopnou psací deskou. Biedermeierským vynálezem byly tzv. slepé skříňky. Jejich čelo imitovalo vzhled zavřené psací komody se zásuvkami a výklopnou deskou a do vnitřního prostoru se ukládalo prádlo a lůžkoviny. Oblíbenými lehce přenosnými nábytkovými kusy byly taburety, tvořené pouze čalouněným sedákem, a tzv. hnízdové servírovací stolky, jež umožňovaly zavěšení menších kusů do větších.

Není divu, že tuto technickou biedermeierskou novinku rozvinuli o něco později výrobci ohýbaného nábytku včetně Michaela Thoneta a dnes je žádaným typem v sortimentu firmy IKEA. Michael Thonet rozpracoval i další inovaci, pocházející z klasicismu a oblíbenou v biedermeieru: rákosový výplet lavic, židlí a křesel nebyl pouze levnější náhradou za čalounění, představoval zároveň výrazný posun k modernímu pojetí. Praktické a lehoučké jsou také patentní vertikální psací stolky s výklopnou deskou, připomínající malířské stojany. Pro poskytnutí maximálního pohodlí zdravým i nemocným vznikly v návaznosti na klasicistní stolky se složitým mechanickým zařízením německého uměleckého truhláře Abrahama Roentgena přístavné stolky k lůžku, jejichž výška se dala měnit otáčením klikou, která uváděla do pohybu šroubovitý mechanismus v noze stolu. Tento typ se v modernějším pojetí používá v nemocnicích dodnes.

Stolky existovaly i přízední neboli konzolové, květinové, noční, toaletní se zrcadlem v rafinovanější verzi pro dámy s mnoha šuplíky a v jednodušší podobě pro pány. Kromě toho v koutě ložnic stály mycí stolky (samostatné koupelny byly v té době pouze vymožeností šlechty), se džbány na vodu a přenosnými umyvadly. I u psacích stolů došlo v období biedermeieru k výrazné inovaci. Josef Danhauser, vídeňský akademický malíř a výrobce nábytku, navrhl typ s oválnou deskou mezi dvěma válcovými sloupy, dole propojenými trnožem s čalouněnou podnožkou, nahoře s pásem zásuvek nebo poliček. Dobové oblibě rostlin všeho druhu odpovídal prostor pro umístění květin nahoře pod kruhovým víčkem válcových noh. Podobné typy nábytku byly unikáty a vyskytovaly se pouze ojediněle, protože zpracování kruhových tvarů je řemeslně velice náročné.

Revoluční klid

Odpočinková zóna byla dalším „ostrůvkem“ zásadního významu. Využívala se pro denní i noční spánek, čtení či posezení s přáteli. Biedermeier vymyslel křeslo bergère s čalouněným opěrákem spojeným s plnými područkami, které ergonomicky kopíruje postavu sedícího. Jak upozorňuje Daniela Karasová, v polovině 20. století ho designéři rozvinuli do podoby skořepinových plastových křesel s čalouněním. Novinkou byl i ušák, celočalouněné křeslo se zvýšeným opěrákem a postranníma „ušima“, jež zabezpečovaly pohodlné opření hlavy. Oblíbené dlouhé křeslo chaise longue se stalo předchůdcem otomanu 20. století. Součástí mnoha divanů a pohovek byly širší vodorovné područky na odložení předmětů. Odlehčenou variantu robustních pohovek tvořila tzv. pohovková lavice. Součástí sedacích souprav býval i obdélný či oválný pohovkový stůl, někdy dokonce se zvětšovací deskou.

Paradoxní je, že biedermeier býval již ve své době napadán a odsuzován jako „idyla hřbitova“, což souviselo jednak s tím, že se rozvíjel v době absolutismu, kdy většina občanských aktivit byla potlačována a kontrolována, a jednak s jeho poklidným, a tedy údajně nudným a neinvenčním charakterem. Dnes je naopak jeho střízlivá elegance a věcnost považována za předzvěst moderního designu a překvapivé množství jeho výdobytků v oblasti nábytkové tvorby si dodnes uchovalo svou funkční i estetickou platnost.