MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 září

Peking –Sofie - Praha - Bělehrad

  • Datum / 06. 09. 2013
  • Autor / Lomová Olga
  • Rubrika / k věci

Billboard u dálnice D1 láká na nový pohled na současné čínské umění. Pod nicneříkajícím názvem se skrývá výstava šedesáti exponátů od čtyřiceti současných čínských umělců ze soukromé sbírky Čcheng Sin-tunga (Cheng Xindong, v tiskové zprávě jako Xin Dong Cheng). Pan Čcheng je sběratel, obchodník s uměním a galerista, který v Pekingu provozuje vlastní výstavní prostor zaměřený na výstavy evropského a amerického umění. Podle jeho vyjádření již podobné výstavy vyvezl do jiných zemí, mezi jinými do Ruska, do Řecka nebo na Kubu. Na přípravě výstavy se dále podílela pekingská Pej-ťing chua-lang sie-chuej alias Art Gallery Association Beijing a pražská Prinz Prager Gallery. Výstavu, jejímiž organizátory jsou Správa Pražského hradu a Smíšená česko-čínská komora vzájemné (sic!) spolupráce, finančně podpořila ministerstva kultury obou zemí; jako partneři jsou uvedeni ČEPS, Land Rover a PPF. Záštitu převzal velvyslanec ČLR v Praze. Pro velvyslanectví ČLR je výstava v Císařské konírně bezpochyby vítaný úlovek. Pražský hrad je v Číně známý jako symbol panování Václava Havla, vítěze nad komunistickým režimem, ke kterému vzhlíží čínský disent. V blízké budoucnosti by měla výměna výstav podobného formátu mezi ČLR a ČR pokračovat, na tiskové konferenci byla avizována výstava plakátů Alfonse Muchy v Pekingu.

Výstava pro Balkán

Podíl Česko-čínské komory na pražské výstavě se zdá být zásadní. Jak jsme se dozvěděli na tiskové konferenci z úst jejího předsedy, jedná se o projekt do značné míry improvizovaný;  výstava se na Pražský hrad dostala mimo výstavní plán, „protože zde byl volný prostor a škoda ho nevyužít“. Improvizace je zřejmá i z rozhovoru, který 14. dubna uveřejnil Čcheng Sin-tung na čínském webu (http://gallery.artron.net). Říká že důležitý impuls pro konání výstavy přišel přímo z vládní úrovně a pro soukromého galeristu to byla zajímavá příležitost: „V loňském roce předseda (vlády) Wen (Ťia-pao) podepsal ve východní Evropě řadu kulturních dohod a v návaznosti na to se v lednu na mě obrátilo čínské ministerstvo kultury s žádostí, abych připravil putovní výstavu s názvem Čína – jihovýchodní Evropa. Nabídka se mi líbila, dává mi příležitost vystavovat v rámci mezinárodních festivalů a v dobrých státních galeriích, a tak jsem kývl a hned jsem se vydal do jihovýchodní Evropy, aby se seznámil s prostředím.“ Výstava pak odstartovala 15. dubna na Mezinárodním festivalu současného umění v Sofii, v červnu a červenci pokračovala v Muzeu současného umění v Bukurešti a v srpnu a září se koná na Pražském hradě. Odtud by se v říjnu měla přesunout do makedonského Skopje a na konci roku turné vyvrcholí v Bělehradě.

Putovní výstava sestavená ad hoc s cílem naplnit kulturní dohodu, a přispět tak k rozvoji politických a obchodních kontaktů v regionu, přirozeně není koncipována jako kurátorský projekt v pravém slova smyslu. Podle slov pana Čchenga se výběr exponátů řídil jeho osobní zálibou a snahou představit současné čínské umění v co možná v největší rozmanitosti. Na otázku, zda nějak zohledňoval různé národní kontexty, odpověděl, že v Praze je výstavní prostor větší, a proto zde přidal asi deset exponátů. Výsledkem je cosi jako vzorková nabídka zboží. Převažují obrazy, jsou zde i fotografie, instalace, několik soch, dvě sošně pojaté židle a jedno video. Někteří z vystavujících se již v Praze představili na čtyřech výstavách, které mezi lety 1997 až 2008 připravil Petr Nedoma v Rudolfinu ve spolupráci s avantgardním hongkongským galeristou Chang Tsong-zungem; tehdy ještě měli lehký punc autorů politicky kontroverzních.

Poznat a pochopit

Jak je v čínském umění 20. století běžné, vystavení umělci se hlásí ke globalizovanému uměleckému světu a až na výjimky bohatou domácí tradici nereflektují. Někteří si zcela výjimečně pohrávají s odkazem umění tušové malby, o něco výraznější je tu a tam patrný vliv robustní estetiky lidového umění. Obecně tak lze říci, že se český divák nemusí bát, že by z důvodů odlišného kulturního zázemí výstavě neporozuměl. Pravda, některé exponáty jsou plně srozumitelné jen pro ty, kdo se orientují v dějinách ČLR, například hned v úvodu výstavy zavěšený portrét Mao Ce-tunga, který se při pohledu z různých stran mění v portrét Maova kritika z roku 1959, maršála Pcheng Te-chuaje, a pak zase portrét Čou En-laje, politika úspěšně lavírujícího na obě strany a dnes považovaného za duchovního otce reforem na konci roku 1978 prosazených Teng Siao-pchingem. Na jiném obraze je náměstí Tchien-an-men plné veselých lidí, nad kterým se klene duha – pro ty, kdo si vzpomenou na demonstrace na jaře 1989, se tento nenápadný olej může stát politickou alegorií. Znalec historických souvislostí také ocení samotný fakt rozmanitosti technik a stylů; ta by před pětatřiceti lety měla příchuť odvážné politické subverze, dnes však je součástí obchodního i politického marketingu. 

Během tiskové konference se v projevu pana Čchenga nesčíslněkrát opakovalo čínské slovo liao-ťie – „poznat a pochopit“ – a přání, že výstava pomůže obnovovat mosty mezi Čínou a východní Evropou zbořené po roku 1989. (To je poněkud nepřesné, po roztržce mezi Čínou a Sovětským svazem na přelomu 50. a 60. let zůstaly čínské mosty do východní Evropy pevně stát jen ve směru do Rumunska, bývalé Jugoslávie a Albánie.) Poznání, které je nám zde nabízeno, směřuje k tomu, že Čína se již modernizovala a na globálním kolbišti hrdě stanula po boku Západu. V podtextu kýženého porozumění je cítit snaha vylepšit obraz současné Číny v očích té části veřejnosti, která má na paměti, že v ČLR stále panuje autoritářský režim a neutěšená situace v oblasti lidských práv. Těžko říci, jak se to podaří – exponáty samy ve své rozmanitosti hovoří především o bezradnosti tváří v tvář importovanému výrazu i současnému světu; v tomto smyslu je nejvíce výmluvná instalace s názvem I want to love od Aj Ťing (Ai Jing), v Číně známé zpěvačky pop-music. Silnější díla, která zde také nalezneme, pak prozrazují samotu a úzkost lidské bytosti tváří v tvář neradostným skutečnostem moderní Číny.