MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 červenec - srpen

Styďme se!

V červnu uplynulo devadesát let od státního nákupu, který položil základ tzv. Francouzské sbírce, jež je dnes chloubou Národní galerie. Československý stát tehdy uvolnil 5 milionů korun na nákup děl Augusta Renoira, Paula Gauguina, Paula Cézanna, Henriho Rousseaua, Pabla Picassa a dalších reprezentantů francouzského umění. Představíme-li si obdobnou situaci dnes, je to jako kdyby český stát nakoupil díla od nejvýznamnějších osobností poválečného umění – od Pollocka a Warhola po Koonse a Hirsta.    

Paul Cézanne: Dům v Aix-en-Provence / Národní galerie v Praze, zakoupeno 1923

Díla těchto autorů se dnes pohybují od milionu dolarů výše, takže místo 5 milionů korun by stát musel investovat spíše několik miliard. Jak ale píše Nikolaj Savický ve své knize Francouzské moderní umění a česká politika v letech 1900–1939, 5 milionů představovalo částku, „za kterou mohl stát tehdy pořídit bezmála dvacet nových stíhacích letadel nebo více než šedesát čtyři luxusní automobily“. Pokud bychom k přepočtu použily aktuální cenu stíhaček Gripen, které stojí nějakých 40 až 60 milionů dolarů za kus, dostaneme se na víc jak 20 miliard korun. A za to už by šlo vybudovat slušnou sbírku.

Ještě zajímavější než samotná skutečnost, že se československý stát k takto velkému nákupu před devadesáti lety odhodlal, jsou jeho okolnosti. Důležitou motivací, jak ve své knize píše Savický, byla snaha napravit špatný dojem. V květnu 1923 Prahu navštívil francouzský maršál Ferdinand Foche, jemuž patří díl zásluh za vznik samostatného Československa. Radikální studenstvo uspořádalo proti Fochemu demonstraci, která skončila potyčkami s policií. Tzv. fochiáda byla pro vládu mezinárodní ostudou. O to větší, že se od začátku roku výrazně zhoršily vztahy s Francií i v oblasti hospodářské a celní politiky. Demonstrativní přihlášení se k francouzské kultuře prostřednictvím velkorysého státního nákupu se tak najednou začalo jevit jako veskrze strategické rozhodnutí.

Kdyby se podle stejné logiky začaly chovat současné české vlády, to by se nakupovalo! Kdyby se za každý ostudný výstup Miloše Zemana v zahraničí koupilo něco z umění daného státu, či kdyby se někdo zpětně pokusil napravit dědictví Václava Klause – od protievropských výpadů až po výroky jeho blízkého spolupracovníka Petra Hájka, že útoky z 11. září 2001 spáchaly americké tajné službu –, měli bychom brzy sbírky, které by mohly konkurovat Tate Modern či MoMA. A kdyby se tato praxe rozšířila i na české umění a na chování politiků na domácí scéně...

Bohužel se ale dnes už nikdo stydět ani neumí.