MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2016 červenec - srpen

Vilém Duha

Vystavuje sporadicky. Jeho jméno se často objevovalo spíše v titulcích děl jiných autorů. Ale toto jméno již stejně neexistuje.

Donedávna Vilém Novák, dnes již výhradně Vilém Duha. „Dlouho jsem uvažoval o tom, že mi mé jméno nic neříká a že je pozůstatkem tereziánského období, kdy jména byla udělována jakýmsi nelidským a hloupým způsobem. Vydržela nám ovšem dodnes a o jejich změnu musíme žádat. V některých zemích ji přitom můžete pouze oznámit Myslím, že toto ukazuje na různé vztahy státu k člověku. Několik let jsem tedy přemýšlel o změně. Jméno Duha nakonec přišlo v jakési meditaci. A došlo mi, že to je jméno dostatečně hluboké, ale zároveň také vtipné, takže mi s ním neporoste ego.“ V jistém smyslu ale Vilém Duha stojí i před novým profesním začátkem. Vyhledávaný spolupracovník jiných umělců kvůli dovednostem z oblasti 3D animace, interaktivních instalací, mappingu nebo programování softwaru se totiž rozhodl další žádosti odmítat, aby se mohl věnovat vlastní autorské tvorbě.  

Pro mnohé překvapivými přitom mohly být jeho poslední prezentace. Namísto očekávaných nových médií totiž vystavil dřevěné reliéfy. „Motivací k práci se dřevem jsem měl několik. Za prvé jsem si chtěl sáhnout na to, co dělám. To mi v dosavadní praxi chybělo. Za druhé mi prezentace nových médií vždy přišla hodně náročná. Pokaždé jsem musel někam jet a strávit tam tři dny, aby všechno fungovalo. Proto jsem postupně přecházel k uzavřeným formám, ať už k videu, nebo právě k reliéfům. U nich jsem navíc objevil možnost vizuálního komponování. Jako bych začínal od začátku a jinak.“ Ani zde se ale Duha nevzdal digitálních technologií. Po vytvoření základních skic modeloval výjevy ve 3D softwaru. Vlastní motivy doplňoval skeny živých modelů. Do plochy prefabrikovaných dřevěných desek je pak řezal CNC frézou. Ve třech posledních reliéfech se zaměřil na tři příznačná prostředí západních společností - kancelář, letiště a akvapark. Změtím postav ovšem dodávají na působivosti i odkazy ke středověkému a renesančnímu umění. Duha se hlásí především k inspiraci Hieronymem Boschem: „Zajímá mě zahlcení prostoru a zahlcení vnímání – co to dělá s lidmi, když se na reliéfy dívají. Jejich reakcí bývá, že se na ně vlastně nemohou podívat jako na celek, ale zase se na ně mohou dívat dlouho. To je pro mě naplňující. Posun až k vypnutí rozumu, pro který je scéna neuchopitelná. Ze stejného důvodu mám rád Bosche. To je jako dívat se na neznámou krajinou s různými ději.“

Fantaskní a hrozivá atmosféra scén jistě přispěla k zařazení na kolektivní výstavu Apocalypse Me v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem (2016, kurátor: Jan Zálešák). Překvapivá prezentace materiálních artefaktů byla přitom zčásti způsobena tím, že Duha s výsledky své práce dlouho nebyl spokojen. Na reliéfech začal pracovat už coby student FaVU v Brně, kterou ukončil v roce 2009. „Starší reliéfy byly přímočaré a dalo by se říct kritické. Zobrazovaly například boha internetu, boha ropy nebo bohyni porna. Základní myšlenka aktualizace světa bohů do současných podmínek se mě ale drží dodnes. Základní předpoklad stále považuji za platný: chci na vědomou úroveň převádět principy, o kterých všichni víme, ale obvykle je nevnímáme jako spodní proudy ovlivňující náš život. V některých kulturách například uctívali Slunce a my si o nich myslíme, že od nich bylo hloupé ztotožňovat ho s bohem. Jenže oni klidně mohli vědět, že to je koule hořícího plynu. Každý den si ovšem mohli připomínat, co je živí.“

V Duhově práci opakovaně narážíme na syntézy technologického a přírodního, ať již v  reliéfech, nebo například v na jeho poměry jednoduché projekci simulující pohyb slunečního svitu v interiéru a vytvářející od reality odvislé vnímání času (You Are My Sunshine, 2011). Duhu přitom nepřestává zajímat, jak se v nově vzniknuvších podmínkách orientujeme a jaký vliv mají na naše vnímání a interpretace.         

Obdobu strategie percepčního zahlcování lze nalézt již u dřívějších generovaných koláží, pro které Duha napsal software vyhledávající a shromažďující obrázky z internetu kolem krátkých textů. V podstatě se jednalo o nepřehledné komiksy, jimiž se „čtenář pročítal“ odlišným, nelineárním způsobem. V současné době uvažuje, že by se k jejich vytváření vrátil s použitím umělé inteligence se schopností tzv. „hlubokého učení“.

Učenlivé přitom byly již kubické bytosti z animace Oni (2011). Série minigrotesek z jejich života totiž tvořily sekvence natočené v prostředí umělé evoluce. Duha sledoval a stimuloval chování artificiálních bytostí a pro výsledný sestřih vybíral ty méně úspěšné jedince. „Neúspěšní jsou totiž daleko zajímavější. Nedokonalost je to, co vytváří větší napětí než dokonalost.“ Vzdáleně připomínaly lidské chování. Během sledování sekvencí bylo snadné nabýt dojmu, že se laskají, perou, případně, že kopulují, radostně poskakují, nebo naopak klopýtají. Divák se nemohl ubránit bezprostředním a emocionálním interpretacím. Dostával se tak do stavu, kdy z jednotlivých podnětů usuzoval na domnělé zákonitosti, avšak vzápětí zjišťoval, že jsou jeho vývody dlouhodobě neudržitelné. Tato zkušenost se překvapivě podobala zážitku z pozorování jeho zahuštěných reliéfů. Zkušenosti ze ztráty opěrných bodů, bez nichž se člověk propadá do sféry nekontrolovaného hledění, kdy se nám věci a děje začnou vyjevovat jako jinaké, nezvyklé a někdy monstrózní.