MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2018 říjen

RE: Národní galerie vybírá a vybírá

Byl jsem časopisem art+antiques požádán o krátký komentář k výběrovému řízení na vedoucí/ho Sbírky poválečného a současného umění Národní galerie v Praze, jehož jsem se účastnil. Pro přesnost poněkud rozvádím.

Na základě vyzvání generálního ředitele Národní galerie (NG) jsem se zúčastnil veřejného výběrového řízení. Bylo vypsáno na počátku května s termínem uzávěrky cca v polovině června. Včas jsem odeslal požadované dokumenty – motivační dopis, návrh akviziční strategie, návrh výstav, diplomy a CV. Pohovor s výběrovou komisí proběhl koncem srpna. Asi týden po jednání komise jsem byl vyrozuměn, že mě komise na místo doporučila, ale zároveň generálnímu řediteli doporučila výběrové řízení pozastavit, aby mohl s ohledem na malý počet uchazečů (2) rozšířit stávající řízení o další kandidáty/ky. Tento postup se mi zdál být nestandardní a vůči uchazečům nerovný. Později vyzvaní uchazeči by evidentně měli jiné podmínky, než ti, kteří své projekty do lhůty oznámení výběrového řízení podali. Dále bylo nejasné, jak dlouho toto pozastavení může trvat - měsíc, další půlrok? Svoje stanovisko jsem sdělil NG emailem i na následném setkání. Tam jsem byl seznámen s tím, že podobný postup je v souladu s představou vedení NG i právně v pořádku a byl jsem požádán o rozpracování návrhu výstav. To jsem učinil obratem a na závěr připojil svoje podmínky. Požadoval jsem pracovní smlouvu na nejméně pět let bez tříměsíční zkušební doby a specifikaci jednoho prostoru ve Veletržním paláci, kde by se konaly výstavy pouze v souladu s dramaturgickou koncepcí formulovanou sbírkou. Předložil jsem také termín, kdy potřebuji znát rozhodnutí. Moje podmínky reagovaly na změnu veřejného výběrového řízení v neformální proceduru s libovolnými pravidly, jež nesouvisely s uveřejněným inzerátem, na jehož základě jsem se rozhodl přihlásit. Při posledním pohovoru mi bylo sděleno, že moje podmínky nejsou pro NG přijatelné a proběhla krátká diskuze o mnou navrhované výstavě Marcela Duchampa; i zde panovaly odlišné názory.

Tolik k průběhu. Výběrového řízení jsem se účastnil s radostí a svůj zájem o vedení sbírky jsem koncipoval jako závazek zodpovědnosti vůči muzeologii, dějinám umění, aktuální společenské a politické situaci a v neposlední řadě vůči avantgardním umělcům a umělkyním z regionu bývalé východní Evropy, s nimiž jsem v posledních dvaceti letech spolupracoval. To, že vedení NG můj projekt nepřijalo, nezakládá žádný můj osobní nárok, který by měl být uspokojen (s výjimkou rovných podmínek uchazečů). Co ale zůstává, jsou nedostatky, na něž reagoval. Je NG kritické muzeum, vědomostní muzeum, nebo se ubírá cestou kulturní mcdonaldizace (P. Piotrowski)? Dokáže byrokraticky centralizovaná instituce plnit funkce, jež jsou kladeny na sbírky rozdílných období, médií i geografií? Jak poválečná sbírka NG v Praze reaguje na výzvy globálních dějin umění? Co bude s odborně i divácky mrtvou stálou expozicí po roce 1945? Bude někdy formulován plán nákupů, který uvede české, československé umění do mezinárodního dialogu s východním, západním, globálním, nebo vlastně jakým uměním? Kdy začne moderní nebo poválečná sbírka plnit svoji funkci badatelskou? Kdo a jaké výzkumné projekty tam chystá? Otázek k řešení bude ještě více, přičemž jejich kladení není nějakou šikanou ani libůstkou kulturní, novinářské nebo akademické elity, ale odpovědným výkonem profese, která zprostředkovává kulturní potřeby a zájmy občanů a návštěvníků.

Výběrového řízení jsem se účastnil také proto, že současné vedení NG oproti dědičně zmrtvělému stavu provedlo některé pozitivní změny. Po letech otevřelo muzeum široké návštěvnické veřejnosti, pořádá některé kvalitní výstavy (naposledy např. M. Lassnig), jde cestou vyjasnění dramaturgie výstavních prostor (Velká dvorana, Moving Image Departement). Na druhou stranu se zdá, že instituce dlouhodobě trpí deficitem demokratického a věcného jednání a tím obrací spolupracovníky a zájemce o spolupráci v kritiky. Minulý rok mi NG nabídla přípravu výstavy Mladá česká scéna, jejíž termín byl dvakrát odložen a návrh smlouvy ani rozpočtu jsem neobdržel doposud, takže se na přípravě nedalo pokračovat. Podobně dopadla i výzva ke spolupráci na spolu-kurátorství nové stálé expozice po roce 1989, která měla být otevřena tento podzim. Výzkumné práci jsem se začal hned věnovat, ale po měsíci a půl byl projekt stálé expozice pozastaven, nebo zastaven úplně, a moje práce nebyla i přes zaslání zprávy o vykonané práci honorována. Na podobné chování upozornili i další kolegyně a kolegové a nesvědčí o dodržování pracovních standardů, ani o kolegiálním respektu vedení NG.