MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 září

Restituce po italsku

Řím/Los Angeles – Gettyho muzeum se začátkem srpna dohodlo s italskou vládou na navrácení čtyřiceti antických děl ze své sbírky, která byla v 60. letech vyvezena z Itálie bez patřičných povolení. Je mezi nimi i řada mistrovských kusů, které patřily mezi hlavní chlouby antické sbírky muzea. Na prvním místě socha Afrodity, kterou muzeum koupilo v roce 1988 za 18 milionů dolarů, a reprodukované sousoší dvou Grifů trhajících laň. Socha Afrodity v muzeu zůstane do roku 2010 ve formě zápůjčky.

K obdobnému vyrovnání s italskou vládou již v loňském roce přistoupilo také newyorské Metropolitní muzeum a Muzeum umění v Bostonu. Případ Gettyho muzea byl nejkomplikovanější, neboť právě jeho někdejší kurátorka Marion Trueová, která spravovala antickou sbírku v letech 1986 až 2005, je centrální postavou celé kauzy. Nynější vlnu restitucí odstartoval na podzim 2005 soudní proces s Trueovou. U soudu v Římě čelí obvinění, že se podílela na pašování uměleckých památek z Itálie. Po podepsání dohody s Ghettyho muzeem italská vláda stáhla civilní žalobu proti Trueové, soud ve věci zločinného spiknutí však pokračuje. Další slyšení je plánováno na 26. září.

Italové prezentují své tažení za navrácení děl z amerických muzeí jako spravedlivý boj proti ilegálnímu obchodu s uměleckými památkami. Podařilo se jim rozplést cesty, kterými se sochy a další artefakty tajně vykopané na Sicílii a v jižní Itálii dostávaly k renomovaným obchodníkům, a způsoby, jakými byla tato díla „legitimizována“, aby je mohla kupovat i muzea, která oficiálně černý obchod s uměním striktně odmítají. Nakolik kurátoři a nákupčí muzeí o těchto praktikách věděli, je otázka. Přinejmenším Trueová podle Italů pozadí obchodu se starověkými památkami znala a aktivně se podílela na vymýšlení schémat, jak obejít zákony regulující jejich vývoz. I kdyby však muzea jednala v „dobré víře“, nezbývalo jim nyní nic jiného než požadovaná díla vrátit. Ponechat si je by mohlo vážně poškodit jejich image.

Kritici italského postupu nezpochybňují morální nárok Itálie na ukradené artefakty, italskou vládu však obviňují z pokrytectví. Místo, aby se snažila bránit ilegálním vykopávkám a investovala do záchrany ohrožených památek, domáhá se děl, kterým již žádné nebezpečí nehrozí a o které se sama sotva dokáže postarat lépe. Z muzeí prý zbytečně dělá zloděje a ignoruje všechno dobré, co pro ochranu a výzkum antiky udělala.