MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2010 červen

Paralelní světy

Jolana Havelková patří ke skupině českých autorek střední generace, pro něž je charakteristický kritický přístup k fotografickému médiu. Nejtypičtějšími rysy jejího díla jsou tíhnutí k redukci viděného až na abstrahující vizuální znak a konceptuální uvažování o fotografii samé.

Podobně jako Alena Kotzmannová, Markéta Othová či Michaela Thelenová se Jolana Havelková dokázala vymanit z běžného chápání fotografie a pracovat s tímto médiem jinak a svobodněji. „Obecně by se dalo říct, že se zaměřuji na zkoumání vztahu mezi viděným a osobní zkušeností, tím, co už vím nebo zatím jen tuším,“ charakterizuje svůj přístup sama autorka. „V posledních souborech mě zajímá také posun, proměna mezi předlohou a transformací viděného,“ vysvětluje.

Jolana Havelková se od fotografického média často dost radikálně odvrací, vždy však jen proto, aby se k němu nakonec znovu vrátila. Pohyb na hranici reálného a imaginárního, konkrétního a abstraktního, vnějšího a vnitřního, který jí fotografie umožňuje, ji nepřestává fascinovat a prolíná se celou její tvorbou

Krajina, město

Otázkami vnímání a zobrazování reality se do určité míry zabývá například cyklus krajina 06. Snově působící výjevy zasněženého Polabí, jemně rozmázlé nedokonalou rozlišovací schopností mobilního telefonu, kterým byly nasnímány, jsou v galerii obvykle promítány dataprojektorem na zeď. „Krajina kolem Kolína je téměř rovná. Když se vše rušivé skrylo pod sněhovou pokrývku, objevovaly se na horizontu jen stromy, nějaká stavení, často nebylo úplně jasné, co se tam v dálce nachází. Pohledy na ty děsivě pusté pláně ve mně vzbuzovaly pocity naprosté opuštěnosti a osamělosti, doprovázené ale docela příjemnými a osvobozujícími pocity,“ vypráví Havelková.

Zimní krajina vyznívá na těchto záznamech jako téměř jednolitá plocha, kterou rozděluje pouze linie horizontu a tu a tam ji naruší tmavé přírodní či civilizační objekty. Při vzniku těchto snímků autorku fascinoval paradox, jak se v lidském vnímání může tak rozsáhlý prostor proměnit v plošně působící obraz. „Rovina umožňuje pronikavý pohled do dálky. Napadlo mě, že podobný pocit z nekončícího prostoru lze zažít snad ještě na některých místech pouště (ať ledové, či písečné) a také u moře, kde se horizont jeví nakonec už jen jako čára, linka (na papíře),“ vysvětluje Havelková. „Jak daleko lze dohlédnout, záleží na optických podmínkách, ale také na tom, v kolika dalších bodech na cestě k obzoru lze najít oporu, například v podobě stavení či stromů. Pokud v rozhledu nic nepřekáží, prostor se může jevit více plošně. K potlačení hloubky prostoru dopomohlo také užití optiky fotoaparátu v telefonu,“ dodává. Výsledné fotografie připomínají abstrahující tužkové kresby, díky čemuž divák trochu tápe i v tom, jaké médium zde autorka vlastně použila.

Podobného znejistění se divák dočká i u jednoho z autorčiných nejaktuálnějších projektů, který nese název Původní plán (od 2008). Dokonalé digitální černobílé tisky se sametovým povrchem napomáhají iluzi abstraktní malby. Vědomí faktu, že Jolana se ke geometrické abstrakci nedostala za pomoci plátna a štětce, ale opět prostřednictvím fotografie, zesiluje napětí mezi výchozím otiskem reality a jejím unikáním do prostorů zdánlivě fiktivních a uměle vytvořených. Za touto optickou hrou přitom stojí úplně jednoduchý nápad zvednout hlavu a podívat se na fasády domů zespodu. Další zásadní posun pak vzniká postprodukčním „vyčištěním“ některých ploch a linií, stejně jako sjednocením pozadí na středně šedou jednolitou plochu. Ta se tak proměňuje v děsivě nekonečný prázdný prostor, do kterého nás vtahuje perspektivní sbíhání linií v prvním plánu obrazu.

Jiná hudba

Architektonické podhledy, podobně jako krajina 06, začaly vznikat v autorčině rodném Kolíně. Důvěrně známé místo ji inspirovalo i ke třetímu aktuálnímu projektu Návrh na změnu partitury (od 2008), který má už s fotografií jen pramálo společného. Základem se stává práce se skenerem a s bitmapovým editorem. „Notové záznamy jsou už samy o sobě kresba, vždycky mě lákalo si je prohlížet a občas jsem si nějaký sešitek partitur koupila. Obdiv k notovým záznamům a pokus se vyjádřit k některým hudebním dílům se najednou propojily. S Kmochem jsem žila odmala, bydlíme v Kolíně u náměstí, a tak jsem v podstatě nuceně už od dětství poslouchala dechovku. Opulentní festival překypoval hlasitou hudbou, ale také množstvím artistních kousků, které mi připadaly absurdní. Dovolila jsem si tedy pozměnit některé Kmochovy skladby v jiné ‚kresby‘ a jinou hudbu, která by mě těšila víc,“ vypráví Havelková.

Notové záznamy oskenovala a pak je upravila ve photoshopu. V obrazu zůstává jen část not, mnohdy vizuálně převažují už jen geometrické tvary. „Podle pozměněných partitur by šlo hrát, i podle takových, kde už moc not nezbývá – nejsou důležité jen noty (nebo spíš to, co z nich zbylo), ale i prostor mezi nimi. Možná by někoho, kdo se zabývá hudebními experimenty, taková interpretace zajímala a potěšila. Vlastně by to pro mě bylo docela příjemné završení projektu,“ dodává autorka.

Volný pohyb

Prázdný prostor, ticho, úsporné vyjadřovací prostředky, které ovšem neubírají výpovědi na síle, právě naopak – k takovému výrazu Jolana Havelková přirozeně tíhne. U jejích raných projektů z doby kolem poloviny 90. let převažují spontánnost, záznamy gest, dění, akce (Stopy a otisky, Něco o mne), za vším ale vždy stojí jednotící koncept. Jiné cykly jsou více založené na dlouhodobých úvahách a promyšlené práci s médiem, případně modelem (Podoby mých přátel, Původní plán). V nejnovější sérii záznamů stop, které na zamrzlém rybníce zanechaly dětské brusle, se pak vrací ke spontánním otiskům náhodně vzniklých grafických gest.

Odhalování neobyčejného v obyčejném je její velkou schopností. Vychází většinou ze soukromých zážitků, z fascinace nalezené v detailech a banálnosti každodenního života, posouvá je však do širších kontextů a významových vrstev. „O připravovaných projektech dost přemýšlím, a když nějaký soubor dokončím, mám dojem, že je to pro mě uzavřená věc. Po čase ale zjistím, že se k určitým tématům musím neustále vracet, některá prostupují celou mojí tvorbou,“ vysvětluje Havelková a hned pokračuje: „Někdy mě ale ke vzniku zcela odlišné práce a jinému způsobu uvažování dovedou nečekané souvislosti, silný okamžik, náhoda. Často věřím svému pocitu a neobávám se vzdálit z dobře známého terénu, odklonit se úplně jinam, reagovat na zcela nový podnět. Jakým způsobem pak budou následná díla vznikat, vyplyne často samo z povahy samotného projektu – buď použiji jen zvětšovací přístroj, fotoaparát, skener či kameru v telefonu, anebo nepoužiji žádnou techniku, případně zvolím jiné médium.“

Potřeba z toku prožívaných událostí uchovat aspoň jejich letmý otisk ji však stále nejčastěji nutí využívat principu fotografického obrazu. Nekonkrétní podoba reality v jejích dílech navíc o to silněji implikuje na první pohled skryté a těžko uchopitelné vrstvy. I přes různorodost jednotlivých cyklů si dílo Jolany Havelkové zachovává výrazně ucelený charakter. Mezi jednotlivými projekty se pohybuje naprosto svobodně, a také proto je schopna neustále překvapovat.