MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 září

Památkové sci-fi

V současné době se připravuje konečná podoba věcného záměru nového zákona o památkové péči, který má být na podzim předložen parlamentu. Návrh zákona byl zveřejněn letos na jaře a vyvolal řadu negativních reakcí odborníků i veřejnosti. Možnost vyjádřit se k němu využili kromě oficiálních připomínkových míst (ministerstva a orgány státní správy) i Národní památkový ústav (NPÚ) a specialisté z oboru dějin umění a památkové péče (Klub Za starou Prahu či Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče). Pracovníci Ministerstva kultury ČR již podle jeho mluvčího Jana Cieslara zpracovali kolem tisíce připomínek.

Mezi nejzásadnější výhrady k nové koncepci zákona patří omezení vlivu NPÚ. Již v současnosti je přitom jeho role při rozhodování o památkově chráněných objektech vinou „dvojkolejnosti“ památkové péče značně oslabena: NPÚ je povinen se k problému vyjádřit, příslušný městský úřad se ale jeho odborným stanoviskem nemusí řídit. To vede k byrokratickým průtahům pro majitele památky a nepřiměřenému zatížení NPÚ. Návrh nového zákona tento problém řeší, avšak dosti překvapivě – obce zbavuje povinnosti žádat o odborné posouzení ze strany NPÚ. Ústav by se měl podle návrhu zákona napříště vyjadřovat pouze k problematickým a nejzávažnějším případům, přičemž jasná pravidla k jejich určování nejsou specifikována. Tento způsob památkové ochrany bez záštity odborné instituce může vést k nenahraditelným škodám. Ve většině vyspělých evropských zemí navíc funguje přesně opačný přístup – památkovou ochranu zajišťuje státní odborná instituce zcela nezávislá na samosprávě.

Dalším problematickým bodem zákona je navrhovaný přesun správy seznamu památek z kompetence NPÚ na ministerstvo kultury a znovuzapsání všech památek během lhůty deseti let. Důvodem má být digitalizace a aktualizace údajů a zjednodušení přístupu k nim. Vhledem k tomu, že se v České republice nachází přibližně 100 tisíc movitých a 40 tisíc nemovitých památek a do správy jejich seznamu je zapojeno množství zaměstnanců NPÚ a desítky externích garantů, zdá se nereálné nejenom zapsání všech památek v tak krátké lhůtě (což by mohlo vést k závažnému zmenšení jejich počtu), ale také samo převedení tohoto seznamu do správy ministerstva kultury. Navrhovatelé zákona jako by si neuvědomovali, co tento krok v praxi kromě fyzického převzetí samotného seznamu obnáší.

Jako negativní krok z hlediska památkové péče se jeví i zrušení památkové ochrany staveb, jejichž autoři jsou dosud naživu. Podle tvůrců nového zákona jsou tyto objekty dostatečně chráněny autorským zákonem. Ten sice může pomoci při přestavbě, kdy jsou autoři ze zákona přizváni ke spolupráci, ale je zcela bezzubý v případě, že se majitel rozhodne dům strhnout.

Hledání autora

Z uvedených příkladů jasně vyplývá, že navrhovaný zákon nebyl dostatečně konzultován se specialisty v oboru památkové péče. Již sám fakt, že NPÚ (jako nejpovolanější instituce v této otázce, která se s problémy současného zákona nejvíce potýká) nebyl zahrnut do seznamu oficiálních připomínkových míst, je téměř šokující.

Návrh zákona je sestaven podle struktury stávajícího zákona z roku 1987, jehož velkým nedostatkem je mimo jiné spojení zákona samého s prováděcím předpisem, což vede k nejasnostem. V současném návrhu se kromě jiného vyskytuje množství nejasných formulací (zásah na památce, stavba na památce), záměny výrazů (status x statut, výzkum x průzkum), či dokonce hovorová vyjádření a česky nesprávné výrazy (zašantročení, orgánní), což svědčí o tom, že u nás vznikají zákony s nedostatečnou účastí nejen odborníků, ale i jazykových poradců.

Po odhalení těchto skutečností vyvstává otázka: Kdo je vlastně autorem věcného záměru nového zákona o památkové péči? Zákon byl sestaven pracovníky Ministerstva kultury ČR, právními poradci (z nichž dva již svá místa na ministerstvu opustili) a externími spolupracovníky. Mezi nimi najdeme historika umění, archeologa, architekta, akademického sochaře, zástupce Komory autorizovaných inženýrů a techniků či Asociace krajů, dále ekonoma, ředitele muzea a ředitele NPÚ – ten jediný zde zastupuje instituci, které se tento zákon nejvíce týká.

Jak ušetřit

Vzniku věcného záměru zákona předcházela povinná studie RIA – Regulatory Impact Assessment (Hodnocení dopadu regulace) vypracovaná firmou EEIP, která se specializuje na poradenství v oblasti fúzí, privatizace a evropské legislativy. Většina sporných bodů návrhu (převod seznamu památek pod Ministerstvo kultury ČR, nedostatečný režim ochrany památkových zón a rezervací, odborníky kritizované zavedení památky místního významu atd.) se objevuje již v tomto dokumentu. Jako hlavní kritéria a cíle jsou zde uváděny „zmenšení administrativní zátěže, zmenšení nákladů a dopady na podnikatelskou sféru“. Jakkoli jsou tato hlediska jistě důležitá, jako hlavní cíle zákona o ochraně našeho kulturního dědictví působí přinejmenším zvláštně.

Podobně problematický byl podle všeho také audit činnosti NPÚ, který si ministerstvo kultury objednalo u mezinárodní konzultační firmy KPMG a jehož výsledky se nakonec rozhodlo nezveřejnit. KPMG možná skutečně dokáže svým klientům poradit, jak „pravdivě a průhledně analyzovat obchodní příležitosti a hrozby“ (jak slibuje na svých webových stránkách), zůstává však otázkou, nakolik se takováto kvalifikace hodí k posuzování činnosti vysoce odborné instituce, jako je NPÚ.

Je nesporné, že k reformě památkové péče v České republice musí dojít a že současná legislativa je značně nevyhovující, stejně jako neexistující odborné vzdělávání pracovníků památkové péče, kteří tak často nejsou schopni objektivně hodnotit potřeby památkové ochrany. Možná by ale nebylo od věci inspirovat se v těchto krocích zkušenostmi států, jejichž systém ochrany funguje již dlouho a s dobrými výsledky.