MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2019 květen

Ročenka Luďka Rýznera

„Nejsem teoretik ani kritik architektury,“ zdůraznil při křtu letošní architektonické ročenky její editor, humpolecký architekt Luděk Rýzner. „Neměl jsem žádný propracovaný koncept, vybral jsem stavby, které se mi líbily.“ To sice více či méně podvědomě dělá každý, kdo ročenku sestavuje, většina editorů se však snaží si nějaký klíč k výběru přeci jen zformulovat. Často se zaměřují na stavby, jejichž architektonická koncepce a především společenský dopad souzní s jejich hodnotami – snaží se je zároveň vysvětlit, obhájit a možná i prosadit. Pro editory (kteří stejně jako Rýzner nejsou teoretici ani kritici) to znamená náročný ponor k základům vlastního pojetí oboru, zrevidovat a zformulovat vlastní názor a konfrontovat ho s realitou. Není to lehké, a mnohé z ročenek tak zůstaly napůl cesty. Jiné však jasně vyjadřovaly přístup svého editora ke světu i architektuře, zmínit můžeme například kolekce Michala Kuzemenského (2011–2012) či Jitky Ressové (2014–2015). Loňskou ročenku zase Marcela Steinbachová postavila na narativu dvojic, které vzájemně zrcadlily své podobnosti i odlišnosti a kladly otázky po přednostech a limitech toho kterého řešení.

Příležitost k formulaci názorů a pohledů na (nejen) českou architekturu má každý editor krom samotného výběru také v úvodním textu nebo rozhovoru. Julius Macháček však v nezvykle krátkém rozhovoru Luďka Rýznera k žádné reflexi nepodnítil. Dozvíme se jen, že současnou architekturu ovlivňují nové materiály a technologie, že se „již několik let debatuje o takzvané udržitelnosti v architektuře, hledají se cesty energetické nezávislosti staveb na veřejných sítích“, což Rýzner sleduje „s jistou dávkou rezervovanosti“.

Rýznerova ročenka je zkrátka o vrstvu chudší, nenabízí originální pohled na naši aktuální scénu, neptá se, nezpochybňuje, nepředkládá názor, ideu. Editorův přiznaný intuitivní výběr dobrých staveb z daného období je v zásadě relevantní a v historii ročenek zdaleka ne ojedinělý – podobně přistupoval k výběru například Zdeněk Jiran (2012–2013) a další. Rýzner má dobré oko, najdeme tu kvalitní realizace různých měřítek, typologií i přístupů. Přesto je třeba říct, že nevyužít ročenku jako příležitost k reflexi stavu české architektury je zkrátka škoda. A že je možná načase chtít po editorech něco víc než jen vybrat stavby, které se jim líbí.

Ročenka také často nabízí dosud neokoukané realizace, opravdové novinky, ani to se však letos nekoná – drtivá většina staveb již byla přinejmenším v odborném tisku publikována. Jedno překvapení však ročenka nabízí: Dominují v ní dva typy realizací – stavby v hlavním městě, které tvoří téměř třetinu staveb, a rekreační objekty, ať už individuální, nebo veřejné. Tak možná přeci jen specifický pohled – obyvatele Prahy, který tráví volno v přírodě či na venkově. Ale proč, když Luděk Rýzner žije a pracuje v Humpolci?

Příští ročenku bude sestavovat Jakub Cigler, architekt, který v posledních letech zaplavuje Prahu obřími, často kontroverzními (nejen) administrativními komplexy. V architektonické obci to vyvolává nemalé rozpaky, přeci jen až dosud připravovaly ročenku široce respektované osobnosti. Není výběr Jakuba Ciglera pro příští vydání motivován snahou získat podporu firem, se kterými spolupracuje? A je to kvalifikace, s níž bychom se měli spokojit? Architektonická ročenka je v zásadě soukromý projekt Dagmar Vernerové a jejího nakladatelství Prostor – architektura, interiér, design, za téměř dvacet let své existence se však stala svého druhu institucí a udržení jejího kreditu je v zájmu celé architektonické scény.