MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2013 červen

Umění a technologie

Je až nápadné, do jaké míry se filozofie v posledním půlstoletí věnovala umělecké tvorbě. Počínaje přinejmenším Benjaminem a Adornem přes Merleau-Pontyho až k Deleuzově knize o Francisu Baconovi a Lyotardovu textu Co malovat? Uvést by samozřejmě bylo možné celou řadu dalších. Lze to chápat tak, že myšlení se vyčerpalo a hledá čerstvou inspiraci v umělecké tvorbě, anebo tak, že z umělců se stali originální myslitelé a filozofie začala létat ne až v noci jako příslovečná sova, nýbrž ve dne a namísto systematizování chce teď tvořit? Anebo se vrátila k romantice a k jejímu přesvědčení, že umění je schopno ukázat to, co je pro rozum a jeho pojmy nedosažitelné?

Pravá příčina se zdá být jinde: doba, v níž žijeme – navzdory opačnému zdání – spíše sbližuje, než odděluje. I když velmi neobvyklým způsobem: svět se stále více tříští, neplatí už jen rozdělení Jihu a Severu, protože Sever se znovu dělí na to, co je na severu více a co méně, a totéž lze tvrdit o Jihu; „my“ nestojí jednoduše proti „oni“, protože „my“ je množina plná menšin a stejně tak velmi různí jsou i „oni“. To, u čeho nakonec skončíme, jsou jednotky ( to, co je jediné svého druhu, singulární), avšak každé jedinečné je stejně jedinečné jako kterékoli jiné. V jednom ohledu je vše částicí, v jiném vlnou, což je však nepřekonatelná překážka pro myšlení, jež bylo zvyklé sjednocovat, definovat pomocí uzavřených množin, budovat hranice a hraniční čáry. Najednou se ocitlo uprostřed, mezi jedním a druhým, a zjišťuje, že to není bezrozměrný bod, nýbrž pole, v němž se stejné stále stává jiným.

A tedy také platí to, co kdysi řekl Adorno: ospravedlněním metody je její výsledek. Myšlení je nuceno experimentovat, vymýšlet pravidla s každým novým krokem znovu, ale to je cosi, čemu dávno odvyklo. Naopak umění je dnes více než kdy jindy experimentující: má k ruce nové technologie a hledá způsob, jak je používat jinak než za účelem, k němuž byly vyvinuty – pokud vůbec nové technologie někdo vynalezl a pokud, vynalezl-li je, měl před očima nějaký účel, kvůli kterému je vynalézal. Umění dokazuje nepříjemnou skutečnost, že účely objevujeme teprve dodatečně, až když máme v rukou prostředky, které nás překvapují mnohostí svých možných, dosud neodhalených účelů. Kdyby se před nějakými sto lety někdo odvážil tvrdit něco takového na půdě nejrůznějších filozofických fakult a ústavů, byl by odtud exkomunikován, protože pokládán za zrádce: hodnot, norem, řádu. Mezitím se ale ukázalo, že zrádců je třeba, protože hodnoty, normy ani řád nejsou předem dané, nýbrž se tvoří za pochodu – a to není možné jinak než tím, že máme odvahu zpronevěřovat se ověřenému. Kompozice obrazu je cosi, co vzniklo spolu s konkrétním obrazem a zradilo vzory, instalace odpovídá místu, na kterém je umístěna, a zavléká tak umění mimo galerii, televizní obraz je zneužit pro videoart, jenž objevuje nikoli nový způsob zviditelňování světa, nýbrž neznámou vizualitu v něm.

Filozofie pochopila, že je jí toto vše blízké: i ona, nechce-li ustrnout v opakování a komentování, musí být opět myšlenkovým experimentem. Její prací je „tvoření pojmů“, jak říká Gilles Deleuze, a nikoli jejich přemílání a přebarvování. Metoda je to, co má být stvořeno, a nikoli přejímáno. Program (umělecký či jakýkoli jiný) pouze vytyčuje pole experimentování, které přesahuje naši schopnost předvídat.

Jinak řečeno: doba, v níž žijeme, je skrz naskrz technologická. Ale víme už, že technologie není pouhý nástroj, že je to spíše otevřený systém, jehož jsme součástí a na jehož evoluci se podílíme tím, že v něm vyhmatáváme nové možnosti života. Technologie jakoby osvětluje dosud neosvětlené aspekty reality. Paul Virilio kdysi napsal, že rychlost je světlo, které jinak odhaluje svět, v němž žijeme, protože jej jinak exponuje. Dokonce lze říci, že technologie v tomto smyslu objevuje reálnost někdejších snů, a tedy potvrzuje fakt, že imaginace je neméně reálná než skutečnost, právě proto, že její rychlost je jiná. A právě v tomto bodě se umění setkává s filozofií. 

Technologie nás často přivádí až na samu krajní mez syntaxe a gramatiky, a tedy na hranici toho, co ještě pokládáme za formu. Realita se pak ukazuje spíše skrze své mezery než skrze rozpoznatelné předměty: není ale nakonec skutečnější to, co je mezi věcmi, než věci samy? A není důležitější to, s čím se setkávají slova, jakmile jsou mnohoznačná? Forma ožívá teprve tehdy, když se formou stává a jako formu ji ještě nevidíme – stejně jako minulost je tu pro nás jen proto, že bude stvořena svou proměnou v budoucnosti. V tomto smyslu pak filozofie stejně jako umělecká tvorba pracují na tom, aby se přítomnost stala jinou. A k tomu přispívá stejně technologie jako imaginace, protože technologie je bez imaginace pouhá mechanologie.