MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 září

Touha po absolutnu a spletité cesty k němu

V létě se za architekturou zpravidla vydáváme do „plenéru“ a její kvality zkoumáme formou „3D“ kontaktu. Dotykem, poklepem, průchodem či spočinutím. Přesto nelze opomíjet ani tradičnější prezentace ve výstavních síních. Leckde si uvědomují hodnoty architektury jako integrální součásti kulturního prostředí, a věnují jí proto v prostorách galerií adekvátní pozornost a péči. Ta se zpětně odráží v kultivovanějším vztahu společnosti k architektonickému prostředí.

Letos například spojilo své síly Nizozemské architektonické centrum v Rotterdamu s Vitra Design Museem a RIBA a ze společného úsilí vznikla retrospektiva věnovaná osobnosti Le Corbusiera, „nejdůležitějšího architekta 20. století“, jak zní v oficiálním prohlášení. Londýnské Design Museum reprízuje mnohovrstevnatou tvorbu Zahy Hadid, původem irácké architektky a kontroverzní porotkyně v soutěži na pražskou Národní knihovnu, jejíž výstava se vloni vinula po rampě Guggenheimova muzea v New Yorku. Švédské Muzeum architektury ve Stockholmu připravilo expozici japonského dua mladých architektů SANAA a ve vídeňském Architektonickém centru běží paralelně čtyři výstavy s architektonickou tematikou.

Tolik na okraj. V tomto kontextu je potřeba pohlížet na výstavu Jiří Kroha, architekt, malíř, designér, teoretik v proměnách umění 20. století, kterou uspořádalo Muzeum města Brna, jako na opravdu nebývale velkorysý projekt tuzemské scény. Poněkud nelichotivě však vyznívá skutečnost, že expozice je paradoxně nainstalována v prostorách hradu Špilberk, kde byl Kroha v roce 1939 držen po několik měsíců nacistickým režimem pro své levicové přesvědčení. Poté byl deportován do koncentračních táborů v Dachau a Buchenwaldu.

Monografická výstava se zaměřuje na celé spektrum Krohových uměleckých projevů. Dokumentuje velkolepé divadelní seance, rozsáhlou malířskou tvorbu, originální návrhy nábytku, monumentální výstavní projekty a v neposlední řadě samozřejmě architektonickou činnost v teoretické i praktické rovině. V chronologickém sledu je tak návštěvník vtahován do různorodých aspektů Krohova bohatého tvůrčího potenciálu. Bohužel, nepoučený příchozí je odkázán výlučně na svou schopnost vizuálního vnímání, protože jedinou nápovědou, která mu může pomoci zprostředkovat nejednoznačnou osobnost tohoto značně kreativního umělce, je informační panel při samém vstupu do expozice. Později ho mezi vystavenými artefakty provází pouze citáty z Krohových textů, a to bez jakéhokoliv ukotvení v širších historických či uměleckých souvislostech.

Možnost dopátrat se hlubšího pozadí tvorby, ale také kontroverzního osudu Jiřího Krohy, nabízí až reprezentativní výstavní katalog v dvojjazyčné mutaci a vynikající grafické úpravě Aleny Jedličkové. Touto monografií, v pořadí už pátou, se tak Kroha řadí mezi české architekty, kterým byla doposud věnována největší pozornost. Proto není bez zajímavosti prolistovat si jednotlivé publikace, a to v pořadí, v jakém postupně vycházely (J. B. Svrček, Jiri Kroha, Ženeva, 1930; J. B. Svrček, Národní umělec Jiří Kroha, Praha 1960; J. Císařovský, Jiří Kroha a meziválečná avantgarda, Praha 1967; M. Platzer, K. Spechtenhauser (eds.), Jiří Kroha. Kubist, Expresionist, Funktionalist, Realist, Vídeň 1998), a uvědomit si rozdílné výklady stejných skutků, tematizaci určitých problémů nebo naopak tiché přecházení těch dobově méně vhodných.

Všechny uvedené knihy ale současná monografie předčí množstvím a kvalitou reprodukcí, které jsou zde mnohdy poprvé publikovány ve věrném barevném provedení. Mezinárodní autorský kolektiv sleduje na několika stovkách stran spektrum Krohovy činnosti po časové lince s tematickými zastávkami především ve vodách předválečné a meziválečné avantgardy. Není zamlčováno už ani Krohovo problematické působení po roce 1945, kdy se řadil mezi nejradikálnější přímluvce socialistického realismu derivovaného ze sovětských vzorů.

Monika Platzer ve svém příspěvku o Krohových kubistických počátcích vydatně čerpá ze své starší studie O myšlence tvaru Jiřího Krohy publikované už ve vídeňském katalogu z roku 1998. Prvně je zde věnován rozsáhlý prostor Krohově malířské tvorbě, kterou zhodnotila Marcela Macharáčková, jedna z autorek koncepce výstavy i knihy. Klaus Spechtenhauser zasazuje Krohovo teoretické opus magnum – Sociologický fragment bydlení do mezinárodního dobového kontextu. Složitost Krohova charakteru analyzují tak trochu mezi řádky Rostislav Švácha, Martin Strakoš i Kimberly Elman Zarecor.

Zatímco v historii se rozmanité léčky a úskoky interpretují zpravidla optikou vítězných panovníků nebo vojevůdců, a to jako důmyslná opatření, která přivedla jejich protagonisty ke kýženému cíli, v dějinách architektury se různé nekalé praktiky většinou vytrácí s časovým odstupem a přirozenou generační výměnou. Zůstávají realizované stavby, které se zapisují do dějin. Pozapomenuté neprovedené návrhy se stávají hračkou pro relativně úzký okruh nadšenců. Proto je důležité, že zde Rostislav Švácha udal nový tón a „udal“ Krohu, když nezamlčel rozporuplné okolnosti, za jakých se dostal ke své první velké zakázce v Mladé Boleslavi, jež se posléze stala spouštěcím mechanismem jeho budoucí kariéry.

Martin Strakoš se detailně zabývá dosud v dějinách české architektury často opomíjeným obdobím čtyřicátých let, kdy docházelo k postupné transformaci architektonického projevu – funkcionalismus byl pozvolna přetavován do socialistického realismu. Kimberly Elman Zarecor následně věnuje velkou pozornost právě konstituování sorely, ale také pracovním podmínkám v poválečném Stavoprojektu. Celý soubor teoretických příspěvků uzavírá stať Dity Dvořákové shrnující významné aspekty Krohovy teorie, jež je doplněna antologií vybraných textů. Úplný závěr tvoří podrobný životopis a rozsáhlá bibliografie.

Jiří Kroha byl vždy kontroverzní osobností. Proto je důležité, že na výstavě a především v příslušném publikaci padla některá tabu a byly odhaleny nové vrstvy. Umožnilo také zpřístupnění umělcova archivu v majetku jeho rodiny. Muzeum města Brna se uspořádáním celého projektu rovněž záslužně zapsalo mezi galerie, které se orientují na zpřístupňování českého architektonického prostředí. V Praze srovnatelná výstava doplněná o katalog už dlouho uspořádána nebyla a výhledově ani nebude. Bohužel.