MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

říjen / 2019
Aktuální
číslo
  říjen

/ Malíř Paul Gebauer

/ Světové muzeum Vojty Náprstka

/ Rozhovor s Adélou Babanovou

obsah

 

Výběr z archivu

Rozhovor s Milanem Grygarem
Na okraj výstavy v Národní galerii,
AA 2009/01

Rozhovor s Josefe Bolfem
Na okraj výstavy v Národní galerii,
AA 2009/05

Rozhovor s Danielem Pitínem
Na okraj výstavy v Galerii Rudolfinum,
AA 2016/02

Veletržní palác hledá ředitele nebo dva

Národní galerie v úterý 4. září vyhlásila dlouho očekávaný konkurz na místo ředitele Sbírky moderního a současného umění, které je neobsazené od konce září loňského roku. Současně bylo vyhlášeno také výběrové řízení na nově zřizované místo „hlavního kurátora výstav současného umění“. Podle generálního ředitele Vladimíra Rösela by hlavní kurátor měl být v rámci organizační struktury galerie plně na roveň pětici ředitelů sbírek.

Záměr rozdělit funkci šéfa Veletržního paláce na dvě je organizační novinkou, myšlenkově však vychází z dichotomie muzeum umění versus kunsthalle, kterou vždy razil Milan Knížák. Podle Knížáka je rolí muzea umění prezentovat své sbírky formou stálých expozic, pořádat výstavy – notabene výstavy současného umění – je čímsi navíc, co muzeum umění sice může, ale spíše by nemělo dělat.

Knížák jakoukoliv kritiku svého působení v čele NG interpretoval jako volání po „více výstavách“, tedy jako výzvy k odklonu od muzejní role směrem k roli kunsthalle. Jeho největším úspěchem nebylo to, že tak dokázal odvádět pozornost od skutečných problémů, ale že mu prošlo, že tato polarita je zcela nesmyslná.

Výstavy v muzeu

Kunsthalle, které nedisponují vlastními sbírkami mají samozřejmě jinou roli, než muzea umění. Všechna velká muzea umění však považují za samozřejmou součást své práce také pořádání výstav, neboť formát stálých expozice jednoduše nestačí k tomu, aby dostála svému poslání, kterým je umělecká díla odborně zpracovávat a zpřístupňovat veřejnosti. Výstavy pořádají všechna velká muzea moderního umění – od Centre Pompidou v Paříži přes Tate Gallery v Londýně až po Museum of Modern Art v New Yorku. A zdaleka nejde jen o výstavy zakladatelských postav moderního umění či žijících klasiků, ale i o výstavy autorů střední a mladší generace.

Pokud vytvoření nové funkce „hlavního kurátora výstav současného umění“ povede k posílení výstavní činnosti NG na tomto poli, bude to jedině dobře. Poněkud zneklidňující však je, jak Vladimír Rösel chápe funkci ředitele Sbírky moderního a současného umění. „Ředitel sbírky má odpovědnost za sbírku, je to vlastně pouze administrativa. To je úplně jiná práce než řešit výstavy. Na nich můžete pracovat se sbírkou Národní galerie, ale také nemusíte. Kurátor může volně používat sbírky, ale nemá za ně zodpovědnost,“ vysvětlil důvody rozdělení obou funkcí v Hospodářských novinách.

Rösel vlastně dává za pravdu Knížákovi, chce však, aby vedle muzea umění ve Veletržním paláci vzniklo také něco jako kunsthalle. Lze to vnímat buď jako sympatický pokus změnit zaběhnuté pořádky, nebo jako ukázku nepochopení toho, jaká je vlastně role muzea umění v současné době. Doufejme, že čas ukáže, že ze strany Vladimíra Rösela se jednalo pouze o rétorickou neohrabanost a že nové řešení bude ku prospěchu věci.

Ještě než se otevřelo

Veletržní palác funguje jako muzeum umění a výstavní síň necelých 17 let, českou výtvarnou scénu však polarizuje již o pár let déle. Jeho prvním ředitelem byl Jiří Ševčík, kterého do čela sbírky moderního a současného umění v červnu 1993 vybrala správní rada NG, poradní orgán ministra kultury v čele s někdejším ředitelem Guggenheimova musea Thomasem Messerem. Podle kritiků však bylo jmenování Jiřího Ševčíka, který byl v té době vnímán jako Knížákův člověk, možné jen díky tomu, že ministr radu krátce před tím účelově rozšířil. V září 1993 šest klíčových členů rady rezignovalo.

Po roce, v červenci 1994, tehdejší ředitel galerie Ladislav Daniel ze dne na den Jiřího Ševčíka odvolal. Předmětem sporu byla mimo jiné otázka budoucnosti Francouzské sbírky, kterou chtěl Daniel rozdělit na umění 19. a 20. století. Za Ševčíka se postavila řada osobností z výtvarného světa z domova i ze zahraničí a Daniel po schůzce s ministrem kultury odvolání po týdnu zrušil. Ševčík se však za stávající situace odmítl do funkce vrátit. Patovou situaci koncem srpna rozetnul až ministr Pavel Tigrid tím, že  Ladislava Daniela odvolal z funkce.

Veletržní palác měl být otevřen v září 1995 reprízou Whitney Biennial. Na jaře však již začalo být zřejmé, že se to nestihne, byť vláda na dokončení rekonstrukce galerii poskytla mimořádnou dotaci 215 milionů korun. NG nejdříve vyjednala posun termínu na prosinec, nakonec od projektu zcela odstoupila. Ve stejné době se vyhrotily vztahy mezi Jiřím Ševčíkem a novým ředitelem NG (od února 1995) Martinem Zlatohlávkem. Zatímco Ševčík prosazoval, aby galerie pokračovala s rekonstrukcí Veletržního paláce ve vlastní režii, Zlatohlávek chtěl najmout generálního dodavatele, který by garantoval že stavba bude v požadovaném termínu hotova. Situace vyvrcholila Ševčíkovým odvoláním z funkce začátkem května 1995.

Anděl versus Zlatohlávek

Do čela Veletržního paláce byl prozatímně dosazen tehdy pětatřicetiletý ekonom Jiří Gregor, do té doby ekonomický náměstek sbírky. Zakázka na dokončení rekonstrukce za 191 milionů korun byla začátkem července svěřena společnosti Bovis, která zvítězila ve výběrovém řízení a garantovala otevření paláce do konce roku. Slavnostní vernisáž se nakonec uskutečnila 13. prosince 1995. Podle Martina Zlatohlávka přišla rekonstrukce od roku 1987 na jednu miliardu korun. Provozní náklady paláce tehdy odhadoval na 70 až 90 milionů korun ročně. Ministr kultury Pavel Tigrid v tom nicméně neviděl žádný problém. „Do roka bude galerie z osmdesáti procent soběstačná,“ citovalo jej Právo. Zlatohlávek byl den po vernisáži hospitalizován kvůli infarktu.

Krátce před otevřením Veletržního paláce proběhl konkurz na nového ředitele Sbírky moderního a současného umění, ve kterém zvítězil Jaroslav Anděl. Do funkce nastoupil až v dubnu 1996, o několik měsíců později než bylo plánováno. Jako občan Spojených států totiž musel žádat o pracovní povolení. Anděl a Zlatohlávek se záhy začali střetávat v otázce autonomie Veletržního paláce a financování jeho provozu. Od poloviny roku 1997 disponovala každá sbírka vlastním účtem, podle Anděla však vedení NG Sbírce moderního a současného umění neposkytovalo přislíbené prostředky. „Z hlediska moderní sbírky můžeme takový postup považovat za tunelování Veletržního paláce,“ prohlásil v březnu 1998 v Lidových novinách. O čtyři dny později byl se souhlasem ministerstva odvolán z funkce. Podle Zlatohlávka Anděl nezvládal řízení a příliš se soustředil na vlastní výstavní projekty.

Andělem vznesené pochybnosti o financování Veletržního paláce vyvolaly rozkol mezi Zlatohlávkem a ministerstvem, který se ještě prohloubil po parlamentních volbách. V září 1998, dva měsíce po vzniku Opoziční smlouvy, Zlatohlávek nabídl svou demisi a ministr Pavel Dostál ji přijal. Řízením NG dočasně pověřil pracovnici ministerstva, historičku umění Dagmar Šefčíkovou, která v NG pracovala v letech 1985 až 1994. Po odvolání Anděla svěřil Zlatohlávek Veletržní palác znovu Jiřímu Gregorovi. Jen pár dní před svým vlastním odchodem z funkce stihl ještě představit novou prozatímní odbornou ředitelku, tehdy osmadvacetiletou historičku umění Martinu Pachmanovou.

V Knížákově stínu

Na jaře 1999 se uskutečnil konkurz na generálního ředitele Národní galerie. Výběrová komise doporučila Dagmar Šefčíkovou, na druhé příčce se umístil Tomáš Vlček, Milan Knížák skončil spolu s Monikou Burian na třetí až čtvrté příčce. Ministr Pavel Dostál na to zareagoval vyhlášením druhého kola, ve kterém ministerští úředníci z uvedené čtveřice vybrali jako nejlepšího kandidáta Milana Knížáka. Do funkce byl jmenován k 1. červenci 1999. „Jedním z hlavních důvodů, proč jsem jej vybral, byla jeho vize, jak dál s Veletržním palácem,“ vysvětlit své rozhodnutí v Mf Dnes Dostál.

Hned po dvou týdnech ve funkci Knížák představil novou ředitelku Sbírky moderního a současného umění. Bez konkurzu a bez protestů odborné veřejnosti do čela Veletržního paláce jmenoval slovenskou historičku umění Katarínu Rusnákovou, která před tím sedm let působila v Považské galerii umění v Žilině. Po necelých čtrnácti měsících, v září 2000 Rusnáková na funkci rezignovala. Podle vlastních slov kvůli konfliktům s Milanem Knížákem a Stanislavem Kolíbalem při přípravě nové stálé expozice a kvůli reorganizaci NG posilující centrální řízení. Podle Knížáka šlo o to, že chtěla Veletržní palác změnit „v jakousi kunsthalle“.

Novým ředitelem Sbírky moderního a současného umění se stal v lednu 2001 Tomáš Vlček, kterého si Milan Knížák vybral na základě konkurzu. Vlček v čele Veletržního paláce setrval až do 30. září loňského roku, kdy „po vzájemné dohodě“ s Vladimírem Röselem rezignoval. Řízením Veletržního paláce byla dočasně pověřena ředitelka Sbírky umění 19. století Šárka Leubnerová, její zástupkyní pro odborný chod sbírky se stala Helena Musilová. Za necelých dvacet let měl tak Veletržní palác čtyři řádné a tři až pět provizorních ředitelů. Nyní by měl dostat rovnou dva další.