MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 září

Osobní zpravodajství

Daniel Balabán v Moravské galerii / Nová, tentokrát laureátská výstava šestapadesátiletého Daniela Balabána v brněnském Pražákově paláci nese lakonický název Zpráva 2013. Hlavním podnětem k jejímu uspořádání se stal fakt, že výrazný ostravský malíř silné generace 80. let loni získal Cenu Michala Ranného, kterou jednou za dva roky uděluje právě Moravská galerie. Mezi nositele tohoto ocenění z předchozích let patří například Stanislav Kolíbal, Vladimír Skrepl nebo Milena Dopitová.

Název je sice prozaický, ale trochu matoucí, protože vyvolává dojem, že výstava zachycuje Balabánovo malířské tady a teď, vymezené maximálně délkou jednoho – tohoto – roku. Ovšem pravý opak je pravdou. Jeho projekt je ohlíživý, a možná se o něm dá dokonce tvrdit, že je do jisté míry bilanční, protože zahrnuje výběr z prací za celých pětadvacet let. Má tedy spíš charakter jakési kroniky, nebo ještě lépe deníku, neboť Daniel Balabán – i když jeho obrazy disponují zřetelným přesahem k obecně sdíleným pocitům, náladám a zkušenostem – je ve své tvorbě především osobní.

Poslední čtvrtstoletí

Retrospektivní charakter výstavy je nicméně především díky instalaci víceméně skrytý. Řazení obrazů není totiž mechanicky chronologické. Daleko spíš by se dalo nazvat emotivním, v některých případech propojeným také zlehka tematicky. Jako jakési slovesné bójky, verbální záchytné body, mohou v expozici sloužit citáty Balabánových náladových, někdy i lehce rozverných aforismů z Facebooku, umístěné tu a tam přímo na zeď. Jistě to není náhoda, protože písmo – ať už s malým, či velkým P na začátku – má v jeho tvorbě a životě (což je vlastně jedno a totéž) stabilní místo a nemalý význam. Stručně řečeno cele a hluboce je prostupuje. Namátkou stačí připomenout osobnost bratra Jana, významného spisovatele, vlastní „psané“ obrazy nebo dědečka, který byl knězem.

Expozice, kterou doprovází reprezentativní katalog, jenž záběr výstavy ovšem přesahuje, zabírá osm místností přízemí Pražákova paláce a tvoří ji zhruba tři desítky obrazů. Instalace je střídmá stejně jako Balabánova malba, občas významově pracuje s prostorem, především s výškou. To je dobře zřejmé třeba v případě výrazného nadvěšení několika theodorikovských pláten se sakrální tematikou, nebo naopak jindy podvěšením až k úrovni podlahy. Časově je výběr kurátorky Yvony Ferencové vymezen lety 1988 a 2013. To jinými slovy znamená, že své nejstarší akryly tady autor namaloval čtyři roky po absolutoriu na pražské AVU, kde prošel ateliérem Františka Jiroudka, nejnovější jsou přirozeně ze současnosti.

V různých podobách

Balabánova konceptuální malba je formálně proměnlivá. On sám tvrdí, že na sebe bere různé podoby v závislosti na obsahu a v tomto ohledu se mu dá celkem věřit. Jestli hledat nějaké prostupující momenty, pak jimi může být smysl pro zkratku a stručné vyjadřování vůbec, více či méně skrytá narativnost, relativně častá umírněná barevnost a balancování na pomezí abstrahujícího realismu. Typické pro jeho práci jsou také volné, nicméně většinou malířskými prostředky dosahované přesahy směrem k dalším médiím. Je u něj patrné fotografické vidění, které se tak jako třeba v případě plátna Ohněm se mnou pojď (1992) může projevit k celistvosti námětu až bezohledným ořezem (Balabán se v 70. letech fotografií intenzivně zabýval). Jindy zase obrysové tvary vyřezává do tenkého polystyrenu, takže se jeho obraz nenápadně mění v nízký reliéf. Sochařská hutnost a podstata občas také vyvěrají z pevných tahů širokým štětcem.

Přes všechnu malířskou nestálost a vyjadřovací prostředky někdy až extrémního charakteru, což dobře ukazuje třeba používání lidského popela (Hvězdy, 2006), se ale dá Balabánova malba i tematika jeho obrazů bez rozpaků označit za tradiční v tom nejlepším slova smyslu. Jako interpret okolního univerza má schopnost nazírat tradici skrze současnost. Většinou to dělá s intelektuální rozkoší a trochu znesvěcujícím způsobem. Relativizuje ji, někdy ironizuje, jindy je jeho pohled na věc spíš melancholický. Příznačná je pro něj i dvojznačnost. Květinové zátiší se snadno transformuje v potisk na dámském prádle (Kalhotkové tsunami, 2003) a lebka – klasický symbol vanitas – obsadí pro změnu v naprostém souladu s dobovými módními trendy tričko (Playing Death, 2009), přitom nikdy není úplně jasné, jestli Balabána zajímá spíš klasický námět, nebo dívčí tělo ukryté pod látkou. Nejspíš ale obojí, protože rafinovaný erotický náboj u něj má stálé místo, stejně jako ho evidentně těší svobodně pracovat s historickými odkazy. A může se jednat o exkurzi do středověku i modernistickou reinterpretaci detailu z holandského zátiší.  

Stav tohoto světa

Balabánova malba má zřetelně existenciální rozměr. Často má charakter vnitřního dialogu o zásadních otázkách života a smrti, lidské existence i toho, co ji přesahuje. To vše tento autor dokáže, při veškeré úctě k jeho přirozenému smyslu pro symbolické vyjadřování, zprostředkovat na poměry velmi civilním a nestrojeným způsobem, s těsnou vazbou na realitu. Vždyť i hvězdy vysypané na černé plátno lidským popelem připomínají spíš negativ brusu pohřební urny než rozzářenou noční oblohu. Přestože Balabánovy postavy nezřídka vystupují z křesťanské mytologie a do univerzální roviny některé z nich posouvá i absence individuálních znaků, jsou to stále lidé z masa a kostí a konkrétním, jen nám ne vždy úplně známým údělem. Samy vzbuzují emoce, zvědavost, nezájem, touhu a třeba i nesympatii, ale jejich situace, někdy z určitého pohledu mezní, bývá čitelná skoro pro každého.

Daniel Balabán při svém čtvrt století trvajícím zpravodajství o stavu tohoto světa není a ani nemůže být objektivní, protože jeho metodou je zaujatý odstup, který mu právě malba umožňuje. Balabán není nestranný svědek, je to přemýšlivý zprostředkovatel příběhů a úvah, který někdy mate tím, že mění svůj vizuální rukopis. Tím ovšem jen poukazuje na živost všeho kolem. Uvnitř nicméně nezpochybnitelně zůstává sám sebou. A to je dobře.

 


Daniel Balabán: Zpráva 2013

pořadatel: Moravská galerie v Brně
místo: Pražákův palác
kurátorka: Yvona Ferencová
termín: 26. 7.–27. 10. 2013
www.moravska-galerie.cz