MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2011 červen

Serra a Brancusi

Známé muzeum Fondation Beyeler v Basileji představuje na své letošní velké letní výstavě práce dvou zásadních protagonistů moderního sochařství, Constantina Brancusiho a Richarda Serry. Toto setkání není náhodné. Sbírka Beyelerovy nadace obsahuje řadu Brancusiho děl a Serrovi galerista Ernst Beyeler již v 80. letech připravil venkovní výstavu v parku nedaleko nynějšího muzea. Hned tři jeho monumentální instalace jsou také trvale umístěny v městském prostoru Basileje.

Pro Richarda Serru (*1939) bylo setkání s dílem Brancusiho (1876–1957) naprosto zásadní. Začátkem 60. let, během stipendijního pobytu v Paříži, strávil Serra, tehdy ještě jako malíř, v Brancusiho ateliéru mnoho času a řadou kreseb reagoval na jeho dílo. Inspirován výtvarným postojem Brancusiho a formální i obsahovou intenzitou jeho díla, rozhodl se tehdy věnovat se nadále především plastice. Tato iniciace provází od té doby jeho dílo i teoretickou reflexi. Serra, jehož školení je stejným dílem teoretické i praktické, o tomto vztahu často hovoří a označuje Brancusiho dílo za „abstrakci, jejíž podstata je figurativní“. Od počátku byl podle vlastních slov fascinován způsobem, jak Brancusi artikuluje formu ve vztahu k prostoru, jak „kreslí“ objem.

Socha a její prostor

Kurátorům výstavy se podařilo od uměleckých institucí a ze soukromých zdrojů z celého světa vyjednat zapůjčení čtyřiceti Brancusiho děl, jež jsou jedinečným příkladem vývoje moderní plastiky ve 20. století. Výtvarného vzdělání se Brancusimu dostalo v jeho vlasti, v Rumunsku, od roku 1904 pak studoval a pracoval v Paříži, krátce dokonce v ateliéru Augusta Rodina.

Přehlédneme-li Brancusiho dílo, jsou na první pohled zřejmé jeho tematické okruhy: fauna (například kohout, pták, ryba), člověk (hlava – portrét, torzo), mezilidské vztahy (polibek, objetí), tektonický detail (architektura detail). Sochy jsou provedeny ve dřevě, kameni, a především v kovu, kde často hraje významnou roli leštěná, reflektující plocha. Ta zdůrazňuje vztah objektu k prostoru – reflektuje obraz okolí i diváka, odlehčuje, a dynamizuje tak jeho vizuální zážitek. Vývoj výtvarného zpracování témat je
poznamenán cílevědomou redukcí formy na podstatné a jedinečné ve vztahu k prostoru a světlu, forma i obsah působí vyváženě a klidně.

Formální redukce zdůrazňuje obsahovou komponentu jednotlivých prací. Je zdánlivě „jednoduchá“ a ve svém uplatnění velmi konsekventní. Většina prací je vázána do tematických skupin. Pro umělce, který sleduje podstatu „věci“, je příznačné, že se vrací k řadě motivů v různých variantách, materiálech a v minimálních formálních posunech. Při Brancusiho zájmu o prostorové aspekty a pochopení jejich důležitosti pro reflexi uměleckého díla nepřekvapí, že je mu důležitým tématem architektura, respektive architektonický detail (sloup, brána, věž). Slouží nejenom jako objekt sám o sobě (slavný Nekonečný sloup), ale Brancusi sloup často používal v řadě variant i jako sokl či instalační komponent. Dle Serry ovlivnilo Brancusiho pojetí sloupu jako možnosti „modulárního prodloužení donekonečna“ celou generaci amerických umělců (Judd, Andre, Stella a další).

Brancusiho pařížský ateliér se stal místem setkávání řady významných umělců a pro samotného sochaře i jedním z důležitých témat – otázky vzájemných vztahů objektu a prostoru řešil především zde. To dokládají i jeho fotografie. Jedná se vždy o pečlivě uvážené a do detailu koncipované kompozice. Pro zachycení působení světla (času) a jeho charakteristiku mu byla fotografie ideálním médiem. Záběry z jeho ateliéru a částečná dokumentace vlastních uměleckých děl zaujmou viditelným úsilím interpretovat a prezentovat i v tomto médiu „obraz“. Využití světelných a zčásti i technických možností fotografie (dvojexpozice) dotvrzuje autorovu výtvarnou suverenitu a je svébytným přínosem k pochopení jeho umělecké pozice.

Prostor a jeho socha

Serrovo dílo obdivujeme od pozdních 60. let; především monumentální instalace obrovských a těžkých desek z kortenové oceli ve veřejných prostorách vzbudily zaslouženou pozornost. Geneze těchto prací je dlouhá a zaujímá v dějinách sochařství druhé poloviny 20. století ojedinělé místo. Od minimalistických začátků v kontextu „arte povera“ přes trvalý a všestranný zájem o média kresby, malby, grafiky, instalace, akce a filmu – vždy k výsledkům vyznačujícím se intenzitou, důsledností, svébytností a kvalitou.

Již během prvních dvaceti let svého uměleckého vývoje změnil Serra kompletně obecný pojem plastiky. Vyvedl ho z jeho konvencí k novým problémům, pozicím a nárokům, a to ne prostřednictvím stálých metamorfóz a soubojem s architekturou či designem, nýbrž skrze elementární „řeč“ sochařských forem. Udělil tak soše vlastní autonomii mimo izolovaný objekt či pouhou dekoraci. Je tedy příkladem zřídka se vyskytujícího absolutního, puristického tvůrce, který je „pouze“ sochařem, který však dokáže „obsadit“ celé krajiny a rozsáhlé městské prostory a „udržet je v šachu“ svými sochami. Jeho práce dokumentují především jejich a jeho suverenitu.

Prezentace Serrových děl je principiálně obtížný a náročný úkol. Nejde jen o komplikace s transportem mnohatunových prací a jejich bezpečným zajištěním. Instalace si často vynucuje zesílení konstrukce výstavního prostoru. Výstav, které tato kritéria splnily, proto není mnoho. Vedle velmi zdařilé instalace velkých prací v mnichovském Lenbachhausu v roce 1988 bych uvedl Serrovu výstavu v curyšském Kunsthausu z roku 1990, a především trvalou instalaci v Guggenheimově muzeu v Bilbau (od 1997 a nově od 2005). Rovněž expozice v Grand Palais v Paříži před třemi lety patří mezi zatím nejzdařilejší autorovy prezentace.

Serrova expozice ve Fondation Beyeler zahrnuje i jeho minimalistické konceptuální filmové práce ze 60. a 70. let. Serra samozřejmě znal protagonisty ruské filmové avantgardy – Ejzenštejna, Vertova, Pudovkina –, je však zajímavé sledovat, kam až ho tyto inspirace zavedly, jak z nich vytvořil „nové, své“ a jak jsou tyto filmy integrální součástí jeho ostatní umělecké tvorby. Ke zhlédnutí je i řada filmových dokumentů o vzniku, realizaci a problematice jeho monumentálních děl ve veřejných prostorech.

Pozvání k dialogu

Koncepce výstavy je v obou případech v zásadě retrospektivní, kurátoři ji formulují jako volný dialog výtvarných pozic a tomuto záměru je podřízena i zvolená instalace. V případě Brancusiho je dána přednost prezentaci tematických okruhů a skupin před chronologickým sledem. U prací Richarda Serry naopak jistou časovou linku od děl z 60. let až k téměř současným velkoformátovým černobílým „obrazům“ na papíře, kterým jsou věnovány dva sály, vysledovat lze. Serrova expozice zahrnuje příklady všech důležitých fází jeho uměleckého vývoje a dokumentuje vysokou kvalitu a široký rejstřík jeho umělecké artikulace.

Jednotlivé prostory představují práci vždy jednoho autora, střídají se nepravidelně. Tu a tam jsou naznačeny obsahové či formální souvislosti umístěním díla nebo děl druhého autora, děje se tak však nenásilně a výsledek působí zcela samozřejmě. Některé práce spolu komunikují, jiné působí jako kontrast – všechny tyto nabídky k vlastní kontemplaci diváka vyžadují schopnost a vědomou ochotu k této hře. Brancusiho díla jsou soustředěna do tematických skupin s jasným záměrem konfrontovat příbuzné objekty v různých formálních a materiálových variantách, to znamená vždy možnost nového úhlu pohledu, nové interpretace. Sály s Ptáky, Polibkem, Múzou jsou toho názorným příkladem.

Práce Brancusiho a Serry přesvědčivě dokumentují prakticky celý vývoj moderního sochařství od konce 19. století až do současnosti. To posunuje výstavní čin Fondation Beyeler do polohy tematické výstavy. Přihlédneme-li ke kvalitě zapůjčených děl i k pečlivé instalaci, je zřejmé, že srovnatelných výstav podobného významu není v současnosti mnoho.

CONSTANTIN BRANCUSI & RICHARD SERRA                                                                        pořadatel: Fondation Beyeler, Basilej kurátor: Oliver Wick                                                          termín: 22. 5.–21. 8. 2011                                                                                                                     repríza: 10. 10. 2011–15. 4. 2012,                                                                                                Guggenheim Museum Bilbao www.fondationbeyeler.ch