MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 červen

Viktorie Valocká

Je finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, nemluví zbytečně, ale vždy k věci a často s ironií, aby snad nebyla nuda. Proměny v její práci přicházejí plynule z neustálého experimentování s technikami a materiály i záměrně, z negace a touhy po destrukci hodnot, ustavených jí samotnou či tradicí.

Ani obrazy Viktorie Valocké nejsou upovídané. Více než racionálním strategiím věří subjektivitě, i když takové, která není zbavena společenské odpovědnosti. Přestože rebeluje proti sedimentovaným formám, srovnává právě s nimi svou přítomnost. Pracuje ve vrstvách, které díky technologiím, jež používá, nevytvářejí vysoké materiální pasty obrazu, spíše působí na látku a mění její barevnost a strukturu. Základní motivy, které Viktorie různě transformuje a mezi sebou propojuje, pak mohou diváka, pokud si udělá čas, provést muzeem časově i geograficky různých kultur, dnešním i socialistickým veřejným prostorem a možná také Mléčnou dráhou.

V souvislosti s její loňskou výstavou Rotten Mango v Altánu Klamovka, která byla nainstalována jako labyrint obrazů, s ironií říká, že do její práce proniká byznys jejích rodičů – zrcadlové bludiště: „Člověk by neměl z výstavy odejít s prázdnou, s pocitem, že nic nezažil.“ Obrazy (možná více objekty) působí díky své materialitě a volnému zavěšení bez rámů jako závěsy, které oddělují jednotlivé části podvědomí. Jsou to prostěradla, která se způsobem instalace opět dostávají do blízkosti lidského těla.

Pro svoji činnost umělkyně potřebuje kontakt s věcmi v nejširším slova smyslu a musí cestovat, hledat nová spojení. Cestování patří do rejstříku jejích technik, tak jako malba nebo batika. Turistiku nezavrhuje a nezakazuje si ani klasický deníkový záznam motivů. Jejich užití však dále nesleduje geografické hranice ani lineární logiku.

Viktorie ve své práci mísí různé kulturní vrstvy. Pracuje s tradicí figurální a abstraktní malby. Tvrdí přitom, že všechny obrazy jsou konkrétní a nezobrazivé zároveň: „Někdo by mohl říci, že jsou některé obrazy ‚abstraktní‘ ve smyslu, že nejsou figurální, ale pro mě nefigurální obraz neexistuje. Malíř vždy maluje s vědomím, že před jeho plátnem bude stát divák: ‚figura‘, takže každý tvar maluje již ve vztahu k této figuře. Abstraktní válcovité tvary nebo velké skvrny různých intenzit, barev a struktur pak působí na diváka přímo existenciálně jako části jeho vlastního těla. Když namaluji do výšky diváka jakýkoli objekt nebo zvíře, například smějícího se delfína nebo několik pneumatik, pak se tyto předměty stávají s lidskou figurou zaměnitelné, splývají natolik, až cítíme delfína nebo pneumatiky jako sobě rovnou figuru. Často je pro mě zástupným motivem figury antická či starověká socha nebo ulomená hlava sochy nebo torzo. Fascinuje mě kamenná nehnutost a taky to, že takto zobrazená figura může být kdokoli od starověku doteď, není to nikdo konkrétní, ale zároveň my všichni.“

Viktoriina tvorba v sobě syntetizuje mnohé, sbírky archeologického muzea v Athénách, objekty z výstavy Afghánistán - zachráněné poklady buddhismu v Náprstkově muzeu, autory jako Gauguin, Munch, Redon, zjevně také Štýrský a Toyen. Významnou roli hraje graffiti, především Basquiat, ze současnějších tvůrců zmiňuje Idu Ekblad, ke které má blízko svým experimentováním s látkami, nebo nové, podivně figurální obrazy Petera Doiga. Viktorie ale cítí jakousi „sounáležitost“ také s českou malbou, jak jí již bylo podsouváno, například s lyrickou abstrakcí. Sama vzpomíná, že její prastrýc byl takovým malířem a na jeho obrazy se často dívala, když byla malá. Čerpá ale také z existenciální upřímnosti undergroundu, afro-americké kultury a naštvanosti anglické grime music.

Již jsme zmínili střídání technik a materiálů. Možná zde našla oporu u svých pedagogů z pražské Akademie Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy, kteří byli kdysi kýmsi nařčeni, že jsou „kam vítr, tam plášť“. Jako by se tento experimentální přístup stal pro mladší generaci samozřejmostí. Obrazy ze školních let, které dnes považuje za „strnulé“, zbavila Viktorie rámů a jako podkladu používá prostěradla. V nedávné výstavě ve Vile P651 zašla v objektovosti ještě dále a pro instalaci použila jako nosič staré matrace. Obloukem se nyní vrací zpátky k závěsnému obrazu. Pro prezentaci v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého by většina umělců asi sáhla po novosti a experimentu, Viktorie se ale přiklání k tradičnímu formátu, je totiž přesvědčena, že nyní již překonala strnulost obrazů z doby studia a zkušenost s jinými typy materiálů jí uvolnila cestu.

Neznamená to však nějaké usednutí si na akademický zadek, dále zkouší nosnost klasických technik, například enkaustiky. Zahřívá zezadu plátno žehličkou, až malba pořádně teče a je to, jak říká, „ten pravej hnus“. Nové obrazy Viktorie Valocké jsou ještě před Cenou Jindřicha Chalupeckého (do konce června) k vidění v galerii Zahorian & Van Espen na výstavě Guma Laguna (ano, zapomněla jsem zmínit kromě latentního feminismu také latentní humor obrazů, stejně jako její méně časté exkurzy do oblasti sochařství, většinou v podobě hlav, ať již hipsterských, nebo kykladských).