MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 únor

Přátelská výstava

  • Datum / 07. 02. 2017
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / výstava

Galerie Jana Merty v Městské knihovně / Výstava jednoho z našich nejvýraznějších malířů dneška, Jana Merty, svědčí o mnoha věcech. O tom, že si svou pověst – déle než deset let potvrzenou mezinárodním respektem – zaslouží. O tom, že jeho práce dávají smysl i z hlediska větších časových celků. O tom, že jakkoli u něj hraje osobní mytologie významnou roli, tím, o co mu ve skutečnosti jde především, je přesvědčivý obraz bez přívlastků. A také o tom, že mu nechybí smysl pro humor a nadsázku.

I když se může zdát, že si Jan Merta na nedostatek výstavních příležitostí v hlavním městě nemůže naříkat, pravda je, že větší prostor zde naposledy dostal před pěti, respektive šesti lety. V roce 2011 to bylo třetí pokračování jeho série Liberec v Topičově salonu, o rok později „narozeninová“ přehlídka dedikovaná obyvatelům metropole Mým Pražanům k šedesátinám v Galerii Václava Špály. Jeho současná výstava, předskočená loni v únoru menším souborem nových obrazů příznačně nazvaným Předkrm v jeho domovské galerii SVIT, je ovšem jiného kalibru.

Dá se o ní bez nadsázky mluvit jako o životní. Tak předně pro takové označení hovoří už počet vystavených děl, od něhož se také odvíjí výjimečná komplexnost Mertovy práce ve smyslu pohledu na svět. Jestliže však u tohoto autora mluvíme o světě, na mysli vytane především ten osobní, který se přelévá a otiskuje do toho objektivního, aby z něj zpětně zase čerpal. A to je další z „životních“ parametrů. Tato výstava se stala jedním z milníků Mertovy umělecké kariéry nejen díky svému formátu, ale také proto, že zároveň potvrzuje úzkou vazbu jeho práce na privátní život, a to jak ve smyslu inspiračních zdrojů obrazů či objektů, tak s ohledem na realizaci expozice prostřednictvím vlastní rodiny a nejbližších přátel.

Situace šla v tomto případě tak daleko, že ačkoli se samozřejmě jedná o autorský projekt, jeho nedílnou součástí je vizuální „intervence“ spřízněných umělců. Už tato skutečnost dává zřetelně najevo, že ani nejnovější prezentaci v Galerii hlavního města Prahy nelze vnímat bez kontextu jako oddělenou entitu, která je pouze sama sebou a ničím jiným. Jestli ji totiž něco ve skutečnosti charakterizuje, je to právě provázanost, která je nejen všudypřítomným katalyzátorem výstavy, ale i hybným momentem instalace.

„Jsem sice introvert, ale vazby s lidmi jsou pro mě zásadní, takže bylo hezké připravovat samostatnou výstavu od počátku s myšlenkou, že zase až tak samostatná nebude,“ říká Jan Merta. „Je to něčím očistné a osvobozující, protože v takovém případě se člověk neupíná až tak k sobě, naopak je to vůči němu samému spíš diverze. Vědomí, že je to vlastně výstava o přátelství, zároveň hodně posiluje.“ Vedle kurátorky za GHMP Hany Larvové se projektu opravdu účastnili hlavně Mertovi nejbližší. Manželka Lenka a mladší syn Jonatan se věnovali koncepci, dramaturgii a prostorovému řešení. Lenka Jasanská si vzala na starost veškerou grafiku včetně katalogu, do něhož textem přispěl Mertův dlouholetý kurátor Martin Dostál nebo sinolog Oldřich Král. V prostoru expozice se pak našlo místo i pro vzpomínku na rodinného přítele Richarda Tymeše. Na celkovém vyznění výstavy mají však skutečný vliv především fotografie Lukáše Jasanského a Martina Poláka.

Jasanský a Polák uvádějí…

Jestli hledat počátek výstavy Galerie ve smyslu předobrazu nebo jakéhosi prvního dílu, je nutné se vrátit až na přelom let 2009 a 2010, kdy Jan Merta představil obsáhle svou tvorbu v brněnské Wannieck Gallery. Oba projekty z dnešního pohledu spojuje nejen záběr, introspektivní koncepce a prozaický název, ale i něco jiného. Už tehdy totiž přizval ke spolupráci jako své hosty právě Jasanského s Polákem. „V roce 1994 mě zaujala jejich výstava Vtipy, vtipy, vtipy ve Window Gallery na Národní třídě,“ přibližuje okolnosti Jan Merta, „a postupně mě začali víc zajímat. Jsou fascinující už tím, že nemají propady. Velice důsledně a pevně se drží své linie. I proto je tak respektuji. Vedle například Viktora Koláře je u nás považuji za naprostou špičku, takže jsem měl radost, že před těmi sedmi lety moji nabídku přijali. Navíc si vymínili, že nebudu vědět, co vystaví, a to mě hodně bavilo.“

Se zarputilostí sobě vlastní, s tichým společnictvím Lenky Mertové a fotoaparátem v ruce se tehdy autorská dvojice Jasanský – Polák vydala na zapřenou po stopách Jana Merty. Prostřednictvím objektivu postupně potají zaznamenávali jeho klíčová „místa činu“ doslova od kolébky až k malířově současnosti, aby mu na den vernisáže přichystali nečekané překvapení. Byla jím souvislá řada až detektivně nezúčastněných, téměř důsledně vylidněných snímků, obdařených čistotou a zvýrazněnou zřetelností, jaké jsou u nás schopni snad jen oni. Svůj cyklus pojmenovali prostě Jan Merta, takže názvy obou výstav přirozeně složily oznámení o společné akci a zároveň se staly až trochu manifestačním svědectvím osobní koexistence.

Jasanský s Polákem tehdy vytvořili nejen unikátní biografický soubor existenciálních kvalit, ale současně nenápadně zviditelnili reálný kontext Mertových obrazů, které nepopisně zasadili do konkrétního prostoru a časového rámce. Vše bylo ještě zvýznamnělé tím, že při tom vznikl naprosto svébytný a autentický cyklus, v němž neslevili ze svých obvyklých standardů. I když byl celý projekt do jisté míry motivován jako osobní pocta a zároveň přátelský špílec, který odstartoval éru recipročních „uměleckých pomst“, brzy se ukázalo, že vzájemná vazba obou souborů – Mertova obrazového výběru a životopisné „fotodokumentace“ – je výjimečná. Krom reálií Jasanský a Polák malbám kontaktně přiřadili zcela jiné médium, kontrastní ne/barevnost a k tomu vytvořili paralelní příběh. Tentýž, a přece odlišný, už proto, že viděný jinýma očima.

Stejnou věc si při koncipování pražské výstavy uvědomila i Lenka Mertová, a z tohoto důvodu mají fotografie také v Městské knihovně své pevně dané místo. A ne zanedbatelné, protože expozici v podstatě otevírají. „Celé to vlastně vychází z pocitu autorské vzájemnosti a zároveň z myšlenky, že v Praze Honzu lidi ve skutečnosti neznají,“ komentuje svůj záměr Lenka Mertová. „Také jsme nechtěli, aby výstavu někdo vnímal jako retrospektivu. Tu představu jsme se snažili rozbít hned u vchodu do galerie. Je to prostě prezentace světa Jana Merty, který jsme chtěli ukázat, jak nejlépe dovedeme.“

Nomen omen?

Brněnská expozice se jmenovala Výstava, ta pražská nese pro změnu jméno Galerie. Oba názvy usvědčují Jana Mertu ze stručnosti, ironického hyperkonkretismu a snad i hravosti. Zdánlivá doslovnost s sebou ale paradoxně nese schopnost odkrývat i ukrývat zároveň, napovědět, ale nedoříct, což je také jedna z klíčových vlastností Mertových obrazů, které jsou formou i obsahem otevřené a sdílné, a přesto neztrácejí tajemství. Právě to ho opravňuje je znovu vystavovat a pro diváka je to zase důvod se k nim opakovaně vracet.

Jan Merta není vyznavačem malby jako formální disciplíny, daleko spíš je možné ho v souladu s českou malířskou tradicí označit za vypravěče příběhů, respektive příběhu. Toho svého. Stejně tak se o něm dá říct, že neustále pokouší hranice ideálního obrazu a také skoro celý život instaluje v podstatě jednu a tutéž výstavu.

Abstrahující realismus pláten Jana Merty podpořený zvykem soustředit se na jeden od vizuálního kontextu oproštěný motiv jim navzdory subjektivní podmíněnosti často dává podobu a význam obecně sdíleného symbolu přístupného svobodným asociacím kohokoli, kdo se jimi nechá prostoupit. Autorovo privátní se distancí zveřejnění mění v obecné a prostřednictvím konkrétních diváckých asociací tranformuje v jiné osobní.

A podobné je to i s absurdním názvem jeho zatím poslední výstavy. Mertova Galerie v Galerii hlavního města Prahy není zdůrazněným potvrzením institucionální reality, tím méně pokusem o vyprázdněnou slovní hříčku spontánně přitahující pozornost, je to prostě – tak jako jeho obraz – koncentrovaná mentální zkratka. Praktický významový kód, který racionálně charakterizuje logiku jeho výstavy a zároveň představuje návod, jak ji číst z pohledu vnitřního členění a „architektury“ jednotlivých celků.

Galerie v galerii

Z historického pohledu Slovník pojmů z dějin umění galerii definuje jako dlouhou místnost s řadou oken, původně spojující části renesančního nebo barokního paláce, určenou k slavnostem nebo umístění uměleckých sbírek. Z ní se pojem postupně rozšířil i na soukromou či veřejnou sbírku obrazů a soch, která byla její náplní, a ještě později i na instituci, jež se začala zabývat výběrovým shromažďováním, ochranou a zpřístupňováním uměleckých děl. Ze stavebního hlediska se termín významově přenesl také na podélnou krytou ulici sloužící jako průchod, krytou zpravidla skleněnou střechou. Prakticky celá tato typologie je zřetelně přítomná i v traktaci Mertovy výstavy. Někdy přirozeně, jindy se jí muselo trochu pomoci. Galerie jako určující vrstevnatý princip se pak otiskuje do celého výstavního prostoru.

Součástí takového konceptu se přirozeně stává nejen proměna samotné prostorové vize, ale v souvislosti s ní i zamyšlení nad problematikou pohybu diváka a celkového obrazu vnímání notoricky známých dispozic Městské knihovny. „Jestliže na počátku byl pocit, že výstava musí být přístupná, poučná a snad i docela zábavná, hned další myšlenka patřila utkání se s prostorem. Bylo jasné, že jím je nutné pohnout,“ říká rezolutně Lenka Mertová. „Naše uvažování se dílem odvíjelo od obrazů, které jsme měli k dispozici, dílem od představy, že kromě nich musí návštěvníkem manipulovat právě nezvykle organizovaný prostor.“ Východiskem se při tom stal právě klíč ukrytý v názvu. V knihovně tak vznikala jedna galerie za druhou a vizuálně toto řešení ještě podporuje různost vystaveného materiálu. Co místnost či sál, to jiné téma. Jemu na míru se pak přizpůsobuje i architektura výstavy.

Zúžená, podélně přepažená chodba nejen že získala jemně trychtýřovitým tvarem dynamiku, ale zmnožením ve dvě dostala zároveň i zpětný tah a stala se ideálním místem pro kontaktní vnímání malých formátů na papíře. To je pro charakter výstavy zásadní moment, protože na ně Jan Merta klade stejný důraz jako na velká plátna. Odpočinkový „obývák“ s tiráží umístěný nezvykle zhruba v jedné třetině výstavy představuje další změnu. Příčkou uzavřený jeden z kabinetů nejen že přerušil zažitý prostorový rytmus, ale stal se také zabezpečeným teritoriem pro „ožehavé“ téma dětského setkání s pornografií (Galerie, 2006–07, 2010–11). V galerii se navíc později objevila do té doby utajená zrcadlová 19. komnata ve funkci „svatyně něčeho, co na první pohled nepůsobí příliš svatě“, která vytvořila další příběh v příběhu. A výstavním prostorem se tentokrát stala i z jedné strany zaslepená šatna. Znejistění se ale projevilo i vizuálně. „Tady za nás největší práci udělalo umístění Jasanského s Polákem prakticky hned u vchodu,“ pochvaluje si Lenka Mertová. „Nejen že jsme tak na začátek umístili něco jako fotoživotopis, ale návštěvníkovi, který přišel na výstavu velkých barevných obrazů, jsme opticky zrušili jakoukoli představu o Mertovi.“

Uživatelsky přátelská

I když výstava samozřejmě slouží především k prezentaci prací Jana Merty od 90. let s akcentem na tvorbu po roce 2010, není suchou, do sebe uzavřenou, tím méně zahleděnou přehlídkou, ale emotivním živým organismem, ke kterému patří informace stejně jako odlehčení a dialog. Na jednu stranu s jinými umělci a jejich uměním, na druhou s divákem, který tu sice není v pozici aktivního hráče, ale i tak je mu věnována pečlivá pozornost.

Jednou je to uličnický pozdrav v „odpočinkové místnosti“ prostřednictvím  monotypů z rohožek předávající návštěvníkům mezinárodně srozumitelné WELCOME. Jindy třeba distanční čára na podlaze, která u obrazů s optickým námětem (Oči, 2015, Na účet OÚNZu II, 2015–16) sarkasticky vyznačuje doporučenou vzdálenost pohledu. Zároveň tak nenápadně vede k uvědomění si hranice, kdy se čitelný námět rozpadne v abstraktní kompozici z barevných skvrn. Co udělá s vnímáním obrazu nové a nové pootočení o devadesát stupňů, zase demonstruje plátno Špinavý sníh (2012–13) a jeho tři printové kopie nazvané souborně Škola obrazu. Jakkoli je takový princip už z podstaty didaktický, vnáší do expozice zážitkový motiv, který ji odlehčuje.

Ze zástupu umělců vede Jan Merta dialog s Leonardem, Rembrandtem, Goghem, Goyou, Lynchem, ale i Adrienou Šimotovou nebo opět s Jasanským a Polákem. Přestože jde o komunikaci jiného druhu, nese se v podobně uvolněném duchu a především stejnými prostředky jako předtím s divákem. Totiž těmi malířskými, což nejen upomíná na bytostnou podstatu Jana Merty, ale také upozorňuje na skutečnost, že i návštěvník je pro něj přirozeným partnerem. Jestliže tedy autor charakterizuje výstavu jako přátelskou, má zřetelný zájem na tom, aby byla také „uživatelsky přátelská“. K tomu patří i jiný druh aktivní vizuální komunikace a tím je promyšlený „navigační systém“.

„Snažili jsme se, aby výstava pořád táhla dál,“ potvrzuje Lenka Mertová. „Někdy jsou místnosti přímo propojené instalací prostupující zeď, jako v případě Napětí nebo 11 alegorií. Také jsme záměrně vytvářeli situace, kdy jedna část končí a druhá začíná stejným motivem. Třeba u Olejového soklu. Ten uzavírá fotografickou řadu a za rohem – už namalovaný - otevírá obrazovou část. Podobné fázování jsme použili i u Goyovy lampy. Další naší oblíbenou pobídkou je směr pohledu postavy na plátně či těžiště malby mimo obraz, to diváka spolehlivě pošle, kam je třeba. Způsobů, které jsme použili, je víc, ale nemělo by to snad unavit, spíš udržet pozornost.“

Putování Galerií Jana Merty je chtě nechtě putováním časem, protože právě z něj se skládají jeho obrazy, respektive obrazové celky. Také tato výstava má podobu pro něj typické rozvětvené temporálně podmíněné životní situace. Prostřednictvím flashbacku vzpomínek, prožitků a reflexí pracuje s minulostí, z níž staví aktuální přítomnost otevřenou k budoucnosti. To znamená, že se divák opět může projít Libercem, kde malíř vyrůstal, zastavit před jeho obrazem Rozkvetlého Petřína (1974), plným past a impresionostického optimismu, který namaloval v jednadvaceti, dlouho před tím, než se dostal na akademii, ale stejně tak sledovat, jak se v Duchu a Šerosvitu skládky realismus smetiště rozplývá do abstrakce či pozorovat jednotlivé verze další obsedantní vize, totiž autoportrétního Rembrandta s vyškrábanýma očima. Vůbec srovnávání jednotlivých verzí téhož námětu, ať jsou to Muž bez vlastností (2015 a 2016), Galerie (2006–07 a 2010–11) nebo Průzkumník (2012 a 2015–16) patří k exkluzivitám této výstavy. Barevnější současnost reprezentuje například Zlomek americké epopeje (2016). Mertovo „kontinuum“, které je možná klíčovým termínem jeho umělecké existence, zůstalo zachováno i tady.

Čas ovšem není pro Jana Mertu, jehož obrazy běžně vznikají několik let, jen univerzální materií, je to i únavný kibic, nezvaný štamgast doprovázející jeho práci a občas také úporný protihráč. „Malování si nemůžu načasovat, jak chci,“ konstatuje, „někdy to stačím, jindy to nemůže přestat. Obraz si řekne o svoje a já to musím respektovat. Někdy se opravdu začne vzpírat, jde to téměř až do absurdity a žádná dovednost člověka nezachrání. Jak se objeví setrvačnost nebo dokonce rutina, tak to nefunguje. Protože když má něco vzniknout, tak to musí vzniknout úplně znova. Často obraz zůstane otevřený a musím se k němu po určitém čase vracet. Stává se, že změním třeba i vystavené plátno. Tady jsem taky maloval ještě několik nocí po vernisáži. Spurtovat do poslední chvíle je pro mě stres, ale někdy jsem překvapený, s jakou chladnokrevností jsem pak schopen malbu dokončit.“

Mertova momentální Galerie je tedy pro tentokrát uzavřená. I když by se to mohlo zdát, nezachycuje Mertu v čase, ale čas v Mertovi. „Tu výstavu jsem si ještě úplně neužil,“ hodnotí letos pětašedesátiletý umělec. „Když jsem tam sám, tak mám dobrý pocit,“ přemítá. „Když ale odejdu, mám před sebou zase spíš to, co bych chtěl, aby se hnulo dál.“


Galerie – Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu

místo: Městská knihovna,

pořadatel: Galerie hlavního města Prahy

koncepce výstavy:
Lenka Mertová

termín: 2. 11. 2016–12. 3. 2017

www.ghmp.cz