MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2011 červen

Rusko ve Vídni

Vídeňské Bank Austria Kunstforum hostí do 10. července výstavu klasika ruského malířství 19. století Ivana Konstantinoviče Ajvazovského (1817–1900).  

Pro našince je to jen jedno z mnoha jmen, které si spíše nepamatuje, než pamatuje z povinných hodin ruského jazyka. Pro ruskou stranu však jde doslova o součást „národního pokladu“, o jednoho z vůbec nejuznávanějších a nejznámějších malířů, jehož obliba v poslední době znovu roste. Ve střední a západní Evropě se o něm paradoxně příliš neví. Za poslední století a půl totiž jeho souborné dílo neopustilo území Ruska ani jedinkrát. Právě tyto mezery ve znalostech, a potažmo i ve vnímání Ajvazovského se snaží rakouští organizátoři zacelit.

Ajvazovskij byl oficiální malíř ruského námořnictva, maloval především mořské a přímořské motivy ve všemožných variantách. Ztvárnění bouřících živlů, bitev a potápějících se lodí staví na odkazu romantismu, zapojuje však i realistické detaily, v závěrečných dekádách také předjímá symbolistní a impresivní tendence. Ajvazovskij byl už za života velmi oceňován zejména pro mistrovskou práci se světelnou atmosférou. Tu u něj roku 1842 obdivoval i jemu výrazově blízký William Turner slovy „inspired by genius…“.

Ve Vídni se podařilo téměř nemožné. Nejenže přední ruské a ukrajinské sbírkotvorné instituce svěsily ostře střežená plátna ze stálých expozic a poskytly to nejlepší ze svých sbírek, ve Vídni se nakonec podařilo soustředit na jednom místě kolekci, jež je výjimečnou podívanou i pro samotného ruského diváka. Petrohradské Ruské muzeum na měsíce velkoryse zapůjčilo celou Ajvazovského kolekci včetně taháků svých stálých expozic, obřích pláten Devátá vlna, Potopa, Bouře na Kap Aja a po dalších jednáních nakonec i největší Vlnu (3 x 5 metrů), opakovaně přivádějící do tamních sálů domácí i zahraniční obdivovatele. Muzeum v krymské Feodosii, letovisku u Černého moře, malířově působišti a rodišti, se také vzdalo klíčových položek, přičemž se ani netají faktem, že právě ony jsou dnes hlavním turistickým lákadlem tamního regionu.

Podobnou přehlídku by u nás nebylo možné v současné době uspořádat nejen kvůli přežívajícímu despektu ke všemu „z Východu“. Malířství 19. století se také ještě plně nezbavilo nálepky něčeho líbivého a méněcenného, nehodného intelektuálního zájmu. Pravděpodobně bychom však pro ruskou stranu nebyli ani dost „atraktivním“ a finančně zajištěným partnerem. Na světových trzích totiž získávají v poslední době Ajvazovského plátna na popularitě. Jejich ceny už přesáhly 1,5 milionu dolarů. Celková pojistná suma za více než pět desítek nejlepších pláten, především velkých formátů, tak musela být enormní a lze ji jen těžko odhadnout. O její výši se ve Vídni pochopitelně nemluví.

Ano, i to patří k vyspělé výstavní kultuře, pro nás zatím zřejmě nedostižné. V Čechách jsou pojistné náklady naopak něčím, čím je třeba se pochlubit (viz nedávná výstava Modiglianiho v pražském Obecním domě). Přímá úměra mezi cenou a kvalitou je pro nás stále jaksi nezpochybnitelná. Naše domácí uvažování o prezentaci umění ve skrytě či otevřeně komerčních souvislostech se vůbec místy pohybuje někde nízko v suterénu. V Kunstforu, byť jde o privátní nstituci financovanou bankovní skupinou UniCredit, se naopak snaží upozornit především na samotné profesionální kvality a výjimečnost projektu. O případných překážkách, jichž musela být jistě celá řada, a také finančním pozadí taktně mlčí. Ačkoliv nás od jižních sousedů dělí jen skok, některé věci tam nazírají zcela jinou optikou.

Pro řadového návštěvníka Vídně je Ajvazovskij jen jedním z mnoha zajímavých kulturních lákadel. Fakt, že se mu předkládá kolekce této kvality a významu, považuje za samozřejmost. V pozadí zůstávají velmi komplikovaná jednání o zápůjčkách, krajně riskantní a obtížný transport rozměrných exponátů (největší plátno se dočkalo po celém století vyrámování a srolování), nelehká realita „postsovětských“ podmínek. Ajvazovského v této kvalitě a doslova „za humny“ znovu pěkně dlouho neuvidíme.