MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 září

Pavel Šebek

  • Datum / 07. 09. 2012
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

S trochou nadsázky by se o něm dalo říct, že je krajinář, jenže jeho – na rozdíl od mnoha jiných – inspiruje především krajina města, kterou se snaží prožívat na mnoho různých způsobů. Na svých internetových stránkách tvrdí, že nejlépe ho vystihuje věta „Jdu svou cestou“, a právě cesta je dalším tématem, které jeho tvorbu zatím nerozlučně provází.

Pavel Šebek (1989) je umělcem, který patří k nejmladší generaci volného autorského okruhu semknutého kolem pražské Trafačky. Přestože momentálně studuje v ateliéru supermédií Federica Díaze na VŠUP, vyjadřuje se na dnešní poměry celkem konvenčně – totiž malbou. To ale vzhledem k povaze jeho „malování“ nijak neodporuje myšlence prostředí, kde „dochází ke svobodnému, kooperativnímu prolínání fyzického s virtuálním, přesného tvaru s dynamickým uvažováním“. K běžné představě o obrazu mají ty jeho často dost daleko.

Neortodoxní přístupy předznamenaly i neortodoxní začátky – jedním slovem: graffiti. „Grafáče jsem začal dělat ve třinácti,“ vysvětluje, „což mimochodem taky znamenalo poznávat město v  naprosto odlišný rovině než dřív, a to v noci, a chápat místa úplně jinak.“ Nicméně posedlost městským organismem, ať už povrchovým, nebo podpovrchovým u něj byla patrná už z dřívějška: „V podstatě se o to zajímám od devíti let, kdy jsem po škole na rozdíl od svých vrstevníků, co zůstávali ve svý čtvrti, jezdil mnohem dál. Postupně jsem objevoval nový místa, ulice, zákoutí, objekty. Kupoval jsem si mapy a nakonec dělal i vlastní, protože na všechno ty z obchodů nestačily. Tyhle expedice jsem podnikal právě do třinácti, kdy jsem už v podstatě všude byl a měl všechno zapsaný a nakreslený. Teď se k nim zase začínám pomalu vracet.“

Právě schopnost prožívat město jako krajinu svého druhu a zájem o její grafické zaznamenávání daly vzniknout i jeho zatím nejdůležitější sérii obrazů s tematikou metra. První s názvem Metro utopie namaloval v roce 2009 a od té doby se cyklus rozrostl. Jeho volnou součástí je i několik kompozic inspirovaných Berlínem (Berlin Factory, Berlin Underground…). Jedná se většinou o skoro inženýrská schémata linek na plošném půdorysu města, někdy zviditelněném barvou, jindy ponechaném v neohraničeně bílém prostoru. Jednotlivá plátna jsou v souladu s vizuální strohostí označována často jen zkratkami (DKV, M1, M2, M3…). Přitažlivost obrazů malovaných akrylem spočívá hlavně v provokativní kombinaci nezvyklé lineární geometrické abstrakce a zvláštního druhu mentálního realismu, vycházejícího z konkrétního prostředí. Graffiti scénu kromě samotného námětu připomíná i občasné používání fixů. Dalším vyjadřovacím prostředkem je stékaná kapka barvy, jejíž dráha je ovlivňována postupným natáčením podložky.

V Šebkově případě ale nejde o prázdnou manýru, tento postup má svou logiku. To si nakonec uvědomuje i on: „Na tekoucí kapku barvy nemá samozřejmě patent nikdo, je to pořád jen technika. Ale tady má opodstatnění, protože jde o ztělesnění špíny ulice, kde tečou chcanky, déšt, tegy, prostě všechno.“ Fakt, že špína jako věc, která charakterizuje dnešní město, respektive civilizaci, u něj hraje roli pravidelně, dokládají i obrazy z cyklu Špína z ulic malované letitými nánosy nečistot smývanými ze zdí. Plátno, na které několik měsíců postupně všechnu tu kalnou vodu po vrstvách zase zpětně natírá, má pak stejný rozměr jako očištěné pole na zaprášené stěně.

Dalším výrazným tématem, na které se Pavel Šebek zaměřuje, je vztah k reklamě, jejím nosičům a koneckonců i produktům, kolem nichž se točí. Celkem jednoznačně o jeho názorech svědčí projekt Řez, který od loňského roku průběžně uskutečňuje s Petrem Emptychem. Kosou rozpáraný černý monochrom billboardu nepotřebuje další připomínky. Oblast grantové a subvenční politiky zase komentuje výlepová akce Umění 89–11. Také plakáty s upoutávkou na neexistující výstavu, kterou provázejí loga institucí shromážděná v lince pod lakonickým slovem „nepodporuje“, se k věci vyjadřují celkem jasně. Asi se není třeba divit, že nadcházející výstavu svých „pavouků“ podzemních jízdních tras neplánuje do galerie, ale do vozů metra. Vytvořeny mají být přímo na plexisklech, která ve vagonech kryjí papírovou reklamu. „Co na tom, že je to ilegální. Je přece logický využít ten komerční prostor pro něco smysluplnějšího, “ říká k tomu.

Jestli cyklus Metro charakterizovala až architektonická čistota, produktovou sérii z letošního roku s všeříkajícím názvem Coca cola – Mentos vystihuje pravý opak. O tom, jak spolu dvě oblíbené „pochutiny“ reagují, se může prostřednictvím řady videí na internetu přesvědčit každý. Pavel Šebek ovšem oblíbený „potravinový“ výron ještě obohatil o barevnou složku, takže se stopa chemického humusu přenáší na plátno. „Může se to zdát jako blbost, ale jako všechno i tohle je tak trochu alchymie. Nebylo zrovna jednoduchý najít barvy, co budou správně reagovat,“ popisuje úskalí svérázné techniky. „Cola, která tady funguje jako pojidlo, je navíc tepelně nestabilní, takže když se to zvláštním způsobem nezafixuje, může se stát, že jednou v létě zničehonic obraz prostě z plátna steče, takže vlastně to, co vytvořila, zase zničila,“ směje se. Ani tady se další uštěpačnosti nevyhnul. „Naposledy jsem takhle udělal olympijský kruhy,“ vypráví. „Připadá mi trochu zoufalý a pro tuhle dobu typický, že takovýhle chemický svinstvo sponzoruje zrovna olympiádu a jeho logo je na každým rohu.“