MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 říjen

Pět – deset – padesát

Na přelom září a října letos připadla hned tři významná galerijní výročí. Centrum současného umění DOX oslavilo pět let, Museum Kampa si připomnělo desáté výročí zahájení činnosti a Galerie hlavního města Prahy výstavou v Domě U Zlatého prstenu rekapituluje již padesát let své existence. Svým profilem i zaměřením se tyto instituce dost liší, všechny však mají v kulturní nabídce Prahy své nezastupitelné místo.

Museum Kampa by nikdy nevzniklo nebýt odhodlání a umanutosti paní Medy Mládkové. Muzeum si doslova vyvzdorovala na nepřízni úřadů i přírody – měsíc před plánovaným slavnostním otevřením přišly v srpnu 2002 povodně – a svým příkladem pomohla rozvoji mecenášství i soukromého sběratelství u nás. Paní Meda se ve svých 94 letech nepřestává podílet na činnosti muzea a její osobnost všem akcím, jichž se účastní, dodává osobitý šmrnc. Málokterý muzejní ředitel například okřikuje vernisážové hosty, když má pocit, že se málo věnují přednášce kurátora.

Příběh Centra současného umění DOX je možná ještě neuvěřitelnější než Musea Kampa. Nevzniklo totiž kolem již hotové sbírky a z touhy podělit se o ni s veřejností, ale čistě z chuti vnést do výstavního provozu v Praze trochu vzruchu a světovosti. Hlavním investorem a především duší celého projektu byl od počátku podnikatel Leoš Válka. Výmluvným svědectvím velkorysosti, s jakou k projektu přistupuje, je již samotná budova centra od Ivana Kroupy, která je jednou z nejvýraznějších architektonických realizací posledních dvaceti let.

Galerie hlavního města Prahy vznikla na začátku 60. let v rámci budování sítě regionálních muzeí umění. Myšlenka městské galerie je však mnohem staršího data, jak na výstavě připomíná například Rodinův Kovový věk, zakoupený městem ze sochařovy pražské výstavy již před 111 lety. Výstava je autorským projektem Hany Rousové, která v GHMP řadu let působila. Svůj přístup k tématu shrnula do   několika vět, které vítají návštěvníky při vstupu do výstavy a které lze vztáhnout i na druhé dvě zmiňované instituce: „Galerie je živý organismus, který tvoří konkrétní lidé v konkrétním čase. Je závislá na jejich odborné způsobilosti, kreativitě a občanských postojích. Bilance padesátileté existence Galerie hlavního města Prahy je proto úzce spjata s geopolitickými dějinami a životem lidí, kteří v ní působili, v neposlední řadě také s jejich pamětí. Co se stalo, není zapomenuto. V dobrém i zlém. Galerie se stejně jako společnost mění a zároveň spoluodpovídá za její kulturní úroveň.“

Pracovníkům všech tří galerií i nám všem přejeme, aby se jim jejich práce dařila!