MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2011 červen

Projekty pro jiný svět

Jan Kaplický v DOXu / Ve středu po poledni je výstava Jana Kaplického v holešovickém DOXu plná důchodců a dětí. Obě skupiny se zdají být spokojené – děti pobíhají kolem modelů a povykují něco o raketách a vesmíru, senioři rozvážně prohlížejí plachty s projekty, vzpomínají na šedesátá a pak si jdou odpočinout na židličku u televize, kde jen zřídkakdy zahlédneme něco jiného než Kaplického mluvící hlavu. Z architektovy estetiky vychází i výtvarné řešení expozice: vložené výstavní stěny jsou tvarované do oblých křivek, amébovité stoly plné modelů spočívají na purpurovém koberci, který kopíruje jejich půdorys.

Prezentace je divácky vstřícná a zároveň relativně přehledná: vlnité stěny nabízejí chronologický sled architektových projektů a realizací; od českých počátků v 60. letech přes postupné prosazování v Londýně, druhé místo v soutěži na knihovnu do Paříže a první větší realizace s Amandou Levete až po projekty z posledních let. Samostatná část je pak věnována podrobnější dokumentaci několika Kaplického projektů do České republiky: Národní knihovně, koncertní síni do Českých Budějovic a klubu Volavka na Konopišti. I zde však převažují vizualizace doplněné skicami, už méně tu najdeme schémat, půdorysů či jiných konkrétnějších plánů.

Příliš se také nepodařilo propojit jednotlivé vrstvy výstavy, tedy textovou část, plachty s vizualizacemi a fotkami projektů, modely. Nejenže neznáme přesnou dataci projektů (časová linka je jen hrubě nastíněna několika letopočty na podlaze), ale nevíme ani, kdo je spoluautorem jednotlivých děl. Kaplický přitom jen zřídkakdy pracoval sám: Future Systems zakládal s Davidem Nixonem, po jeho odchodu byla jeho profesní (a posléze i životní) partnerkou Amanda Levete. Konkrétní datace Kaplického působení v různých londýnských ateliérech, dokonce i rok založení Future Systems, kupodivu chybí i v úvodním životopisném textu. Odtržení modelů od dvojrozměrných vizualizací je z prostorového hlediska pochopitelné, pro studijní typy, kteří se zabývají jednotlivými projekty, je však nepraktické – z chronologické linky je třeba vždy vyskočit a běžet se podívat do druhé části expozice, jestli tam model dotyčného projektu někde nezahlédneme.

Mezi designem a architekturou

Díky tomuto chaosu si však uvědomíme, že Kaplického estetika je velmi konzistentní a v čase se téměř nemění. Je ukotvena v 60. letech, a to spíše v umění (pop art) a designu než v architektuře. I jeho setrvalá důvěra v civilizaci a její technické možnosti zřejmě vyvěrá z 60. let. Revize moderny, důraz na kontext a zájem o sociální rozměr architektury, které patří do závěru „zlatých šedesátých“, už se však Kaplického nijak výrazněji nedotkly.

Výtvarná složka Kaplického děl je fascinující, miluje měkké organické až tekuté tvary, výrazné barvy (od růžové přes magentu až k fialové, světle modrou a přechody mezi žlutou a zelenou) a výrazný je i rukopis jeho skic. Jeho práce se pohybuje na nezřetelném rozhraní mezi designem a architekturou. Některé důležité složky architektonické práce totiž Kaplický nikdy nepřijal za své. Chybí tu práce s měřítkem – design předmětů denní potřeby je v podstatě beze změn aplikován na monumentální budovy. Národní knihovna tak může vypadat v podstatě stejně jako cukřenka.

Kaplický také v podstatě vůbec nepracuje s kontextem daného místa, v dokumentu Profil dokonce budovy v okolí obchodního domu v Birminghamu nazývá „kůlny na dříví“. Jako referenci si naopak bere formy, které se vyskytují v úplně jiných světech – ať už je to jídlo, schránky mořských živočichů či design vesmírných lodí. Architektura je v dnešním urbanizovaném světě téměř vždy zároveň (a především) dotvářením města, domy nejsou jen samy sebou, ale součástí celku – spolu s okolními stavbami definují veřejný prostor, vztahy jednotlivých budov vytvářejí charakter a atmosféru místa. Kaplického stavby však se svým okolím nekomunikují, jsou to solitéry, které se sem snesly odněkud z jiného světa.

Jsou samozřejmě případy, kdy tento přístup funguje, zvlášť pokud jde o menší měřítko: například v prostředí zábavy, komerce či sportu (novinářská tribuna kriketového stadionu, interiéry butiků) nebo ve volné přírodě, kde Kaplického formy mohou najít jistou odezvu (dům ve Walesu). V posledních letech se mezi jeho pracemi objevují i projekty s jemnějšími konturami, ztišenější, méně extravagantní: mosty do Benátek či do Glasgow nebo dům v Kentu. Architekt jako by se tu protínal s tendencemi současné japonské architektury.

Retrospektiva, nebo pomník?

Výstava představuje Kaplického práci v plné škále – od drobného designu až po ambiciózní velké projekty a soutěže; od mnohokrát viděného až po téměř neznámé projekty. I množství modelů, které se autorům podařilo shromáždit, je úctyhodné. V expozici se však na různých úrovních sváří dva kurátorské přístupy – kurátoři jako by se nemohli rozhodnout, jestli to má být retrospektiva nebo pietní síň slávy. Prvnímu odpovídá množství exponátů a představených projektů, druhému již zmiňovaný nedostatek faktografických údajů, ať už jde o dataci, nebo spoluautorství jednotlivých děl – legendě přesné kontury nesvědčí. Samotná výstava však v tomto ohledu naštěstí nepřekračuje míru dobrého vkusu.

Během prohlídky expozice však z televizních reproduktorů stále slyšíme Kaplického mírně ukřivděný hlas, který nám nedovolí, abychom se na dílo podívali bez prizmatu architektovy osobnosti. V projektech tak chtě nechtě nalézáme rezonanci jeho nezastírané sebestřednosti, despektu ke kolegům, ale i pocitu, že mu celý svět hází klacky pod nohy.

Na otevřenou fetišizaci Kaplického osoby pak však narazíme hned o patro výš – v designshopu. Už cestou po rampě vzhůru slyším zasvěcený hlas prodavačky, která dvojici návštěvníků předvádí tričko s architektovou kresbou: „Ten obrázek je inspirovaný Eliškou, to je asi jasné na první pohled. Ještě si všimněte té datace, ta je opravdu zajímavá. Vidíte? Kaplický to nakreslil jen dva měsíce před svou smrtí.“ Skoro se chce morbidně zavtipkovat, jestli neprodávají i nějaké ostatky.

Nejnovější vzkaz v návštěvní knize pak znovu omílá tezi o našem „čecháčkovství“, které znemožnilo jeho geniální projekty uskutečnit. Zde nelze než připomenout, že Kaplický nebyl prorokem ani jinde ve světě – jeho realizace se dají spočítat na prstech.

Text k výstavě z pera Evy Jiřičné končí větou, že Kaplický je jedním z vizionářů moderní architektury. O tom lze dnes těžko polemizovat, své budou vědět až další generace. Jan Kaplický byl však každopádně vzácný druh – v době přehodnocování moderny a vztahu člověka k planetě Zemi, v době, která artikulovala pojmy jako „přirozený svět“ nebo „místo“, nepřestává bezvýhradně věřit v civilizaci, techniku a pokrok.

 

Jan Kaplický: Vlastní cestou

místo: Centrum současného umění DOX

termín: do 2. srpna 2010

autoři: Eva Jiřičná a Leoš Válka

www.doxprague.cz