MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2016 prosinec - leden

Tomáš Predka

  • Datum / 12. 12. 2016
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

Výrazný představitel silné generace nejmladších malířů. Jeho fragmentovaná malba s akcentem na barvu má blízko k filmu i literatuře. Letos na sebe v domácím prostředí upozornil účastí ve finále Ceny kritiky.

Tomáše Predku (*1986) odmala formovalo prostředí česko-německého pohraničí. Narodil se v České Lípě, další díl svého sudetského dětství prožil v západočeské Plané u Mariánských Lázní. Chodil tam do stejné školní budovy jako kdysi Milan Knížák a pohyboval se městem, kde ve své osobní klauzuře tvoří Jan Knap. Podobně to měl ostatně i on sám. „Už jako dítě jsem si kreslil jenom doma, protože jsem měl obavu, že mě někdo nakazí,“ vypráví, „jen v devítce jsem se přihlásil na přípravku na umprum, abych si ověřil, že to zvládnu.“

Z učitelů na plzeňské SSUPŠ Zámeček ho nejvíc ovlivnily Renata Drahotová a Dana Raunerová. „První mi do života přinesla akademický dril a v nerozhodné fázi rozhodla, že je třeba začít makat,“ vzpomíná. „Druhá naopak dodala bezprostřední chuť k malbě a zároveň podpořila hlubší uvažování o tomto médiu.“ Následná epizoda na Ústavu umění a designu v Plzni přinesla jen vyhranění směrem k volnému vyjadřování. „Od té doby jsem věděl, že se nebudu věnovat ničemu, co se týká užité tvorby, že budu třeba malíř a popelář, nebo nic,“ konstatuje napřímo.

Další kroky Tomáše Predky vedly do Prahy na Akademii výtvarných umění. „Vladimír Kokolia stmeloval myšlením, ale zároveň nabourával lidi v jejich slabině, šel na věci hodně podprahově, já jsem však zjistil, že jdu radši cestou dynamičtějšího vývoje,“ vysvětluje mladý umělec, který proto ve čtvrtém ročníku odešel na stáž k Jiřímu Černickému na UMPRUM a po něm ještě pokračoval u Daniela Richtera na vídeňské Akademie der bildenden Künste. Právě vliv těchto tří umělců měl na jeho tvorbu největší vliv. Důkazem byl už obraz Memory Space z přelomu let 2011–12 velký dva krát čtyři metry. Ten volně spojoval kokoliovskou figurativnost s Černického konceptuálním uvažováním a abstraktním výrazem. Richterův podíl se projevil v charakteristickém vyhroceném kolorismu postaveném na nečekaných barevných kombinacích, který je jinak pro naše prostředí poměrně cizí.

„Už tehdy mi začaly do malby pronikat fragmenty různých věcí,“ komentuje situaci Tomáš Predka, „a bylo jasné, že mě to vede směrem k expanded painting. Projevilo se to i tak, že když mi jeden formát přestal stačit, rozdrobil jsem ho a ta menší plátna jsem začal vtiskávat do dalšího prostoru. Vnímal jsem ale, že aby se obrazy z různých sérií mohly potkat, musí mít spojující úroveň, která je protne, a to jsem se snažil vyřešit především,“ doplňuje.

Své obrazy označuje většinou za reakce, někdy na místo, které navštíví, jindy inspirace přijde třeba při nějaké banální práci. Jsou to pro něj kulturní fenomény, s nimiž manipuluje, řetězí je nebo dává jinak do souvislosti věci, které by se běžně třeba nikdy nepotkaly. Proto ostatně začal používat podmalbu, často v podobě sítě. Ta mu slouží jako pomůcka k uchycení obrazů v kontextu. „Mám zájem na tom, aby byl každý obraz rozbočkou k další myšlence,“ podotýká Tomáš Predka, „a aby to všechno dohromady jako celek spouštělo tok dalších věcí.“

Prvky road tripu jako akumulátoru impulsů, z nichž posléze vyvře obraz ve formě útržku vzpomínky, reflektovala už jeho diplomka nazvaná příznačně Flashback (2013). Zároveň avizovala také příklon k volné inspiraci jiným uměleckým vyjadřováním. Nejvíc, jak ukazují i názvy výstav Spící kino (Nau Gallery, Praha, 2014) nebo Kluci z porcelánu (Industrial Gallery, Ostrava, 2016), inklinují k prostředí filmu. „Objevuju tam nástroje, které můžu používat v malbě,“ potvrzuje letošní finalista Ceny kritiky. „Třeba stmívání a roztmívání filmových políček osvitu paměti, kdy obraz vytane na mysl a strašně rychle mizí. Ale čerpám i odjinud. Někdo má pocit, že musí pořád objevovat něco nového, zatímco já vnímám malování, jako když píšu klasickou literaturu. Stavím tak vedle sebe například Almodóvara, který je mi blízký zvraty ve scénáři, a Alberta Moraviu, u něhož člověk čte spíš, co se postavě odehrává v hlavě, než se odhodlá k nějakému činu.“

Tomáš Predka má za sebou sérii soustředěných projektů v progresivních a respektovaných galeriích, jako jsou pražská SPZ (Rozkazy z éteru, 2014) nebo Berlínskej model (Chuť vody, 2015). Zaslouženou pozornost vyvolal jeho letošní projekt Vysoké napětí na Nové scéně, už proto, že to bylo snad poprvé, kdy někdo z malířů dokázal smysluplně rozehrát tento komplikovaný prostor. Krom toho svou samostatnou výstavou Peace Race (New Joerg, Vídeň, 2015) potvrdil vazbu na rakouské prostředí. Oba principy spojuje také právě probíhající projekt Muž, který se nebral příliš vážně v galerii NoD, k němuž si přizval právě kolegu z Richterova vídeňského ateliéru Davida Postla.

„Oba se pohybujeme v rovině osobní výpovědi,“ přibližuje Tomáš Predka, „jako dokumentaristé. Vycházíme z časosběru, ze kterého vybíráme to, co je pro nás podstatné. Podobná je symbolika přemýšlení, odkazy, používání intuice, čitelných znaků, vášeň pro černý humor, ale spojuje nás i přístup k zacházení s materiálem, vrstvením a texturami,“ shrnuje zároveň parametry jejich společné výstavy. „Pak je tu ještě další věc,“ upozorňuje. „Ani jeden neskončil jako prototyp superúspěšného umělce. Oba podstupujeme, co je nám dáno, a snažíme se s tím vypořádat právě pomocí humoru,“ popisuje muž, který byl vloni v rámci Contemporary Visions VI londýnské BEERS zařazen mezi sto nejperspektivnějších umělců vycházející generace současné malby na světě, ale zároveň stále pracuje jako skladník. „Má to i své výhody. Kromě pravidelného příjmu třeba střízlivý pohled na svět a schopnost být nohama na zemi,“ vypočítává. „Ono v dnešní době není samozřejmé zůstat normální,“ uzavírá.