MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 květen

Povaha vlastnictví

Počátkem roku zveřejnil tento časopis anketu na téma návštěvnost galerií. Šlo o vybrané instituce, zřejmě sympatické redakci časopisu. Byli jsme potěšeni. Statistika návštěvnosti měla posloužit k hodnocení kvality výstav. Je však všeobecně uplatňované kvantitativní měřítko vůbec měřítkem? A když, tak čeho? Marně hledám v historii příklady masové konzumace umění, aniž šlo o politickou propagandu. A tak mne napadá: Co vězí za tím všeobecným tlakem „přitáhnout co nejširší veřejnost“, jinými slovy „zalíbit se masám“? Určitě ne politika. To bude vězet v něčem jiném. Ale v čem? Z politického hlediska přece nelze dopustit odpor k úzkému okruhu zájemců, k elitám, a tedy k menšinám – zkrátka diskriminaci. Tak jak tedy skloubit program pro menšiny a zároveň přitáhnout co nejvíce návštěvníků? A když už se nám povede důmyslným marketingem přitáhnout masy, komu a čemu to skutečně prospěje? Masám? Návštěvník, kterého výstava nezajímá, přijde pouze za náhradní návnadou. Pokud se mu nedostane toho, co očekával, zpravidla se jeho pozornost mění v agresi, kritiku neznámého, nepochopeného, náročného. Tím šíří negativní reference odrazující i ty návštěvníky, kteří mají potenci stát se vybranou skupinou, umění akceptující. Z toho logicky vyplývá, že je možná prozíravější setrvávat na pozicích určité kvality a nepodbízet se. Zájem možná nebude masový, ale bude trvalý. Jak známo, udržet trvalý masový zájem při zachování dramaturgie, která neoperuje s psychologií reklamy, je nemožné.

Dovolme proto kulturním institucím a jejich odborníkům, aby si zachovali ducha a bezúhonnost vědců, a netlačme na ně, aby byli trendy. Jen tak pro sebe uhájíme možnost navštěvovat místa, kde získáme ověřené historické informace, zažijeme potěšení z krásy a povznesení ducha ze sděleného poselství. Místa, kam můžeme vzít své děti, abychom je naučili pochopit a ocenit sílu a krásu myšlenky a nezajímali se pouze o to, co a jak lze využít.

Nejčastějším dotazem návštěvníků, kteří se dostaví na základě mediální reklamy, je výše ceny exponátů, hodnota je nezajímá. Druhým nejfrekventovanějším tématem je přání vlastnit vybraný cenný kousek, případně mít možnost vlastnit i výstavní prostory, samozřejmě za účelem zcela jiného využití. Své momentální zájmy rovnající se právům nadřazují povinnostem vůči předkům, kteří tyto hodnoty vytvořili, a potomkům, kterým bychom je měli zanechat. Představa duchovního vlastnictví založeného nikoli na výpisu z katastru nemovitostí nebo kupní smlouvě, ale na schopnosti uchopení jevu jeho pochopením nemá ve společnosti cenu ani místo. „Tvořivý“ duch laiků a nezadržitelné sebevědomí nevzdělanců neschopných skutečné tvorby přetvářejí architekturu, přírodu i všeobecné vědomí a stávají se měřítkem. „Každému je dán klíč k bráně nebes; tentýž klíč otevírá i brány pekel.“