MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

listopad / 2018
Aktuální
číslo
  listopad

/ Umění meziválečného Ostravska

/ Rozhovor s Petrem Hájkem

/ Forma

obsah

 

Výběr z archivu

O nejslavnější Schieleho kresbě ve
sbírce pražské Národní galerie

Na okraj výstavy Konec zlatých časů...

Rozhovor s Josefem Koudelkou
"Knížka je daleko víc než jedna fotografie.
Každý dokáže, třeba i náhodou, udělat
jednu,dvě slušné fotografie, ale dát
dohromady pořádnou knížku, aby to
dávalo smysl, to je něco jiného."

Rozhovor se Zdenkem Felixem 
Teoretik umění Zdenek Felix je jako tažný
pták, nestěhuje se však za dobrým poča-
sím, ale za uměním. Koncem dubna
oslavil osmdesátiny, rozhovor s ním jsme 
přinesli právě před deseti lety.

Rozhovor s Petrem Veselým

  • Datum / 08. 11. 2018
  • Autor / Adam Richard
  • Rubrika / web

Do soboty 17. listopadu je možné v pražské galerii 1. patro navštívit výstavu nejnovějších obrazů Petra Veselého. S malířem si o jeho tvorbě povídal Richard Adam, který je pod výstavou podepsán také jako kurátor.  

 

Jak se liší tvoje současná výstava od těch předchozích?

Je to tuším čtvrtá samostatná výstava, kterou se mnou děláš jako kurátor, ale pokud bych odpověděl jednoduše, tak bych řekl, že se vlastně neliší ničím. Uvědomuji si, že jsem svoje výstavy nikdy nekoncipoval jako ryze tematické, zahrnující pouze nějaký aktuální projekt nebo shrnující nějaké období. Zpravidla šlo o výběr, zahrnující delší období, k posledním pracím přiřazuju starší, v tomto smyslu se nabízí vždy několik možností, různé kontexty nebo příběhy. Výstavy mohou tak být vnímány jako jisté „variace na vybraná témata“. Výjimkou možná byla výstava Nic ve Wannieck gallery v roce 2011, kde byly vystaveny objekty. A jestli se případně nějak liší moje současné věci od dřívějších? Moc nevím. U mě asi nejde o programové změny, byť s novým tématem se přirozeně generují nějaké více nebo méně zřejmé změny v použitých prostředcích, například když téma Formulářů nebo Konfigurací bylo přirozeně spojené s geometrií. I když si nechávám prostor pro nějakou změnu nebo „jinakost“, většinou až s určitým odstupem pozoruju nebo umím rozpoznat nějaký posun. Případné změny se přitom nemusí nutně týkat nějakého základního, řekněme formálního rámce a ani témat. Většinou paralelně pracuji na několika tématech a ty mně jako takové poskytují takový prostor, že strategie změny či rozšíření by v mých očích nebyla důvěryhodná nebo pravdivá. Ale abych se vrátil k tvojí otázce konkrétněji. Každou výstavou se utvářejí jednak jiné vztahy k prostoru galerie, především se pak ustavují často překvapivé vztahy a nové obsahy mezi obrazy. V této instalaci je asi šest obrazů z letošního roku a několik dalších, dříve nevystavených.

 

Na tvojí výstavě v Brně v Domě pánů z Kunštátu v roce 2008 byl nápadný motiv dveří. Bylo tam deset nebo dvanáct obrazů dveří. Opustils už toto pro tebe docela klíčové téma? 

U dveří jde vlastně o obdélník, ve většině případů v reálné velikosti, dále jde v naprosté většině o konkrétní dveře, které odněkud někam vedly a spojovaly nebo oddělovaly nějaké konkrétní prostory a byly třeba spojené s nějakým příběhem. Obdélník je vlastně jakýmsi obrazem v obrazu. Tento rámec jako takový se určitě nevyčerpal, musí se ale zpravidla sejít nějaké vnitřní i vnější okolnosti. Já ale asi žádné téma nemaluju na základě nějakého rozhodnutí ve smyslu strategie, tedy třeba v časově vymezeném horizontu. Někdy udělám obraz řekněme z ničeho, někdy hraje roli jakási náhlost, kdy člověk uvidí něco, co má třeba roky na očích a co se náhle stane důvodem k obrazu. Tak to bylo i u dveří a v poslední době se nic takového nestalo. Na výstavě ale nakonec je obraz Předsíň vzniklý asi před deseti lety, který jsem měl zastrčený a nikdo ho neviděl. Před výstavou jsem ho oprášil a udělal několik drobných korektur. A vystaven je především obraz Za dveřmi, Návrat, dlouho jaksi připravený v podobě napnutého plátna, citujícího formát Rembrandtova Návratu ztraceného syna a zároveň i kompozičně odkazujícího k mojí olejomalbě z roku 1977 a k malému obrazu Návrat z roku 1981, na kterém je fragment postavy také vyřezaný. Již tehdy se objevila potřeba postavu vyřezat, zpřítomnit ji inverzně, nehmotně. Současný obraz jsem dokončil až perforací na jaře 2015. 

 

Na výstavě je také obraz Hlava, Mnich, který se nepodobá tvým ostatním obrazům. Můžeš říct, kdy si ten obraz vytvořil a s jakým cílem?

Pokud si vzpomínám, tak původním podnětem k obrazu byla černobílá reprodukce slovenské lidové plastiky. Jde o hlavu, která mě zaujala svojí jednoduchou hmotou, o kterou především šlo, tedy ne o obličej. Obraz jsem rozmaloval kolem roku 1998, snad jednou jsem se k němu vrátil a znovu na dlouho odložil, pokládal jsem ho za nezdar. Až letos jsem ho vyndal z regálu, spíše kvůli rozkreslené Madoně z paprsky na rubu a najednou se mně odkryl jakýsi potenciál a obraz jsem domaloval. Ponechal jsem část červené skvrny na temeni hlavy, která může odkazovat ke Kristově krvi třeba na hlavě sv. Dominika pod křížem na freskách Fra Angelica a domaloval přes ni světlou „lysinku“ evokující tedy hlavu mnicha. Obraz nabyl na důvodu a na sdělnosti.

 

Vystavených máš taky několik tzv. hřebíkových obrazů nebo závěsných objektů. Ty se vymykají tomu, co u nás vzniká, nevím, kdo by ze současných nebo i dřívějších autorů dělal něco podobného. Můžeš říct, kdy vznikaly a jaké je jejich obsahové zázemí?

Nevím, jestli bych ve svých poznámkách našel bezprostřední souvislosti. Tady na výstavě je vystavený drobný objekt datovaný na rubu 17. 7. 1988 ráno. Řadím jej do kontextu s tématem Vrstvy, to jsou většinou malé malby a asambláže na sololitech ze stejné doby. Na hřebíky mířící z formátu do prostoru je napíchnut list papíru. Roli asi hrál i moment potencionálního ohrožení, zraňování, bolesti. Přístupů v rámci těchto věcí ale bylo víc, několik hřebíkových závěsných objektů vzniklo ještě poměrně nedávno. Na výstavě jsou dále věci z roku 1992. Zabýval jsem se tehdy mj. pojmem místa, definování, ustavení místa (koncem 80. let a i později šlo především o objekty), v tomto případě bodem, jakýmsi „vyciťováním míst“ v bílé ploše papíru. Jsou to vlastně hřebíky přibité papíry a zároveň kresby. Jsou vlastně materiálovým rozvedením kreseb (A4), zhruba z poloviny 80. let, kterým říkám Záznamy. Hřebíky jsem potom na několika místech spojil čarami nebo i drátem. Jde tedy o následnou interpretaci míst, artikulaci vztahů, proces, který by v zásadě mohl být nekonečný. Zároveň má takto vznikající záznam charakter jakési partitury. Jedna z těchto věcí se právě jmenuje Partitura, na hřebíky a drátky se dá i brnkat. Na jiných verzích hřebíkových závěsných objektů jsem si pomocí obracení papíru podle vertikální a horizontální osy ověřoval možnosti symetrie atp.

 

Jak myslíš, že se Tvoje tvorba bude rozvíjet dál? Bude to kontinuální vývoj nebo můžeš dojít i k radikální změně?

Především nevím, jestli bych si změnu vůbec přál. Přál bych si, abych si dokázal najít větší prostor k trávení času v ateliéru, protože pořád dělám spoustu jiných věcí, které mně v tom brání. I když to jsou věci obohacující a navíc (v tom se právě nechci rouhat) i iniciující. Spoustu věcí se odehraje při „aktivním čekání“ a - jak říkáš - spoustu věcí se mezitím taky odehraje mimo mě. To by mohlo být i radikální. První, co mě napadá, že bych rád ten potenciál věcí a témat alespoň částečně naplnil. Prostor, který teď mám, vidím nepostihnutelně široký, a rozšiřovat jej dál – jsou to věci, které se sice můžou promýšlet, může dojít k nějaké případné jiné okolnosti, ale i to „jiné“ by bylo asi přinejmenším komplementární. Když jsem byl před pár dny na výstavě Tomáše Hlaviny, říkal jsem mu, že kdybych měl ještě „jiný život“, dělal bych rád věci blízké těm jeho. Myslel jsem to možná i tak, že určité průniky – to i s tvorbou zdánlivě odlišnou - jsou přirozené, ne, že udělám stejnou věc, ale že dojde k určitému dotyku nebo právě průniku. Prostor uvnitř teď vnímám vlastně jako větší, než ten, který je vně. Byť se tedy může jevit z venku jako nějak omezený, vnímám to naopak. Je v něm spousta neuchopených témat, mezer. Jak třeba ještě jinak pracovat s plochou, prostorem, obrazem, artikulací forem a hmoty. Možná to má někdy svůj původ v kubismu, možná je to neaktuální, modernistické (zřejmě to nepoužívám jen jako jazyk). V tom určitý svůj prostor vidím, uvedu to i na příkladu jednoho tématu. Nevím, kolik jsem už namaloval obrazů Závěsů (na výstavě je jeden z roku 2014), ale dá se říct, že v každém novém obrazu, každé nové malbě toho tématu, který je přitom vnějšně definován pokaždé stejně - oblouk při horním okraji formátu (mimochodem našel jsem jej na dvou svých dávných malých náčrtcích a vůbec nevím v čem je jeho původ) – docházím k dalšímu obsahu. Vnější okolnosti se nemusí příliš měnit, formální rámec víceméně zůstává, nicméně důvody to dělat spočívají v tom, že se – někdy předem, ale většinou až malbou, tedy uvnitř jejího procesu - odhalují další obsahy. Něco nového se objeví, odkryje, zakryje – to je u toho závěsu vlastně doslovné… Podobně je to teď třeba u Opěr (na výstavě jsou tři, 2017, 2018). Motiv má původ v konkrétní situaci, ale teprve při práci se ukázaly jeho další významy (např. jakási vratkost, křehkost, inverze předpokládaného). Proces malování je vlastně cestou rozpoznávání. V každé jeho fázi, od té přípravné, myšlenkové rozvahy, po konkrétní malířské kroky i tahy štětcem. Dotyk je vlastně tímto rozpoznáváním, rozpoznáním. Ale samotný dotyk je jen zlomkem času, vzápětí mizí… Možná je to právě ten dotyk neznámého ve známém, krátké rozpoznání. Dost se mně v té souvislosti vždycky vrací verš z Lukášova Evangelia z Večeře v Emauzích: Když ho poznali, on jim zmizel.

Ukazuje se, že obsah vzniku samotného obrazu předchází jen částečně a ne vždy asi musí být taková obsahová rozvaha zásadní, případně zcela vystihující. Téma, motiv, jsou do značné míry zřejmé, obsah je pojmenovatelný, mnohdy ale svým způsobem nejistý, má jen jakýsi tušený, víceznačný rozměr. Z velké míry se generuje až malbou, v procesu malování, konkrétním utvářením vizuálních vztahů, tím, jak si obraz říká o řešení nebo nabízí nějaké (zdánlivě) formální kroky. Právě tento proces obsah posouvá nebo i do značné míry teprve nastoluje. Toto myšlení malbou pokládám za klíčové, autorská účast je nezbytná. Malba tak není ilustrací teze, „teze“ je teprve malbou uchopena, ustavena, utváří se její „jiná zřejmost“, vyrůstající teprve z nastolovaných morfologických, barevných a skladebných vztahů. Na druhé straně pokládám za potřebný i název obrazu, vnímám ho jako součást obrazu. Názvů či přídavných názvů je někdy i víc, někdy pojmenují, někdy jsou zároveň krátkým komentářem. Uvědomuji si ale, že nemusí mít jen povahu návodu, v horším případě by mohl fungovat i jako omezení, nežádoucí okleštění. S tím souvisí třeba i vědomí relativní banality motivu a z něj případně vyplívajícího obsahu a raději volím něco méně určitého. To platí na výstavě třeba u obrazu Jiná věc (2018).

 

Petr Veselý, Galerie 1. patro, 4. 10.–17. 11. 2018

Petr Veselý: Škvíra, Galéria mesta Levoča, 10. 11.–17. 12. 2018