MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2009 květen

Soustředěně rozzlobený muž

Malíř Lubomír Typlt odešel koncem 90. let studovat na Kunstakademie do německého Düsseldorfu, po dokončení školy žil v Berlíně. Do Prahy se vrátil před rokem, a aby navázal zpřetrhané vazby s českým uměleckým prostředím, pronajal si ateliér ve smíchovské Meetfactory. Ale dnes se opět stěhuje, i když tentokrát jen přes řeku.

„Jsem rád, že jsem tu ten rok mohl být,“ říká Typlt a otevírá dveře do malé místnosti, kde má přechodně složené věci před stěhováním do nového ateliéru na Žižkově. „Ale potřebuju teď trochu víc klidu na práci, malířství je ve své podstatě samotářská činnost.“ O stěnu místnosti je opřený velký obraz: na bílém podkladu je barvou, připomínající med nebo pryskyřici, zobrazena zvláštní instalace. Tvoří ji pohyblivá konstrukce z eliptických křídel a soustava koz, které se dávají pod pracovní stoly. Obraz pojmenovaný Turbina má výrazně plastickou strukturu a jemnou průsvitnost.
Lubomír Typlt pracuje se speciální průmyslovou barvou, která na plátně vytváří reliéfní vrstvy. „Je to dost náročné, prázdné plochy vykrývám velmi přesnými šablonami a navíc musím pracovat v ochranné masce, barva je toxická.“ Turbiny, Terminály a další monumentální (260 x 200 cm) obrazy z poslední malířovy geometrické série navíc procházejí i složitou přípravnou fází: „Kresbu, podle které má vzniknout výsledný obraz, převedu ve spolupráci s kamarádkou architektkou do architektonického modelovacího programu,“ vysvětluje Typlt. „Zkoušel jsem to zpočátku rýsovat sám, ale zjistil jsem, že u komplikovanějších struktur už nezvládnu dostatečně přesně zachytit perspektivu. A v takto velkém formátu je každá odchylka vidět, lidské oko je opravdu přesné a citlivé.“

Dvojí pole

Série „architektonických“ obrazů je zatím posledním etapou v geometrické linii Typltova díla. Ta se už od počátků jeho tvorby paralelně prolíná s linií figurativní. V nečekaně oproštěné, téměř graficky jednoduché podobě vyplula geometrie na povrch již v černobílém obraze Mobilizace z roku 1996, který může připomenout geometrickou abstrakci 60. let. Nechybí tu sice návaznost s jinými obrazy z té doby, především s Vážkami a Bateriemi, odkud malíř přebírá motiv křídel, ale přece jen je to od barevných, do reality zasazených pláten překvapivý skok. „Byl to výsledek mé vědomé snahy vytvořit si jasně rozpoznatelný styl,“ komentuje Mobilizaci malíř. „Ale pak, když jsem viděl reakce lidí a především zájem sběratelů, zalekl jsem se toho. Přece se v jednadvaceti nestanu klasikem… Chtěl jsem svou nezávislost, a tak jsem si řekl, že toho nechám a budu malovat obrazy, které nikdo chtít nebude.“ Tak postupně vznikla série s mrtvými kočkami či ptáky, která dala základ druhé, řekněme figurativní linii Typltovy malby.

Geometrie ho však nepřestává přitahovat a v dalších letech se k ní oklikou začíná znovu přibližovat. Na vesnických dvorech objevuje staré plechové sudy, zbytek jízdního kola, dvojkolák či zahradní konve. V tomto výběru nehraje roli žádná vesnická nostalgie, spíš příklon k poetice trapnosti. Protože rád maluje podle reálného modelu a klasické zátiší s ovocem ho pochopitelně nelákalo, snesl si Typlt tyto nalezené objekty do ateliéru a začal z nich vytvářet instalace – konve nasadil na zrezlý rám starého kola nebo na školní židli. Výsledné skulptury zachycuje na expresivně barevných plátnech, často v mnoha variacích. Malíř se však čím dál více soustředí nikoli objekty samé, ale na základní geometrické tvary, které jsou podstatou jejich formy.

Zásadní roli v této redukci hraje Typltovo setkání s obyčejným dřevěným stolkem z 30. let minulého století. Už v obraze Stoly z roku 1997 přehlíží jejich utilitární podobu a nechá se vést dvojicí elips, kterou mu stoly v určitém úhlu pohledu nabídly. K těmto elipsám navzdory jinak realistickému zobrazení přidává tečny, kterými vedle sebe stojící stoly propojuje a zároveň jim dodává rotaci – roztáčí je jako káču. Tento obraz je zárodkem jednoho z modulů, které se v nových (Černé stoly, 2002) a nových (Metafyzický obraz, 2005, 2008) podobách vracejí v Typltových geometrických malbách.

Další modul tvoří jednoduché, na sebe postavené kužely Terminálů a své přirozené místo v linii autorovy tvorby konečně našel i modul Mobilizace, který použitou technikou plastické malby získal novou sílu. Složitější strukturou využívající však opět eliptické tvary je pak v úvodu zmiňovaná Turbina. Všechny geometrické malby v sobě nesou potencialitu rotace – pohyb není nijak přímo zobrazen, ale je téměř hmatatelně přítomný. Divák má pocit, že celá nepravděpodobná konstrukce, kterou má před sebou, se musí každou chvíli roztočit.

Zlí kluci

Při prohlížení Typltova portfolia si člověk vystačí s několika málo slovy – kočky, zlí kluci, Pinocchio, konve, vany, stoly, kužely… Motivů je skutečně jen pár, vracejí se, variují, kříží se a kombinují napříč lety. Některé se cestou pomalu vytrácí (ptáci), jiné se naopak přidávají (šneci), jádro karavany však zůstává. To platí stejně pro figurativní jako pro geometrickou linku Typltovy práce. Vytrvalost, s jakou některé motivy stále znovu a znovu variuje v nejrůznějších kompozicích, úhlech či barvách a hledá nejpřesnější vyjádření jejich podstaty, je nebývalá. Typlt tiše, ale urputně vzdoruje, nechce se smířit s žádnou definitivou, vymáhá na plátně i na sobě samém další a další možnosti a cesty.

Tato urputnost vyzařuje především z jeho figurativních obrazů, kde se jí dostává až agresivního výrazu. A to jak v motivice, tak ve způsobu zobrazení i volbě barvy. Mrtvé kočky, zuřící Pinocchio přeměněný posléze v Metafyzika a především zle se zubící kluci, pokrevní bratři hlavního hrdiny Kubrickova Mechanického pomeranče. Jedním z nejobsedantnějších a zároveň nejmrazivějších motivů Typltových maleb je oběšená kočka. „Vychází z Leonardova obrazu oběšence,“ vysvětluje autor, „měl jsem s tím hlavně zpočátku morální problém, ale je to asi vůbec nejsilnější motiv, na který jsem přišel.“

Potenciální rotaci, která je podstatou dynamiky geometrických obrazů, nahrazuje ve figurativní koleji stále přítomné, někdy přímo vyjádřené, jindy jen tušené, násilí. Tato agresivita je přitom zpracovávána čím dál rafinovanějšími malířskými prostředky. Poslední série (zhruba od roku 2006) již běží jen v omezeném, velmi ostrém základním barevném spektru. „Když to viděl můj kamarád, který pracuje s počítači, tak jen kroutil hlavou a říkal: ‚Vždyť ty to celé maluješ v RGB!‘ Ani jsem nevěděl, co to je…“ dodává Typlt. Barvy jsou navíc průsvitné a přes sebe vrstvené a postavy se zářivě modrýma, z jiného světa hledícíma očima tak nabývají přízračných podob. Výsledná agrese a děsivost je však natolik vyhrocená, že se může každou chvíli v divákových očích zlomit do černé grotesky.

V této rovině se Typltova výtvarná práce setkává s jeho hudebním angažmá ve formaci WWW, kde funguje jako textař a dramaturg. Rozzlobený muž v psychedelickém rytmu odříkává: „kdybych aspoň nebyl sám/mít někoho, koho bych mohl zatahat za vlasy/shodit do blata/nebo třeba zalit do betonu/nebo třeba zalít, nebo třeba zalít do betonu.“

Jako jeden muž

Na první pohled zeje mezi oběma liniemi Typltovy tvorby nepřekonatelná propast, těžko si také představit prolínání expresivní malby s geometrickou abstrakcí, i když autor naplno nepatří do žádné z těchto kategorií. Při bližším ohledání však přeci jen nějaké průniky, styčné body nebo alespoň společné charakteristiky těchto dvou malířských světů najdeme. V malbách jako St. Anger nebo Nohy ale také v plastice-instalaci Urychlovat nekonečno z let 2004–2005 se setkávají motivy obou linií, po malířské stránce však zůstáváme v rovině expresivní figurativní tendence. V pracích pozdějších se pak koleje figurace a geometrie zase rozjíždějí, což souvisí i s formální radikalizací obou linií.

Podobnost však najdeme ve vrstvách hlubších, než jsou konkrétní motivy. Předně je to modulové zacházení s vybranými, silně redukovanými výseky reality – ať už to jsou stolky nebo démonicky se usmívající se chlapec, neodkazují již ke své předloze v reálném světě, jsou to nové, svébytné entity Typltova fikčního světa. Tuto interpretaci podporuje i jejich stálé opakování a variování, během kterého motivy postupně získávají svůj charakter a paměť. Lubomír Typlt je sice plnokrevný malíř, který využívá všech možností, které mu malba otevírá, jeho přístup je však silně konceptuální. Ať už jde po stopě zlých výrostků a oběšených koček, nebo cestou soustředěného hledání rovnováhy křehkých konstrukcí.