MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 květen

Sochy z plechu, dřeva a papíru

Alena Kučerová v Galerii hlavního města Prahy / K výstavě Aleny Kučerové v Domě U Kamenného zvonu mám jedinou výtku: škoda, že Kučerové tisky zde byly vystaveny za sklem. Jen v rámech a paspartách by fungovaly lépe, neboť by vynikla jejich plasticita, která je pro umělčino dílo tak důležitá. Nejen její plechové matrice a asambláže z větví a kusů dřeva, ale právě i její grafické listy jsou trojrozměrnými objekty, které hodně ztrácejí, jsou-li vnímané jen jako plošné kompozice.

Představovat Alenu Kučerovou jako grafičku je vlastně dosti nešťastné. Mnohem přesnější by bylo hovořit o ní jako o sochařce, která mimo jiné pracuje též s papírem.Alena Kučerová sama říká, že nálepku grafička nemá vůbec ráda. Z její strany se jedná i o snahu vymezit se vůči sdružení grafiků Hollar, které ji odmítlo přijmout do svých řad v době, kdy nejvíce potřebovala zastání – poté, co byla z politických důvodů nucena předčasně ukončit studia na VŠUP (absolvovat mohla jen díky přímluvě profesora Strnadela). Ale jen hra se slovy to není. Faktem totiž je, že Kučerová již velice záhy začala vedle svých grafických listů vystavovat jako plnohodnotná díla také použité matrice, což by si sotva který pravověrný grafik mohl dovolit.

To, že většího úspěchu vždy dosahovala se svými grafikami a matricemi, které různě barevně upravovala a jinak dotvářela – byly vnímány jen jako jakýsi doplněk či zpestření, je dáno hlavně dobovými okolnostmi a naladěním publika. Rozhodně to nevypovídá nic o jejím vlastním přístupu k tvorbě. Je jistě poněkud absurdní, že i po čtyřiceti letech – poprvé matrice veřejně vystavila v roce 1965 – jsou tyto matrice stále vnímané jako cosi neobvyklého, ne-li dokonce provokativního. Nebýt však označení grafička, sotva by se našel důvod, proč jejich uměleckou svébytnost jakkoliv problematizovat.

Odvaha riskovat

Hlavním přínosem výstavy bylo, kolik prostoru bylo věnováno právě matricím a novějším asamblážím. Zdá se, že se kurátorky záměrně pokusily obrátit tradiční úhel pohledu na Kučerové tvorbu, takže v pozici pouhého doplňku či vedlejšího produktu jejího uměleckého snažení se ocitaly spíše její grafiky. Místy bylo člověku až líto, že jich na výstavě není k vidění víc.

Překvapivá střídmost v počtu vystavených grafik ale pomohla zdůraznit další pozoruhodný aspekt: a sice proměnlivost a zároveň vnitřní sevřenost díla Aleny Kučerové. Jakkoliv byla v grafice po většinu své kariéry věrna technice perforovaného bodu, způsob, jakým s ním zacházela, se v průběhu let výrazně měnil. Lehkost, s jakou opouštěla jeden styl rukopisu ve prospěch jiného, je fascinující. Každý méně nadaný umělec by si vybral jednu polohu, se kterou by měl jen trochu úspěch, a tu pak varioval až do omrzení.

Kučerové se tato snadná a svůdná cesta nabízela hned několikrát, nikdy se po ní ale nevydala. Vždy si uchovala vnitřní touhu hledat a zkoušet nové věci. Právě tato schopnost neustrnout ve vlastním stylu, odvaha riskovat, která však zároveň není jen křečovitou snahou být za každou cenu a vždy „originální“, je pro mě možná tím vůbec nejcharakterističtějším rysem společným všem velkým umělcům.

Čirá radost

Důležitým znakem Kučerové tvorby je její radostnost a nadčasovost. Náměty jejích grafik jsou vesměs velice poklidné a civilní – plavci dovádějící na koupališti, široké výhledy do krajiny či hluboká lesní zákoutí. Kučerová otevřeně říká, že nemá ráda umění, které je příliš depresivní a vůči divákovi agresivní. Ve výsledku však její díla i k dnešnímu publiku promlouvají mnohem intenzivněji než obrazy a sochy jejích vrstevníků, kteří se naopak s vypjatými emocemi snažili pracovat. Zatímco informel dnes působí archaicky a ve své patetičnosti občas až směšně, křehké scény Kučerové nezestárly ani o den.

Poté, co přišla v polovině 90. let o pražský ateliér a s ním i svůj tiskařský lis, opustila Kučerová nadobro grafiku a plně se začala věnovat sochařině, tvorbě asambláží a osobitých „kreseb“, které vytváří zatloukáním hřebíků do dřeva. Figuraci vystřídala abstrakce, základní nálada však zůstala stejná. Pozdější díla jsou snad jen ještě svobodnější a hravější než ta předchozí. Plavci ve vlnách či temná lesní křoviska v sobě nesou alespoň náznak možné hrozby či nebezpečí, stylizované kytice a jednoduché abstraktní kompozice, které Kučerová vytváří v posledních letech, jsou však již od všech negativních emocí zcela oproštěny.

Ruční perforace plechu na konzervy, který Kučerová používala k výrobě matric, je fyzicky poměrně náročná a jako grafická technika též dosti pracná. Každou dírku musela prorazit zvlášť jen tlakem své ruky, okraje upravit tak, aby neprotrhly papír, a každý list tisknout na několikrát, neboť kdyby vydírkovala celou kompozici naráz, deska by se jí rozpadla. Když tedy Kučerová říká, že ztráta tiskařského lisu ji osvobodila, že grafiku by již dnes nezvládala, dá se jí věřit, jakkoliv je z jejích slov současně cítit i notná dávka smutku.

Když ale vzápětí dodává, že dál už tvořit nebude, že nemá co říct, člověk se zdráhá uvěřit. Největší sál výstavy, jímž celá expozice vrcholila, byl věnován právě jejím nejnovějším dílům a málokoho při jeho prohlídce asi napadlo, že autorka by už měla skončit. Kučerová si i ve stáří ve své tvorbě uchovává svěžest a originalitu, kterou jí může závidět i leckterý čerstvý absolvent Akademie.

 


Alena Kučerová: Přehled

pořadatel: Galerie hlavního města Prahy ve spolupráci s galerií Pecka
místo: Dům U Kamenného zvonu
kurátor: Marie Klimešová, Hana Larvová
termín: 28. 2. – 29. 4. 2007
www.ghmp.cz