MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2006 listopad

Portrét

Na konci šedesátých let patřil v Brně k nejtalentovanějším představitelům „nové figurace“.  A snad se dá říct, že byl i tím nejnadějnějším. Jeho obrazy charakterizovala jakás existenciální strohost, připomínající tenkrát velice populárního francouzského malíře Bernarda Buffeta. Ale nebyl jeho epigonem, uměl totiž buffetovskou existenciální úzkost originálním způsobem ozvláštnit.

Však v sedmdesátých letech rychle pochopil, že existenciální úzkostí se neuživí, a vytvořil sérii obrazů, kterým říkal ikony dvacátého století. Byla tam Marilyn Monreová, Brigitte Bardotová, Gary Cooper, Louis Armstrong, Neil Armstrong, Ernest Hemingway , ale například i generál de Gaulle, major Gagarin, Albert Einstein a fotbalista Pelé. Existenciální úzkost obratně přetavil v interesantní melancholický stín na všech těch portrétech. Ale nepřipravil je ani o ta svá originální ozvláštnění. Tak Bardotce posadil na nahé ramínko skutečnou, i když preparovanou babočku kopřivovou, zatímco Marilyn lišaje smrtihlava a de Gaullovi přilepil na plátěnou hruď metály vyrobené z pivních víček. Portréty vystavené pak v Galerii U Dobrého pastýře měly obrovský úspěch a do jednoho se vyprodaly. Ale to už ho přivedlo k úmyslu věnovat se co portrétista svým bližním.

Na zkoušku oslovil několik svých známých, kteří pak s potěšením hleděli na své portréty. Nebylo pochyb, teprve teď objevil sám sebe, ale přesto byl zaskočen tím, jaký okamžitý zájem jeho portrétování vzbudilo. Ani na těchto obrázcích nechyběl lehounký stín melancholie a ozvláštňující detaily: například do účesu dámy zabloudila skutečná, i když samozřejmě zas vypreparovaná sluníčka sedmitečná, a z plnovousu portrétovaného brněnského hudebního skladatele trčely jak z hnízda kovové zobáčky ptáčků zpěváčků. Svůj ateliér pak umně přestylizoval do jemné parodie na ateliéry mondénních portrétistů a nad velké benátské zrcadlo umístil citát z N. V. Gogola: Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu!

Ke konci sedmdesátých let byl už zavalen zakázkami a měl tam už taky asistentku,  u které se zákazníci objednávali jak u zubaře, a zvedl ceny svých obrázků a otevřel si tak zlatý důl, ale zároveň se polekal, aby tak nepřitáhl pozornost dohlížitelů. Ale pak už taky pochopil, že si ji teď naopak musí přitáhnout! Ale než se objevil první komoušský aparátčík, sundal gogolovský citát o „křivé hubě“ a důkladně se rozhlédl po ateliéru, jestli tam není ještě něco nevhodného.

Však nevhodný byl především ten dosavadní způsob portrétování: lehký melancholický stín napovídal cosi ukrytého (ve tváři lehký žal, hluboký v srdci smích!) a ty rozverné ozvláštňující drobnosti se zas mohou v očích aparátčíků proměnit v poťouchlé narážky! A tak se ten jeho způsob malby začal rychle standardizovat, anebo chcete-li normalizovat, a doslova přes noc ztratil schopnost malovat jiné než zvlášť hezké portréty a jeden se začal podobat druhému, protože tady platí, že všechny hezké portréty jsou si podobny, kdežto každý ošklivý je ošklivý po svém. Pracoval teď na portrétech i jako plastický chirurg. A papalášští Vávrové s dlouhýma ušima odcházeli z jeho ateliéru s portréty, na nichž měli ouška jak snubní prstýnky.

Po pádu komunistického režimu se teprve zhluboka nadechl. Teď už se nemusel bát, že po něm někdo skočí, a taky už nějaký čas v Brně platilo, že každý, kdo si sám sebe aspoň trochu váží – lékaři, právníci, vysokoškolští i středoškolští profesoři, herci a herečky, kadeřnice, sportovci, zpěváci a zpěvačky, ale především úspěšní mladí podnikatelé – se od něho nechali malovat, a kdo nepřináležel do téhle galerie, tak už tak trochu ani nebyl. Jeho ateliér byl už svým způsobem fabrikou na portréty, vždyť už taky maloval na předvolební billboardy hlavičky politiků s andělskýma očima, a aby to všechno stihl, zaměstnával anonymní výtvarnické nádeníky a krásné asistentky střídal jak řezník nože.

Nu, sbalte se, přišel jsem si pro vás! Že jste se mi neupsal? Už dlouhý čas každý váš podpis na vašich obrazech je podpisem na pekelné smlouvě! Dost, tumlujte se, nesnáším zdržovačky. Cože? Jo tak dobře, zkuste můj portrét. (Po chvíli se zvedne a jde se podívat a ztuhne tam okouzlen.) Ale to jsem přesně já, to jste mě trefil! Ten andělskej kukuč, ta nevinná tvář, takhle přece vypadám! Jste první, kdo si toho všiml! Už se nemusíte bát, čert si vás neveme. Naopak garantuju vám dlouhej život, pozemskou slávu, přízeň stovek krásných žen a po smrti houpací křeslo na nebesích! Vždyť jsem teď zas anděl! A andělé milují kýč!
O dva dny později se asistentka vyklání z okna a pak oznamuje portrétistovi: Ach, rozkřiklo se to... Na váš dům se slétají andělé, stovky andělů už sedí na střeše, na římsách, u komína a snášejí se ještě další, sněží na váš dům jak na jaře jabloňové květy.

Portrétista k asistence: Dobře, rozdejte jim pořadová čísla a ihned zrušte všechny ostatní objednávky. Bože můj, jsem teď nebeskej kýčař!