MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2009 říjen

Přiblížit se možnému

Výstava Jana Merty / Když se loni začalo hovořit o tom, že na podzim 2009 bude mít malíř Jan Merta výstavu svých nových obrazů ve Wannieck Gallery, zlí jazykové tvrdili, že tak velký prostor v tak krátkém termínu nedokáže naplnit. Merta je totiž známý tím, že na jednom obraze běžně pracuje i několik let. Následující článek má být umělcovým profilem i reportáží o posledních týdnech před vernisáží.

Mertův ateliér se nachází ve zrušené školce v pražských Hlubočepích, na začátku Prokopského údolí. Přízemní budova z poválečných let s velkými okny obrácenými na jih, ze kterých je výhled na dětské hřiště. I když hned přes ulici je zastávka autobusu, kterým lze dojet k metru, malíř raději chodí denně kilometr a půl pěšky přes kopec od zastávky tramvaje Zlíchov. „Je to taková moje ranní hygiena. V posledních letech kolem vyrostlo dost nových baráků, většinou ne moc povedených, pořád to tu ale má něco z atmosféry staré pražské periferie,“ pochvaluje si. „Jsem tady už deset let a jsem tu hrozněš spokojený.“

Samotný ateliér tvoří jedna z bývalých tříd, středně velká obdélníková místnost s okny přes celou jednu stěnu. Měsíc a půl před výstavou se zdá být pro malíře příliš malá. Rozpracované obrazy i prázdná plátna stojí opřené v několika řadách přes sebe všude kolem. „Všechny se mi asi dodělat nepodaří, ale ještě něco se stihnout dát. Každý obraz vyžaduje svůj čas, ale já ho mohu relativně zkrátit tím, že pracuji intenzivněji, poslední dva měsíce dvanáct až šestnáct hodin denně. Výhodou je, že některé ty obrazy maluji v mysli už dva tři roky,“ vysvětluje. „Dva obrazy chci zkusit namalovat až přímo na místě. Tady jsem limitovaný výškou stropu. A tohle mají být formáty 310 na 480 centimetrů,“ ukazuje na dřevěné latě napínacího rámu složené na podlaze.

Kolik obrazů najednou má rozpracováno? „V jednu dobu jsem jich měl rozmalováno kolem stovky. Postupně jsem jich ale sedmdesát zničil, protože jsem zjistil, že jsem se od nich odpojil, že už na nich nemůžu pokračovat. Ale to spíš patří minulosti, dneska maluji jinak,“ odpovídá. „Dostávám se do stavu, že mám v hlavě jen jeden obraz. Rozmalovaných jich mám sice víc, ale dokážu se soustředit vždy jen na jeden. Dřív jsem se obrazů víc bál a vyhýbal jsem se malování. Vymýšlel jsem si různé činnosti, třeba jsem rekonstruoval domek a dlouho jsem vůbec nemaloval. Teď jsem naopak netrpělivý, když mám dělat cokoliv jiného. Jako by se obrazy stávaly nějakým imperativem, měly svůj vlastní život a tlačily se, dožadovaly se toho, aby byly namalované.“

Doletět na Měsíc

Jan Merta je ročník 1952, generačně však bývá spojován spíše s autory o pět až deset let mladšími, s nimiž se potkal v 80. letech na akademii, kam nastoupil až v osmadvaceti letech. Dětství prožil v Liberci, kde jeho otec působil jako evangelický farář. Na přelomu 60. a 70. let vystudoval v Praze Střední odbornou školu výtvarnou, tzv. hollarku. Na vysokou školu se na začátku normalizace kvůli rodinnému původu nedostal, a tak po maturitě nastoupil jako správce do OPBH. Nějaký čas také pracoval jako vrátný a hlídač v Národní galerii. „V roce 1981 jsem to šel zkusit znovu a vzali mě. Akademie mi nikdy moc neimponovala, ale zjistil jsem, že to byla přece jen cestička. Hlavně kontakt s kolegy, soustavná práce a slušně vybavená knihovna,“ komentoval svá studia před lety v rozhovoru s Lenkou Lindaurovou (AA 2003/11).

Na začátku 90. let se stal kmenovým autorem galerie MXM, která fungovala od června 1991 do povodní v létě 2002. V dílech z konce 80. a první poloviny 90. let tematizoval vztah vnitřního a vnějšího prostoru, člověka a věcí, které jej obklopují. Nejprve v sérii schránek a obalů, posléze v obrazech inspirovaných částmi oděvů a cyklem nákupů, ve kterém obyčejnou igelitovou tašku proměnil v abstraktní znak plný neurčitého vnitřního chvění. „Redukované tvary naznačující či odkazující ke svému předmětnému východisku snadněji fungují jako symboly, ale nad oproštěním od tvaru nabývá postupně vrchu malířské gesto, které vnáší do obrazů prvek neurčitosti v propojení tvaru a celé plochy obrazu,“ charakterizuje Mertovy tehdejší obrazy Marek Pokorný.

Kolem poloviny 90. let se začíná námětový repertoár Mertových obrazů výrazně rozšiřovat. K některým motivům se opakovaně vrací, přepracovává je, maluje varianty, zároveň ale jako by pokaždé redefinoval a znovu vynalézal svůj vztah k obrazu a malbě. Nic není zakázané. Východiskem obrazu se může stát cokoliv z malířovy vizuální zkušenosti – pohled do krajiny, stará rodinná fotografie, hra světel a stínů na stropě hotelového pokoje, zhlédnutý film – stejně jako vnitřní pocit nebo vzpomínka na atmosféru určitého místa. Forma se pak plně podřizuje zvolenému námětu. Merta jako by se programově bránil tomu, mít vlastní, snadno identifikovatelný malířský styl. „Nemám to jako program, jde spíš o to, že se nechci spokojit s něčím, co už bylo uzavřené. To je úplně obecná věc, jako že chce člověk doletět na Měsíc, i když k tomu nemá žádný rozumný důvod. Myslím, že v malování je to podobné, že je možné víc, než si člověk myslí,“ vysvětluje.

Meze úspěchu

Moravská galerie v roce 2005 připravila retrospektivu mapující dvacet let Mertovy tvorby. Klasický mechanismus, kdy renomé autora roste v závislosti na tom, ve kterých galeriích a muzeích vystavuje, sice v Česku příliš nefunguje, tato výstava však ani ve zdejších poměrech nemohla zůstat nepovšimnuta. Jan Merta byl vůbec prvním umělcem své generace, který se dočkal takovéto pocty. „Člověka to potěší a je pak víc v klidu,“ komentuje společenské uznání svého díla. „Když se najdou lidé, kteří na vaše obrazy reagují, dává vám to pocit, že co děláte, má smysl i pro někoho jiného. Materiální stránka věci je také důležitá, protože vám může pomoct posunout se dál. Když se něco prodá, tak si třeba můžete koupit velký rám. Já dřív větší formáty musel sestavovat z pláten, se kterými jsem se vešel na zadní plošinu tramvaje,“ vypráví.

Dva roky před zmíněnou retrospektivou si Mertových obrazů na výstavě Survey ʼ03, kterou ve smíchovské galerii Futura připravil Karel Císař, všiml berlínský galerista Jörg Johnen a nabídl malíři spolupráci. Současně jej začala zastupovat i partnerská galerie Schöttle v Mnichově. O něco později se přidal vídeňský galerista Martin Janda. Všechny tři galerie patří mezi pravidelné účastníky veletrhu Art Basel, což je řadí ke světové špičce. „Jsou to dobré galerie, ale já je neznal,“ vzpomíná Merta. „Pro mě je ale rozhodující, že jsem viděl, jak se na ty obrazy dívají, jak je prožívají. Nejsou to nějací arogantní frajeři, mají opravdu zájem o věc. Jsou to vynikající lidi, kterým se dá věřit a které mám lidsky rád.“

Za největší výhodu spolupráce se zahraničními galeriemi považuje naprostou korektnost vzájemných vztahů. Což je věc, o které si umělci odkázaní na tuzemský trh mohou většinou nechat jen zdát. Negativem naopak je, že na relativní nedostupnosti Mertových děl na českém trhu se snaží přiživit řada překupníků, kteří jeho obrazy kupují venku a pak je s přirážkou nabízejí zdejším sběratelům. „Nezávidím jim ty peníze, vadí mi, že je zajímá jen kšeft, jenom jak na tom vydělat. A je to samozřejmě nepříjemné i pro mé galeristy,“ zlobí se. Má tedy větší radost, když jeho obrazy zůstávají v zahraničí? „Někdy možná ano. Když si to koupí někdo v Anglii, kdo o mně moc neví, tak mám víc pocit, že je to proto, že se mu ten obraz opravdu líbí,“ odpovídá. Hned ale dodává: „Nerad bych, aby to vyznělo urážlivě vůči českým sběratelům. I tady jsou lidé, kteří si moje obrazy kupují hlavně proto, že je oslovují. Navíc do hlavy nikomu nevidím a investiční uvažování hraje nějakou roli asi vždycky. Důležité je, že dávno před tím, než jsem byl známější, se objevovali nadšenci, kteří moje věci měli rádi.“

Čas obrazu

Zatím poslední výstavu v Česku měl Merta začátkem loňského roku v galerii Ad astra v Kuřimi. Šlo o komorní přehlídku sestavenou z obrazů ze soukromých sbírek. Radek Horáček v její recenzi (AA 2008/2) tehdy napsal, že malíř má své obrazy až příliš pod kontrolou: „Jan Merta by někdy možná měl zvýšit tempo, aby malba sama byla rychlejší než jeho racionální korekce. Aby případná exprese nebyla tolik hlídaná a mohla zavonět expresí skutečnou.“ Malíř s tímto hodnocením nesouhlasí. „Jako by mi úplně upřel intuici, já přitom některé věci namaluji, ani nevím jak. A spíš mívám pocit, že ty obrazy mají pod kontrolou mě než já je,“ polemizuje s Horáčkovou výtkou.

„Prvního E. T. jsem maloval intuitivně v jakési skoro extázi,“ pokračuje. „Maloval jsem tak, že jsem chodil do ateliéru a dělal jen to, co jsem měl. Seděl jsem před tím plátnem a jednou za dvě hodiny jsem vstal a udělal tah. Zase jsem si sednul a čekal, až to přijde. Za pět minut jsem udělal další tah a pak třeba čtyři hodiny nic. Ale pořád jsem seděl před tím obrazem, dvanáct hodin denně. Byl jsem si vědom úplně všeho, co se tam děje, prostorově jsem tím byl jakoby prostoupen. Být si vědom obrazu je ale podle mě něco jiného než ho mít pod kontrolou. Navíc mám rád, když mě věci překvapují, a respektuji, když se na obraze stane něco jakoby náhodně. Může to být lepší, než co jsem si vymyslel.“

Když říká, že předtím, než přistoupí k plátnu, často obraz maluje v mysli již několik let, proč nemůže pracovat v rychlejším tempu? „Nemůžu. Jednak potřebuji klasickou zpětnou vazbu, čas, aby mě obraz dotlačil ještě jinam, než si myslím nebo jsem si myslel já. A zároveň je ten čas jeho energií a ta nejde stlačit snad ani o milimetr. Jedině tím, že pracuji o to intenzivněji, ale to jde jen krátkodobě a ne u všech obrazů,“ odpovídá. Existuje úměra v tom, jak pak takový obraz působí na diváka? Vyzařuje vloženou energii zpátky k publiku? „To si netroufnu říct. Myslím, že to nechávám na divácích. Lidé, kteří mají můj obraz doma, mi ale občas říkají, že se jeho intenzita v čase zvyšuje. A z toho mám radost.“

Za stěnou

Tři týdny před plánovanou vernisáží se Jan Merta přesunul z Prahy do Brna, aby v zadním traktu Wannieck Gallery, tzv. galerii Za stěnou, pracoval na zmiňovaných dvou velkých obrazech a několika dalších malbách. „Chtěl jsem dodělat asi dvacet věcí, ale to už jsem musel vzdát. Zůstalo na mě víc organizačních záležitostí, než jsem čekal, a stejně bych asi všechno nestihnul,“ přiznává po týdnu práce. „Beztak budu muset počet vystavených děl zredukovat, aby se vzájemně nepřebíjela. Přivezli jsme sem osmdesát věcí, ale teď to vidím maximálně tak na padesát. Jde spíš o to, že některé z těch rozdělaných obrazů jsou pro mě osobně důležité a rád bych je tu měl.“

Rozpracované obrazy jsou opřené podél všech čtyř stěn, dva největší proti sobě na kratších stranách místnosti. Mezi nimi je dostatek prostoru, aby bylo možné podívat se na ně z odstupu, rozložit si malířské náčiní, kde je zrovna potřeba, i volně přecházet od jednoho plátna k druhému. Oproti Hlubočepům mnohem velkorysejší podmínky. „Ze začátku jsem měl problém, že pro každý zapomenutý štětec jsem musel přes celou Vaňkovku, což je docela dálka, a musím mít pořád puštěný větrák, protože je tu vedro,“ hodnotí svůj prozatímní ateliér. Hned však dodává: „Samotný ten prostor je úžasný a je tu fantastické světlo, a to přebije všechny minusy.“

Výstavu má přesně rozmyšlenou. Bude začínat sekcí 11 moralit, věnovanou Karlu Tutschovi, pak přejde v oddíl nazvaný Ševely regionu – „Regionem nemyslím Brno, ale minimálně celé jedno rameno naší galaxie,“ vysvětluje –, který se v zadní části propojí s kapitolou Liberec, aby se obloukem vrátil k pokračování ševelů a závěrečné části 11 alegorií, kterou tvoří jeden obraz a deset drobných soch. „S názvem jsem se dlouho trápil, až moje žena Lenka navrhla, ať se to jmenuje jednoduše Výstava. Já po tom hned skočil, protože to je naprosto nejvýstižnější,“ vysvětluje název. „Nejde mi o to, předvést, co všechno jsem namaloval, ale aby to fungovalo jako celek, aby to celé bylo jako obraz,“ vysvětluje své pojetí výstavy. „Některé obrazy možná vystavím ještě rozmalované, nejenže je nestihnu, ale nemám ani problém přiznat vlastní tápání. Jde mi o otevřenost těch věcí, ne o nějaký dokonale vyčištěný kurátorský koncept. Bezradnost spojená se zranitelností je podle mě cennější než neprůstřelná jistota.“

Rembrandt

Mertovy obrazy na pomezí abstrakce občas svádějí k tomu, vidět v něm Václava Boštíka či Adrianu Šimotovou našeho věku. Sice ironičtějšího než oba jmenovaní, ale s podobným smyslem pro křehkost, krásu a duchovno. Jakkoliv v této poloze nemá mezi umělci mladší a střední generace konkurenci, jde stále jen o jednu z poloh jeho tvorby, ne nutně o tu nejdůležitější. Výběr obrazů pro brněnskou výstavu i její dramaturgie to divákům stále znovu a znovu připomínají. Lehkost a samozřejmost, s níž malíř střídá vážnost a vtip, může být občas až nepříjemná, je však možným klíčem k jeho dílu, který by divák neměl odmítat. „Možná je to občas o hubu, ale mě láká jít do rizika. Rozbíjet tu skrýš jistoty, kterou si člověk kolem sebe vytváří. Mě vysloveně vzrušuje pohybovat se na hranici, kde ty věci mohou někam přepadnout. Zároveň ale mám pocit, že zatím nikdy nepřepadly,“ vysvětluje.

Interpretovat současné umění jako svár mezi malbou a konceptuálními tendencemi je nesmysl, jakkoliv je tento dualismus stále velice populární. Obraz není mrtvý a nikdy nebyl, neboť pro něj platí logika výroku: Král je mrtev, ať žije král! Malba ztratila s nástupem konceptu své samozřejmé a privilegované postavení, zároveň se tím však osvobodila. Merta si je vědom, že malba není jediným platným a univerzálním uměleckým jazykem, se vší vážností však volí právě tento jazyk k tomu, aby se snažil reflektovat svět, ve kterém žije. Navazuje na celou dlouhou malířskou tradici, aniž by měl potřebu schovávat se za ni. Je současným malířem, malířem současnosti, v tom nejlepším slova smyslu. „Když jsem byl mladý, myslel jsem si, že je nutné být dobrý jako Rembrandt. Pak jsem v určitém věku dospěl k názoru, že to tak není, že dnešní svět funguje jinak. Teď se znovu vracím k tomu, co jsem si myslel dřív. Že jsou možné věci, které se zdají být nemožné. Člověk udělá třeba jen pár krůčků směrem k tomu možnému, ale jde to,“ zdůrazňuje. Jedním z obrazů, který se měl na výstavě objevit, nakonec jej však nestihl dokončit, měl být autoportrét inspirovaný Rembrandtem.

Vernisáž

Vernisáž se uskutečnila ve středu 23. září, v den, kdy léto přechází v podzim. Malíř vypadá unaveně, poslední noci téměř nespal. Počítá, že některé obrazy ještě bude domalovávat přímo v expozici, s výslednou podobou výstavy je ale spokojený. Nechybí ani oba velké obrazy. Jedním je vana plná krve nesoucí název Voilá (Porevoluce), druhým zadní část nákladního vagonu, Letní podvečer (Odjezd). Oba jsou mimořádnými díly, vážnými a tíživými, přesto ne přehnaně patetickými.

Malíř sám je dojatý a rozradostněný hlavně z překvapení, jež mu připravili fotografové Lukáš Jasanský a Martin Polák, kteří vystavují v galerii Na mostě, jeřábové lávce nad hlavní halou Wannieck Gallery. Jejich nejnovější cyklus je Mertovým fotografickým životopisem, obrazovým průvodcem po místech, na kterých prožil dětství, kde studoval, která jsou pro něj z různých důvodů důležitá. Fotografie doplňují malířovy obrazy, zároveň však fungují i samostatně jako kongeniální pocta příteli a jeho dílu.

Celý cyklus vrcholí nočním snímkem Mertova ateliéru, fotografovaným zvenku, přes okno. Malíř stojí pod světlem uprostřed místnosti a dívá se na obraz, který my nevidíme. „Ještě se vrátím do ateliéru a budu malovat, tak do dvou, do tří. Jsem zvyklý, v noci mám největší klid,“ vybavuji si jeho slova, když jsme se loučili večer po prvním setkání.

 

 

Jan Merta: Výstava

pořadatel: Wannieck Gallery

kurátoři: Jan Merta, Lenka Mertová, Richard Adam

termín: 23. 9.–31. 1. 2009

www.wannieckgallery.cz