MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2010 prosinec

Tváří v tvář

  • Datum / 06. 12. 2010
  • Autor / Skřivánek Jan
  • Rubrika / zahraniční výstava

Současný umělecký svět miluje hvězdy a Marlene Dumas je jednou z nich. Má za sebou výstavy v těch nejprestižnějších muzeích světa, její plátna se prodávají za miliony dolarů a o jejím díle píší nejvlivnější kritici. Být hvězdou ale s sebou paradoxně nese i jistý druh neviditelnosti, neboť všichni už dopředu vědí „o čem“ dotyčný autor je nebo má být. Výstava Tronies, kterou do začátku února hostí mnichovský Haus der Kunst, je pokusem přimět diváky vidět její obrazy novýma očima.

Marlene Dumas se narodila v roce 1953 v Kapském Městě a až do svých třiadvaceti let žila na rodinné farmě. Vypráví-li o svém mládí, zmiňuje hlavně všudypřítomnou cenzuru (politickou i kulturní), zaostalost a izolovanost země: „Když si ve filmu někdo začal svlékat šaty, byla scéna vystřižena. Lidé také moc nevědí, že televize v Jižní Africe začala vysílat až v roce 1976.“ V tomtéž roce dostala Marlene Dumas dvouleté stipendium na uměleckou školu do Holandska. „Nikdy jsem nebyla v zámoří, tak jsem si řekla, že spíš než jet do New Yorku, kam tehdy chtěl každý, začnu v Evropě, protože historie západního malířství vychází z Evropy. A já nic z evropského malířství předtím nikdy naživo neviděla. A také jsem si myslela, že Holandštině budu snadno rozumět, protože mou mateřštinou byla Afrikánština,“ vysvětlila v jednom z rozhovorů, proč si vybrala právě Nizozemí.

Do Jižní Afriky se natrvalo nikdy nevrátila a dnes již víc než třicet let žije a pracuje v Amsterdamu. Nejstarší obrazy, které se objevují na jejích výstavách, pocházejí z první poloviny 80. let. Její malířský styl se od té doby vyvíjí směrem k větší oproštěnosti a jednoduchosti, náměty jejích maleb však zůstávají stále stejné. Jsou jimi lidská tvář a lidská figura. Figurativní malířství je nyní opět na vrcholu, ale před pětadvaceti lety byl její přístup velmi originální, či naopak zoufale anachronický. Malba sice v 80. letech prožívala svůj velký návrat, avšak v mnohem ironičtější poloze. Obrazy Marlene Dumas jsou naopak všechno možné, jen ne hravé.

V roce 1992 byla pozvána na Documentu a tři roky později jí byl svěřen holandský pavilon na benátském bienále. Opravdovou mezinárodní hvězdou se však stala až v posledním desetiletí. Její obrazy, ve kterých se zabývá otázkami sexuální, rasové, náboženské i politické identity, mezilidskými vztahy i organizovaným násilím, najednou začaly být vnímány jako nanejvýš relevantní. Loni se dočkala i pocty nejvyšší – velké monografické výstavy v newyorském Muzeu moderního umění. „Výstava v MOMA dokazuje, že je mnohem impozantnější tvůrčí osobností, než by naznačoval pouhý letmý pohled na její styl,“ napsal renomovaný kritik Peter Schjeldahl, který ji do té doby hodnotil jako sice módní, avšak pouze druhořadou umělkyni.

Expresivní hlavy

Úspěch americké retrospektivy, kterou krom Newyorčanů měli možnost vidět ještě diváci v Los Angeles a Houstonu, staví před Marlene Dumas otázku, jak dál. V katalogu mnichovské výstavy to explicitně formuluje malířčin asistent Jolie van Leeuwen: „Marlene by s touto výstavou nikdy nesouhlasila, kdyby výsledkem měla být jen další monografická přehlídka.“ Koncept, se kterým přišel kurátor León Krempel, stojí na konfrontaci obrazů Marlene Dumas s díly starých mistrů, konkrétně s tzv. expresivními hlavami (tronies), což byl svébytný žánr v nizozemském a vlámském malířství 17. století.

Vystavovat díla z různých epoch bok po boku a tvářit se, že tak mezi starým a současným uměním vzniká jakýsi zvláštní dialog, je dnes již trochu klišé. Povětšinou nejde o nic víc než o hledání náhodných podobností v kompozici, barevném řešení či námětu. V tomto směru výstava mnoho nového nepřináší. Některé obrazové dvojice či skupiny jsou vybrané lépe, jiné hůře, pro všechny však platí, že jde o spojení dosti umělá. Kurátorovi se nicméně podařilo vytvořit situaci, ve které každý z obrazů Marlene Dumas působí nově. Prokládání expozice díly starých mistrů, od Pietera Brueghela po Rembrandta, brání divákovi příliš si „zvyknout“ na její styl a nutí jej vyrovnávat se s každým jejím obrazem zvlášť.

Samotné přirovnání obrazů Marlene Dumas k tzv. expresivním hlavám (tronies) je též dobrý nápad. Její malby mají v mnohém skutečně podobnou roli, jako měly kdysi tronies. Ty na jednu stranu plnily úlohu malířských studií a obrazového katalogu lidských typů a emocí, současně však byly oceňovány a sbírány i jako svébytná a plnohodnotná umělecká díla. Obrazy Marlene Dumas rovněž nejsou v tradičním slova smyslu portréty. Častěji než o vystižení individuální osobnosti se totiž snaží svými malbami vyjádřit obecnější témata a emoce. Sama své obrazy lidské tváře nazývá „situacemi“, termín tronie, jak píše v katalogu, ji ale velmi zaujal.

Na vlastní zodpovědnost

Vzhledem k tomu, že výběr je omezen výhradně na obrazy lidské tváře, ustupuje politická rovina díla Marlene Dumas do pozadí a na důležitosti nabývají ryze malířské kvality. Marlene Dumas je naprosto bravurní a suverénní malířkou, která za pomoci velmi úsporného jazyka v barvě i v gestu dokáže docilovat maximální intenzity výrazu. Její obrazy jsou vysoce expresivní, plné emocí i patosu, nikdy však nepůsobí přehnaně rétoricky a vždy ponechávají divákovi dostatek prostoru pro jeho vlastní čtení. „Nehledám význam, ten přichází až s vědomým procesem dívání se. Jde o obousměrný proces, nikoliv o statickou identitu. Každý sám za sebe jsme zodpovědní za to, co říkáme, že vidíme,“ vysvětlila v jednom rozhovoru.

Absence obrazů zabývajících se explicitně sexem a násilím, což jsou témata, s nimiž bývá tvorba Marlene Dumas asociována nejčastěji, neznamená, že vystavená díla jsou zcela krotká a že veškerá jejich působivost vychází jen z jejich formálních kvalit. Dobrým příkladem toho, jak Marlene Dumas pracuje s ambivalentností obrazového vyjádření, je obraz Soused z roku 2005, který je na výstavě prezentován mezi Rubensovou hlavou jakéhosi starozákonního proroka a dvojicí portrétů Usámy bin Ládina. Jde o velmi křehkou podobiznu muslimského mladíka, z jehož tváře nelze vyčíst, zda má jít o fanatického islamistu, či naopak o oběť stereotypního vnímání Muslimů. Je na nás, říct, co vidíme. A jak se změní naše odpověď, když se dozvíme, že předlohou k obrazu byla fotografie vraha režiséra Thea van Gogha, který byl ubodán za bílého dne na ulici Amsterdamu pro údajné hanobení Islámu? Je vůbec únosné, abychom pak takový portrét označili přívlastkem křehký?

Mnichovská výstava je pro našince jedinečnou šancí vidět naživo reprezentativní výběr z tvorby Marlene Dumas. Takto obsáhlá kolekce takto blízko k našim hranicím hned tak znovu nezavítá. Pro diváka zvědavého na „typickou“ Marlene Dumas může být výstava jistým zklamáním, pokud však člověk přijme její základní koncept a z něj vyplývající omezení, dostane se mu mimořádného zážitku. Je možné, že současný věhlas Marlene Dumas časem opadne, její obrazy však za vidění rozhodně stojí. To, zda je, či není hvězda, na to nemá žádný vliv.

 

Tronies: Marlene Dumas a staří mistři

pořadatel: Haus der Kunst, Mnichov

kurátor: León Krempel

termín: 29. 10. 2010–6. 2. 2011

www.hausderkunst.de