MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2014 červenec - srpen

Toy_Box

  • Datum / 11. 07. 2014
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / portfolio

První dáma českého street artu. Anarchistka, která odmítá nabídky reklamních agentur a raději podporuje organizaci Food Not Bombs, která z kontejnerových přebytků hypermarketů vaří bezdomovcům. Momentálně pro ni vytvořila benefiční pexeso. Autorka komiksů, stripů, ilustrací a intervencí ve veřejném prostoru s výrazným rukopisem a ještě výraznějším sociálním přesahem.

Toy_Box je jednou z mála žen, které se dokázaly prosadit a získat respekt v prostředí ulice, stejně jako na oficiální výtvarné scéně. Sama začala malovat venku a veřejnému prostoru zůstala věrna do dneška. „Nejdřív jsem praktikovala bombing a nějaké to tagování, jako všichni. Pro holku z Neratovic ale bylo těžké přijít k nějaké pořádné graffz-partě,“ vzpomíná z odstupu. „Moje začátky jsou spojené se sound systémem Roots and Future a s technaři ze skupiny Cirkus Alien. Mám techno-background, když jsem dospívala, byla to pro mě základní živá platforma pro umělecké dění.“

Záhy ji přestalo bavit fungovat jen jako konzument a začala na akcích malovat, kromě toho se snažila změnit svět coby redaktorka celostátního deníku. „Abych se v novinách nezbláznila, začala jsem si kreslit stripy o depresivní kostce cukru a sklenici s čajem, jmenovalo se to Sugar Cube. Dávala jsem je na web, a když jich bylo asi šedesát, nabídla jsem je v práci k publikování. Jenže oni mi do toho chtěli mluvit a já se urazila,“ vypráví jedna z našich nejvýraznějších komiksových autorek. I to byl důvod, proč vyšla znovu na ulici. Pár dílů nalepila do metra, další na zadní strany dopravních značek. V roce 2007 následoval komiks Paní Věra o ženě středního věku, která nedokáže vystoupit ze svého životního stereotypu. „Byla to vlastně dokreslená postava k těm nohám z Toma a Jerryho, jejichž majitelka nikdy není vidět,“ vysvětluje Toy_Box. Jedno pokračování se objevilo v Holešovicích, jiné zase v areálu pražského Klementina. Už tehdy chtěla, aby lidi měli šanci vidět ve veřejném prostoru něco jiného než reklamy.

Její nick pochází, jak jinak, z kultovního komiksu Alana Moorea Top 10 a komiks chtěla i studovat, jenže v době, kdy se hlásila na vysokou školu, se u nás jako komplexní obor neotevíral. „Komiks vnímám tak trochu jako gesamtkunstwerk,“ říká k tomu Toy_Box. „Člověk musí umět nejen kreslit postavy, prostředí a akci, ale ideálně to ještě celé vymyslet a napsat.“ Nakonec školní dilema vyřešila šalamounsky. Aby se naučila psát, začala studovat na Akademii Josefa Škvoreckého, a k tomu přidala scénografii na DAMU, kde se učí dramatická postava, situace a prostor. „Vycházelo se z ruské avantgardy a úvodní kursy se vedly po vzoru Bauhausu. Taky nás nutili zešikovnit se a určitě mě to naučilo volit výtvarné prostředky adekvátní práci, kterou dělám. Pak už mě ale ovlivnilo spíš jen to, jak tam ignorovali jakékoli projevy naší tvorby mimo scénografii,“ uzavírá lakonicky Toy_Box, která si navíc kresbu a malbu doplňovala na pražské akademii.

Mezitím už měla za sebou realizaci představení Shakespearovy Bouře, které je pro ni důležité do dneška. „Divadlo je model vesmíru, kde si vyzkoušíš, co je třeba,“ komentuje význam svých dramatických realizací. „Bouře byla site-specific projekt pro deset diváků, kteří sami procházeli jednotlivými scénami. Už tehdy jsem si uvědomila, že je třeba pracovat s levným nebo recyklovaným materiálem, a stejně tak, že se musím chovat ohleduplně k lidem, aby se všichni cítili dobře.“

Toy_Box se často věnuje komiksu faktu. Témata jejích kreslených reportáží jsou různá – zpracovala osamělý příběh malého íránského sprejera, stejně jako situaci námezdních ukrajinských dělníků. Stranou nezůstala ani historie legendárního squatu Milada. „Přiřazují mě často do škatulky angažovanýho umění,“ podotýká boxující veganka, jejímiž největšími hrdiny jsou lidé z Animal Liberation Front, „jenže mně přijde divné umění bez názoru. Vnímám ho jako vizuální balast produkovaný jen proto, že to někdo očekává. Pro mě je důležitý třeba odpovědný postoj ke konzumentství, protože prostřednictvím nakupování volíme mnohem častěji než u uren.“ Sama je ostatně proti státní struktuře a už léta odhodlaně „volí do koše“. Raději se aktivně staví za ty, kterým schází hlas, ať jsou to bezdomovci, menšiny, nebo zvířata ve velkochovech.

Momentálně už rok pracuje na svém zatím největším projektu Moje kniha Vinnetou, ve kterém zpracovává příběhy svých blízkých přátel. „Je to celkem pět vzájemně se proplétajících dějových linií,“ přibližuje. „Jen půl roku jsem psala scénář. Kreslím to podle skutečných lidí, kterým to dávám autorizovat, takže to provází strašný sběr dat, protože jde vlastně hlavně o totální realismus sem tam se snovými scénami.“ Kromě komiksu a divadla se věnuje i grafickému designu, VJingu a ilustraci. Občas své práce vystavuje, ale vybírá si, čeho se zúčastní. Vidět byla například na Bienále mladého umění Zvon (GHMP, 2010) nebo výstavě Čí je to město? (Karlin Studios, 2011). Zatím naposledy se představila letos na festivalu ilustrace LUSTR v modřanské Microně. „Pořád je pro mě ale zajímavější dělat na ulici než do galerie. Tam chodí jen určitá sorta lidí a já to nechci dělat výhradně pro ně. Ve městě tě chtějí letáky, citylighty a billboardy na každým kroku o něčem přesvědčit. I to je důvod, proč se tam snažím dělat něco jiného. Něco jen tak náhodným kolemjdoucím pro radost, bez nároku někomu něco prodat. To je moje hlavní motivace,“ konstatuje Toy_Box.

Také její zatím poslední projekt This is SO SELFIE (SH) je situován do veřejného prostoru, konkrétně Hradební ulice v centru Českého Krumlova. Sedm jejích kreseb černobílých postav v nadživotní velikosti nalepených na zdi tam komentuje falešnou reprezentaci našich životů prostřednictvím turistických fotografií. „Když jsem dělala v novinách, poznala jsem, jak jsou písmena krátkodechá. Teď mám pocit, že komiks nebo věci, který člověka osloví venku, se jako memy samy replikují a daleko víc zaryjí pod kůži,“ uvažuje Toy_Box. „Kolem je toho hodně špatně, a kdybych s tím něco nedělala, tak mi asi vybouchne hlava.“