MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 březen

Svatý Malich

  • Datum / 08. 03. 2013
  • Autor / Wollner Jan
  • Rubrika / recenze

Karel Malich v Jízdárně Pražského hradu / Interpretace, kterou předkládá kurátorská koncepce Malichovy retrospektivy, podpořená silně výtvarným řešením architektonické instalace, je na první pohled zcela zřejmá, možná až příliš doslovná. Autoři výstavy nám sugestivně tvrdí, jak máme Malichovo dílo vnímat. Podle nich se jedná především o cestu ze tmy do světla. Jestliže touto trasou prošla Malichova práce v horizontu posledních padesáti let, prochází jí analogicky i divák jeho retrospektivy, když kráčí protáhlým prostorem barokní jízdárny, kde se akce odehrává.

V její první části jsou okna černě zacloněna a stejně tmavou barvu nesou i výstavní panely a koberec, jehož gradient přechází v druhé části postupně až k bílé. Odpovídajícím způsobem jsou těžké černé výstavní panely nahrazeny vylehčenými deskami mléčného odstínu a tmavé záclony oken světlými. Postupné prosvětlení, rozjasnění a odlehčení se ale neodehrává jen v režimu výstavní architektury; v první řadě ho má zpřítomnit Malichovo dílo samotné. Proto kurátoři zařadili hned na začátek objekt složený z dvojice překrývajících se kruhů černé a bílé barvy, který Malich nazval Zářící bílé světlo překrývající tmu.

Malichova aura

Důležité je, že tento objekt pochází z nedávné doby; je datován rokem 2009. Umístěním pozdní Malichovy práce na začátek jeho retrospektivy se narušuje tradiční časová posloupnost. Kurátoři výstavy nechtěli pouze seřadit exponáty podle data vzniku, ale promíchali je do kompaktního a vizuálně působivého celku, aby zdůraznili vnitřní jednotu Malichova díla, které netraktují pomocí věcné chronologie, nýbrž mystické cesty ze tmy do světla. Vycházejí přitom zřejmě z autorovy sebeinterpretace. Malich na jedné z posledních výstav v Galerii Zdeněk Sklenář – ta se zásadně podílela i na přípravě současné retrospektivy – prezentoval nedatovaný objekt připomínající tvarovou konfigurací jeho rané práce. Na otázku, kdy vznikl, odpověděl, že na něm pracoval posledních čtyřicet let.

Ve vyostřeném pohledu jednota Malichova díla dosahuje takové míry, že narušuje hranice mezi jednotlivými pracemi a místo nich navrhuje dílo jediné, jež autor vytváří celý svůj život. Přítomná retrospektiva aspiruje na to být právě takovým dílem. Nevyhnutelně přitom získává mystický a kvazisakrální nádech. K tomu je třeba dodat, že zmiňovaný objekt nazvaný Zářící bílé světlo překrývající tmu, který jsem identifikoval jako úvodní referenční bod výstavy, je identický s tím, jenž Malich umístil nad oltář nového kostela v Litomyšli postaveného podle návrhu architekta Zdeňka Fránka.

Sakrálními konotacemi se posiluje mýtus umělce, který za minulého režimu v ústraní svého ateliéru konsekventně vytvářel vnitřně jednotné a zcela autonomní dílo odolné vůči vnějším vlivům, pramenící pouze z autorovy originální osobnosti. Autoři výstavy tento mýtus usilovně střeží a dovádějí k dokonalosti. Výkladovým schématem cesty ze tmy do světla vytrhávají Malichovo dílo z dobových souvislostí a obalují ho mystickou aurou, která zahlazuje veškeré v něm přítomné zlomy.

Jakkoli je Malich originální a svébytnou osobností, přirozeně byl formován z různých stran. Důležitou roli hrála recepce sovětské avantgardy, zprostředkovaná především Jiřím Padrtou, cesty do USA, dobová móda vizionářské architektury, okouzlení dobytím kosmu, zájem o aktuální vědecké objevy a teorie. Vyjmenované aspekty se podílely na zásadních zlomech. V roce 1968 si Malich do skicáku psal o svém ateliéru, „který se mi stal jediným útočištěm, kde se dalo žít“. Brzy poté bylo jeho dílo spojeno především s prožitky přírody v okolí rodných Holic. V průběhu 60. let se stal klíčovým reprezentantem Padrtou formulovaných „konstruktivních tendencí“ a v jejich rámci vytvářel svá nepředmětná díla. Kolem roku 1976 se z jejich drátěných spletí začaly vynořovat figurativní tvary. Tyto momenty nejsou na výstavě rozlišeny.

Malich mimo čas

Dalším faktorem, který ovlivnil Malichovu recepci, ale zpětně i jeho tvorbu, byla autorova účast na zahraničních výstavách, k níž poprvé došlo již v 60. letech. Poslední z významných mezinárodních přehlídek s Malichovým zastoupením je prozatím výstava Verführung Freiheit. Kunst in Europa seit 1945, která se právě vydala z berlínského Deutsches Historisches Museum na cestu po dalších evropských institucích. Ačkoliv je pojata jako široký přehled poválečného umění, zatímco Malichova retrospektiva se přirozeně zakládá na monografičnosti, obě akce lze porovnat: Malich je v nich vnímán téměř protikladně. Pražská výstava, jak bylo řečeno, ho vidí jako autora nadčasového, vnitřně kompaktního díla. Berlínská přehlídka – už proto, že byla koncipována v historickém muzeu – prezentuje umělecké artefakty jako časově zakotvené události, pokud je přímo neredukuje na ilustrativní výpovědi o době, v níž vznikly. Tematicky se zaměřuje na vztah ke svobodě v umění po roce 1945 a rozdíly dané politickým rozdvojením poválečného světa kompenzuje problematickou tezí o společné tradici evropského osvícenství.

Malich a následně ani autoři jeho retrospektivy by s takovou tezí zřejmě nemohli souhlasit. Spíše než o osvícenském by mohli hovořit o romantickém východisku. Malichův zmiňovaný výrok o tom, že na jednom díle pracoval posledních čtyřicet let, souvisí s obdobným prohlášením malíře z přelomu století Jana Preislera, který tvrdil, že celý život maluje jeden obraz. Přijetí této romanticko-modernistické tradice není v podání Malicha ničím jiným než „touhou po svobodě“, jak ji ve svém názvu formuluje berlínská výstava. Snaha o kompaktní, konsekventní, nadčasové, „celoživotní“ dílo představuje formu exilu před přítomností autoritářského režimu do alternativního prostoru soukromého ateliéru. Kreativita a experimenty, které se zde odehrávají, libovolné nakládání s výtvarnými formami a tvary potom symbolizují kýženou svobodu.

Taková sebeinterpretace je samozřejmě přirozená. Autoři pražské výstavy ji nijak nedemaskují, ale naopak podporují kurátorskou koncepcí i působivou instalací. Bohužel se nezdráhají ani užití levných hesel. V tiskové zprávě se opakovaně uvádí, že Malichův význam „je srovnatelný snad jen s přínosem Františka Kupky“. O Malichově významu asi pochybuje málokdo. Proto by mu více než podobně laciné fráze pokleslého novinářství prospěl pokus o co nejpřesnější lokalizaci jeho díla na mapě československého nebo i světového umění poválečné doby. Autoři výstavy ho ale z těchto i jakýchkoli jiných souvislostí naopak důsledně vytrhávají, staví ho mimo čas a prostor a prohlašují za svatého. Výsledek může pro někoho hraničit s patosem a kýčem, pro jiného být přesvědčivý. Běžným divákům, pokud mohu soudit podle reakcí návštěvníků, působivá instalace Malichovo dílo přiblíží, což je nepochybně pozitivní. „Sakrální“ interpretace tedy není nelegitimní, ale není třeba ani chvíli předstírat, že je jedinou možnou. Malich si výraznou retrospektivu bezesporu zaslouží. Jsem rád, že současná výstava vypadá tak, jak vypadá, ale stejně rád budu, když ta příští bude vypadat úplně jinak.  

 


Karel Malich

místo: Jízdárna Pražského hradu
pořadatel: Galerie Zdeněk Sklenář, Správa Pražského hradu
kurátor: Tomáš Vlček
architekt: Federico Díaz
termín: 1. 2.–8. 5. 2013
www.karelmalich.cz