MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2014 květen

Pavel Příkaský

  • Datum / 07. 05. 2014
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Malíř, jehož plátna jsou rozkročená mezi fotografií a akvarelem. Figuralista, který se touží zbavit na obraze postavy. Vypravěč nelineárních příběhů. Nemožnost namalovat skutečně komplexní obraz ho přivedla k fragmentování a pojetí výstavy jako prostorové instalace, kde mezera mezi plátny představuje nádech, střih i prostor pro interpretaci.

K maturitě se dopracoval na Soukromé uměleckoprůmyslové škole Zámeček v Plzni, kde se věnoval užité malbě. V roce 2005 nastoupil trochu paradoxně do grafického ateliéru Vladimíra Kokolii a tam také předloni absolvoval. „Nejdřív jsem uvažoval přímo o malbě, ale potom jsem potkal Kokoliu. Nejenže mi přišel zajímavý, ale od začátku bylo vidět, že je mu jedno, jakým se zabývám médiem,“ komentuje Pavel Příkaský (*1985) své tehdejší rozhodnutí.„Kokoliova metoda učení byla založena na hledání ‚vlastního problému‘. Myslím, že mě podporoval v tom, zajít na tenký led, i za cenu, že se mi nedařilo a nikomu se to nelíbilo,“ popisuje. Během studia prošel stáží na Middlesex University v Londýně, ale v rámci akademie neměl potřebu příliš měnit ateliéry. Semestr strávil jen na nových médiích u Markuse Huemera. „Oproti očekávání jsem na nových mediích maloval, s pohyblivým obrazem jsem jednu dobu experimentoval spíš na grafice,“ popisuje.

I když jeho vlastní videopokusy na AVU nepřinesly zásadní výsledek, vztah k technickému obrazu se stal pro jeho další tvorbu klíčový. Ke konci studia Příkaský postupně dospíval k prosvětlené malbě, která ho charakterizuje do dneška. Spíš než hutnou barevnou hmotu připomíná rozmývaný akvarel. Přivedla ho k ní především nechuť k tomu, co viděl kolem sebe, tedy k převládající formální i obsahové zaplněnosti. Poprvé jeho přístup výrazně zarezonoval v cyklu Detektivka (2012), jímž také diplomoval.

Stalo se tak i díky další specifické kvalitě jeho pojetí obrazu, kterou je fragmentace scénického záběru do jednotlivostí. Příkaský svou pozornost postupně zaměřuje na detaily – figurální i předmětné, z nichž by se za normálních okolností skládal komplexní obraz. V jeho případě ovšem vzniká cyklus jednotlivostí, které dohromady nedoslovně asociují celek, atmosféru i děj jakoby po filmovém způsobu. Vytváří tak v rámci malovaných obrazů jakýsi ekvivalent střihu za volného uplatnění tzv. Kulešovova efektu. „Takové skoro filmové rozehrání zápletky pro mě představuje způsob, jak se zbavit nejistoty ohledně uchopení něčeho reálného, a zároveň tím můžu přivést diváka k tomu, aby i běžné věci vnímal trochu podezíravě,“ vysvětluje.

Zájem o technický obraz deklarovala také jeho první samostatná výstava, ne náhodou nazvaná Fotograf (2013, Galerie I.D.A., Praha). Příkaský v následujícím cyklu barevnou redukcí své obrazy, malované samozřejmě podle fotografií, ještě zřetelněji přiblížil éterické podstatě snímků. Kombinovaným typem vizuality se zabývá i nadále. Stojí za ní rovněž spolupráce s videoartistkou Mirkou Večeřovou, která se zatím nejvíc projevila během jeho poslední výstavy Dvojité dno (2014) v pražské Chemistry Gallery.

Společně vytvořili videa bezprostředně navazující na obrazy. V nich dál rozehráli minimalistické kouzlo předmětného okamžiku, jehož pointa může být skryta třeba v přeexponování záběru. Právě video, respektive video-obraz, je další z jeho zájmů vedle malby. „Momentálně se chci pokusit pracovat s videem i v budoucích výstavách. Použít ho jako prodloužení malby. Rozpracovávám v něm podobné věci jako v obrazech, jen skrze jiné medium,“ uvažuje Pavel Příkaský.

Už sama přeludnost technických obrazů spolu s vytěžováním technických limitů fotografie a filmových postupů vytváří dostatečnou platformu pro vytváření „jiných“ situací. Další na malíře nevídané možnosti Příkaskému poskytuje instalace, která – při vědomí fragmentálního pojetí jeho malby – představuje nejen podstatný významotvorný prvek, ale zároveň i přirozený mechanismus umožňující dál variovat a ovlivňovat vyznění reality. Ostatně právě fenomén místa – jeho charakter, proměna, a především tajemství – je další věcí, která Pavla Příkaského zajímá. Klíčovou roli při tom samozřejmě hraje zase obraz, který je hlavním hybatelem změny kontextu.

Na jednu stranu abstraktní prostor galerie promění ve fotografický ateliér, zázemí kouzelníka nebo místo detektivního pátrání, na druhou nenápadná spontánní malůvka-skvrna ve veřejném prostoru rozehraje paměť reálného místa. „Začalo to kresbičkami kávovou sedlinou ve starém bytě na Letné. Přemýšlel jsem nad předchozími obyvateli bytu, nad útržky jejich minulosti, které zde mohly uvíznout, například hádka. Postupně se to rozvinulo v paralelní linii ke klasickým obrazům,“ přibližuje Příkaský. „Baví mne, že to můžu dělat na místech s malou publicitou, kde to vlastně nikdo neuvidí, nebo jen náhodou. Možná je to něco jako vzpomínka na dětství. Tehdy jsme sedávali na betonových pláccích, kde už teď nemám co dělat. Je to důvod se tam vrátit a zase si je ohmatat.“

Jestli do předmětného světa venku zasahuje především prostřednictvím kresbiček tváří, na svých obrazech usiluje o to, hmotnému tělu z masa a kostí se vyhnout. Zastupuje ho košile, která se intuitivním opakováním postupně stala typickým námětem jeho obrazů. „Je to pro mne způsob řešení figurálního obrazu, je to zástupný symbol postavy,“ říká k tomu. Figury se z jeho pláten vytratily a místo nich se objevily předměty. Ty ale mají v rámci jeho tvorby stejnou váhu jako předtím lidé. Princip této předmětné tělesnosti tak ještě zvyšuje podíl nejednoznačnosti vizuální informace, kterou jeho obrazy nesou. „Košile pro mne znamená také rituál nebo proměnu, stejně jako náměty rekvizit kouzelníka nebo přímo provádění iluzionistického triku. Maluji předměty, které mi připadají nějakým způsobem neviditelné,“ dodává.