MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 duben

Realizace soukromého vesmíru

  • Datum / 08. 04. 2013
  • Autor / Ledvina Josef
  • Rubrika / recenze

Pavla Sceranková na Staroměstské radnici / Na Staroměstské radnici probíhá výstava Pavly Scerankové. Je to již podruhé, co Galerie hlavního města Prahy dává prostor této na výtvarné scéně čím dál viditelnější absolventce pražské Akademie výtvarných umění. V roce 2011 v Domě U Zlatého prstenu představila komornější Zprávu z neokortexu. Mezi těmito dvěma projekty by měla existovat hlubší souvztažnost nežli čistě institucionální.

Výstava U Zlatého prstenu byla tvořena enigmatickým interaktivním objektem doplněným 3D projekcí. Obojí mělo objektivizovat, činit veřejně přístupnou subjektivní, z povahy věci soukromou snovou vizi. V té se Scerankové zjevilo cosi jako rozhledna, „observatoř“ (tak zněl i název objektu) na vrcholku hory, kolem níž kroužil nějaký odpad, „nějaký jakoby bordel z jejího ateliéru“. „Kosmický odpad?“ tázal se tehdy v rozhovoru Karel Oujezdský. „Ano, kosmický odpad je docela hezká interpretace,“ přitakala autorka. Také název výstavy provokoval k různým extraterestriálním asociacím. Neokortex, terminus technicus pro kůru mozkovou, v jeho kontextu zní jako nějaký vzdálený svět, svět, z něhož nám Sceranková přináší „zprávy“. O tom, že takové propojování kosmické tematiky a tematiky privátních vizí není něčím úplně novým, přitom svědčí třeba zažité slovní spojení „soukromý vesmír“.  Zároveň tu ovšem byla zpochybněna i ona privátní povaha snového prožitku. Ten byl jednak představen jako něco, co je subjektu dáno, o čemž tento subjekt jen „přináší zprávu“, a tedy v jistém smyslu jako něco pro něj objektivního. Navíc význam tohoto jemu daného nebyl plně pod jeho kontrolou. Sceranková přiznala, že vlastně pořádně neví, co to viděla. Prostřednictvím výstavy se „to“ pokusila zpředmětnit. Sen se tak stal veřejně přístupným, jeho skutečný obsah se mohl stát předmětem veřejné diskuse, v níž už mohla hrát jen úlohu jedné mezi mnohými:

A: „Bordel z ateliéru.“
B: „Kosmický odpad?“
A: „Ano, může být.“

Utváření prožitku

Vesmír se nyní stal již zcela otevřeně motivem ve výstavě současné. I za tou přitom podle Scerankové stojí vlastní prožitek, v tomto případě ovšem nikoli snový. Mělo k němu dojít na podolské plovárně: „Do šatny přišla robustní paní, svlékla se, sedla si před jednu z plechových šatních skříněk a začala jíst sýr. Ten zážitek pro mě byl velmi silný. Ta paní byla robustní co do tělesnosti, ale asi o to víc jsem z ní cítila nějakou vnitřní zranitelnost.“ Tady měl tedy začít komplikovaný proces utváření ústředního kusu přehlídky. Socha První žena ovšem zjevně není jen pokusem zpřístupnit divákovi vlastní zkušenost v její pokud možno čistě perceptuální podobě. Nedílnou součástí „zážitku“ byl i dojem „spojení zranitelnosti se silou“ a ten se měl stát i „hybatelem té sochy“. Na informačním listu vydaném k výstavě nalezneme kopii stránky z autorčina skicáku. Ohromná masa těla tu je v jednom případě představena, jak v neživé navršenosti své amorfní hmoty srůstá v jeden celek se stejně tak neživou šatní skříňkou. Skříňka ve výsledné realizaci zůstala, její materiál, plech, byl dokonce přenesen na figuru samotnou, s níž tak vytváří nedílný celek. Čím se liší od zmíněného nákresu, je postoj figury. V něm vlastně ani o postoji nešlo mluvit, spíše o té „navršenosti“.  V galerii proti tomu stojí ve své geometrizující plechovosti roboticky bizarní figura na nohou, se skříňkou rostoucí z jejích zad. Jako by nakonec její „síla“ přemohla vlastní tělesnost a uvedla ji v pohyb.

V kontextu výstavy se ovšem neodbytně vnucují metafory odkazující k probádávání jiných světů, k vesmírnému výzkumu – tělo jako skafandr, skříňka zas třeba jako kyslíková bomba (jako něco, co na jedné straně k našemu tělu nepatří, ale bez čeho bychom na straně druhé nepřežili). Ty jen posiluje další objekt, nazvaný 7 vteřin. Je to vlastně trojdimenzionální realizace chronofotografického záznamu vzletu raketoplánu Discovery. Jednotlivé fáze jsou tu zachyceny prostřednictvím sady sádrových odlitků modelu vesmírného korábu ukotvených v odpovídajících polohách prostřednictvím jakési drátěné klece. Hi-tech motiv tu podivně kontrastuje s rukodělným provedením, k němuž patří i takové drobnosti jako stopy po zbrušování různých nedokonalostí vzniklých při procesu odlévání. Utváření či práce tu vystupují na povrch jako nedílná součást výsledku. A to platí i o „interaktivní instalaci“ Planetární soustava. Není to mrtvý, mechanický model toho, jak to ve vesmíru funguje. Jednotlivé oběžnice jsou tu zastoupeny většími či menšími klubky vlny, k nimž možno zasednout na k tomu určené míče, chopit se pletacích drátů a začít plést svůj kosmos.

Ženská esence?

To, co tak vyvstává jako možné téma spojující výstavu minulou i současnou, je vztah mezi vizí a skutečností, problém jejího uskutečnění, ale také zas přetváření skutečnosti ve vizi. Ta v tomto vztahu ovšem přestává být něčím beze zbytku soukromým, co je významem té či oné vize, se může stát předmětem diskuse. Název Žena na Měsíci odkazuje ke stejnojmennému filmu Fritze Langa z roku 1929. Jeho námětem je vize – cesta na Měsíc, něco, co mělo k uskutečnění v době jeho vzniku stále dost daleko. Byla to však vize nikoli soukromá, ale kolektivně sdílená, a tedy v jistém ohledu reálně existující. Komunikované prožitky Pavly Scerankové jsou nepochybně mnohem intimnější, přesto jsou to prožitky její prací komunikované, a tak alespoň potenciálně skutečné. (Dalo by se dokonce argumentovat, že představa vize beze zbytku soukromé postrádá význam, tím bychom se však dostali příliš daleko.)

Tisková zpráva z pera kurátorky Sandry Baborovské nicméně uvádí jiný autorčin motiv k volbě výstavního titulu. Má jí být otázka ženskosti. Dočteme se v ní, že „intuice (…) náleží spíše ženskému principu, který se uplatňuje tam, kde výpočty selhávají“, nebo že tu jde o „uchopení ženské esence v jejím nejhlubším smyslu“. Vize Sceránkové jsou potud vizemi ženy, pokud je ona ženou. O tom není sporu. Tradičně ženské motivy jsou navíc na výstavě vyzdvihovány. Kvůli tomu ale ještě nemusejí být motivy „esenciálně ženskými“. Pokud by jimi opravdu byly, znamenalo by to, že ženy dávající přednost výpočtům před intuicí či ženy, které nepletou, nejsou skutečnými ženami, potažmo muži pletoucí či intuitivně založení nejsou muži. O tom, jestli jsou uskutečněné vize Pavly Scerankové esenciálně ženské, může být, právě proto, že jsou uskutečněné, vedena veřejná debata. Já každopádně tvrdím, že nejsou. (To ovšem neznamená, že bych se zavazoval k tvrzení, že mezi mužem a ženou není žádný rozdíl.) Možná je v nich něco v jistém ohledu esenciálně lidského, ačkoliv i tady bych byl víc než opatrný. Stalo se dobrou tradicí společenskovědního diskursu takovými esencemi šetřit. Co to znamená být ženou a vlastně i člověkem, je v každém případě otevřená otázka. A existuje mnoho dobrých argumentů, proč otevřenou má zůstat.

 


Pavla Sceranková – Žena na Měsíci

místo: Staroměstská radnice
pořadatel: Galerie hlavního města Prahy
kurátorka: Sandra Baborovská
termín: 20. 3.–5. 5. 2013
www.ghmp.cz