MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 březen

Torzo velkolepých plánů

Na začátku Vinohradské třídy, hned nad Národním muzeem, stojí skrumáž „podivných“ staveb. Budovy někdejšího dispečinku tranzitního plynovodu a Federálního ministerstva paliv a energetiky zvané Transgas koupil developer s cílem nahradit je novou, výnosnou stavbou. Vzápětí se rozhořela občanská iniciativa za jejich záchranu. Jaká je pozice této architektury v kontextu naší dobové produkce?

Od konce 19. století stával na místě Transgasu uzavřený blok, ve kterém postupně docházelo k výměně starších domů za novější. Na přelomu 20. a 30. let minulého století byl vybudován palác Československého rozhlasu podle návrhu Bohumila Slámy, který byl v roce 1947 rozšířen do Balbínovy ulice. Proluka mezi budovou rozhlasu a nárožním domem s číslem popisným 343 vznikla roku 1939, kdy byl zbořen rozsáhlý Freidländerův pavlačový dům č. p. 365 a také dům č. p. 325 v Římské ulici. Oba pocházely ze 70. let 19. století. Proluka byla v roce 1965 rozšířena demolicí dalších čtyř domů na nároží Římské a Rubešovy ulice, která již souvisela s plánovanou výstavbou.

Původní záměr z roku 1965 počítal s vybudováním administrativního centra pražské plynárny. Na toto zamýšlené řešení byla roku 1966 vypsána architektonická soutěž, při níž nebylo uděleno první místo. Jedno ze dvou třetích míst získali architekti Ivo Loos a Jindřich Malátek z Plynprojektu, kteří byli posléze vyzváni k dalšímu rozpracování svého návrhu. Roku 1970 se Československo zavázalo vybudovat tranzitní plynovod přes své území ze SSSR do západní Evropy. Pro řídící ústřednu tohoto plynovodu bylo rozhodnuto využít prostor v plánovaném centru pražské plynárny. K práci na projektu byl přizván Vojenský projektový ústav, konkrétně ateliér vedený Jiřím Eisenreichem, ve kterém pracoval i Václav Aulický. Nově vzniklý tým Loos, Malátek, Eisenreich, Aulický upravil původní návrh pro nové zadání – řídící ústřednu tranzitního plynovodu (dispečink) a administrativní budovy Federálního ministerstva paliv a energetiky. Součástí areálu byly i obchody a služby. Interiéry navrhovali Jan Fišer a Josef Vrana, statiku Juraj Kozák. Později se do areálu, k fasádě budovy rozhlasu, včlenil ještě objekt Světové odborové organizace (SOF), kterou navrhl Alexej Peták. Se stavbou se začalo roku 1972, dispečink byl dokončen roku 1974, celý areál potom v roce 1978.

Koncept

Objekt řídícího centra byl koncipován jako plochý kvádr stojící na polootevřeném válci. V kvádru obloženém tmavými žulovými kostkami a prolomeném tenkým pásovým oknem sídlila dvojice sálových počítačů General Electric PAC 4010. Ve válci pod výpočetním centrem byl zavěšen kruhový dispečerský sál, pod kterým se nacházel už jen nástup a volný prostor. Kvádr výpočetního centra je kloubově uložen na seříznuté železobetonové skruži podnože a zezadu podchycen dvěma šikmými ocelovými nosníky. Z „levitujícího“ kvádru vystupuje dvojice trub-tunelů ústících do administrativní části. Kloubové uložení a kamenný obklad byly navrženy z důvodu eliminace vibrací z okolního rušného prostředí a železničního tunelu, na kterém je dispečink založen.     

Kancelářské budovy někdejšího Federálního ministerstva paliv a energetiky tvoří dvojice propojených identických věžových staveb na čtvercovém půdorysu, jejichž koncept vycházel z původního Loosova a Malátkova návrhu. Speciální nosnou konstrukci navrženou statikem Jurajem Kozákem tvoří rámový ocelový skelet s jedním středním a osmi obvodovými pilíři na fasádách, pro které byla použita továrně korodovaná ocel Atmofix. Toto konstrukční řešení se středovým komunikačním jádrem umožňovalo variabilní využití interiéru. Poslední podlaží má fasádu expresivně pojednanou v Atmofixu s pásovými okny, za nimiž se nacházely konferenční místnosti a vedení podniku. Původní fasáda řešená jako dvojitá odvětrávaná byla v 90. letech nahrazena novou.

Budova SOF napojená na štítovou zeď rozhlasu má odlišnou architekturu. Nad zvýšeným parterem se rozprostírá kompozice nejprve vystupujících a potom ustupujících celoprosklených podlaží.

Celý areál je rozčleněn do několika výškových úrovní, které propojují schodiště a rampy doplněné zábradlím ve formě trub evokujících plynovod. Na nároží Římské a Rubešovy ulice, pod úrovní chodníku, byla realizována kašna podle návrhu Iva Loose. Betonové koryto chrlilo vodu do nádrže ve tvaru oka přes kovovou kouli zavěšenou na řetězu, kterou již dnes na místě nenajdeme.

Měla tu být i řada dalších uměleckých děl od výtvarníků Olbrama Zoubka, Vladimíra Preclíka, Aleše Veselého, Františka Grosse, Josefa Lieslera nebo Jiřího Johna. Podle vzpomínky Václava Aulického však tehdejší schvalovací komise označila záměr za podvratnou akci mající za cíl narušit konsolidaci v oblasti umění ve smyslu Poučení z krizového vývoje a kompletně ho zamítla.

Pro pochopení hmotového návrhu architektů je třeba si uvědomit, že soubor Transgasu byl navrhován pro zcela jinou urbanistickou situaci. Plánovaná podoba severojižní magistrály v té době vypadala odlišně, než jak ji známe dnes, měla vést na estakádě umístěné v blízkosti plynárenského souboru, zhruba v místě domu ukončujícího Vinohradskou ulici (č. p. 343 z roku 1939), který měl být demolován. Mezi Transgasem a Národním muzeem neměl stát už žádný další dům a areál měl tvořit jakousi bránu do Vinohrad. Úroveň parteru měla plynule navazovat na okolní nově upravený volný pěší prostor pod estakádou. Místo toho byl prvorepublikový nárožní dům (č. p. 343) zachován, estakáda nebyla realizována a celý Transgas zůstal utopen bez plánovaných návazností. Estakáda byla navrhována zhruba ve výšce dispečinku, proto byla jeho střecha řešena jako pohledová, ale pohledů shora se nikdy nedočkala. Jde tedy skutečně o torzo původních velkolepých urbanistických představ a plánů.

Český high-tech

Pro uvědomění si umělecko-historického významu stavby je vždy dobré provést srovnání s dobovou produkcí. Stavba Transgasu vnikla v průběhu 70. let 20. století, v období někdy označovaném jako pozdní moderna, jehož architektura bývá nejčastěji řazena ke stylu brutalismu. To však není zcela přesné, neboť ve světové architektuře jsou za brutalistní stavby považovány stavby výrazně utvářené pohledovým betonem, případně jinými surovými materiály. Architektura Transgasu má silně technicistní charakter, někdy označovaný pojmem hi-tech či metaforickým termínem mašinismus. Jde o snahu přenést strojové tvary do architektury. Pokud se však opět podíváme na mezinárodní kontext, zjistíme, že jako stavby postavené ve stylu hi-tech můžeme v České republice označit jenom malou skupinu staveb. Ze sledovaného období je bezpochyby nejvýznamnější takovou stavbou vysílač na Ještědu. Architektura Transgasu není vytříbený hi-tech. Za odpovídající stylové zařazení tohoto souboru považuji technicismus s brutalistními prvky. Budova SOF spadá do skulpturalismu. Přesné zaškatulkování jistě není podstatné, chtěl jsem pouze upozornit na nevhodně rozšířené označení brutalismus.

Nutno podotknout, že ve stylovém zařazení poválečné architektury se odborníci ne zcela shodují. V razantně technicistním pojetí navrhovalo v 70. letech v Československu jen minimum architektů. Naprostá většina brouzdala ve vodách, řekněme, „unaveného“ skulpturalismu s prvky brutalismu. Mezi nejvýznamnější představitele tuzemského technicismu patří právě tým autorů Transgasu a dále architekti libereckého Sialu, jehož nejvýznamnější stavbu představuje zmíněný vysílač na Ještědu budovaný v letech 1966–1973 podle návrhu Karla Hubáčka, Zdeňka Zachaře, Zdeňka Patrmana a interiéristy Otakara Binara. Další mimořádně významnou stavbu Sialu (který se roku 1971 musel nedobrovolně přičlenit ke Stavoprojektu) představoval obchodní dům Ještěd v Liberci stavěný v letech 1970–1979 podle projektu Karla Hubáčka a Miroslava Masáka, zdemolovaný v roce 2009.

Tým architektů, který se etabloval při stavbě Transgasu, realizoval i další výrazně technicistní stavby. Patří sem Automatická telefonní ústředna v Dejvicích (1975–1978) a Tranzitní telefonní ústředna v Hradci Králové (1977–1982). Žižkovský televizní vysílač (1985–1992) navrhoval Václav Aulický již bez zmíněných kolegů (pouze se statikem Jurajem Kozákem) a po revoluci se pak od ryze technicistního pojetí architektury odklonil. K technicistnímu proudu v architektuře 70. let 20. století můžeme rovněž přiřadit některé polohy manželů Machoninových (Dům bytové kultury či Kotva v Praze) nebo např. Růženy Žertové (OD Prior v Pardubicích). Architektura souboru Transgasu a další stavby jeho tvůrců, stejně jako několik realizací Sialu, patří bezpochyby k nejvýraznějším projevům technicistní architektury 70. let 20. století v někdejším Československu, a lze je proto směle označit za ojedinělé.

Dnes

Areál v průběhu let pochopitelně prošel změnami a úpravami. Budova dispečinku ztratila svoji funkci, administrativní budovy se však až donedávna využívaly. Kromě vyměněného obvodového pláště je exteriér kancelářských budov ministerstva paliv poměrně autenticky zachován, jejich architekturu definují hlavně původní ocelové konstrukce z továrně korodované oceli Atmofix. K původně volně průchozí válcové podnoži dispečinku byly přistavěny prosklené prostory klientského centra VZP, které architektuře jistě nepomohly. Všechny tubusy exteriérového zábradlí získaly neutrální zlatavý nátěr, který nahradil původní radikálnější modrou barvu. Exteriér budovy SOF zůstal v původní podobě. Interiéry budov jsou zachovány pouze fragmentárně. Původní jsou reprezentativní schodiště v dispečinku a vstupní hale kancelářských budov, dále pak některé obklady či zábradlí.

Posuďte sami, zda neuskutečněný urbanistický plán vytváří natolik tristní situaci, že musí být řešena demolicí stavby, která má v dějinách naší architektury důležité a vzácné postavení.