MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2011 březen

Vlasové umění

Lidské vlasy jsou odjakživa spojovány se sílou a s životem, v tomto smyslu se o nich píše v bibli i v pohádkách bratří Grimmů. Zvyk nosit u sebe jako talisman kadeř vlasů žijícího nebo zesnulého milovaného člověka stojí u zrodu výroby šperků a upomínkových předmětů z lidských vlasů.

Šperky z lidských vlasů lze rozdělit do dvou základních skupin: na ty, jejichž součástí jsou vlasové kadeře, a na šperky pletené z vlasů. Mezi odborníky dodnes nepanuje shoda, zda lze počátek jejich obliby spojovat přímo se smutečním šperkem, každopádně kadeře vlasů byly od 17. století především v Anglii jeho nedílnou součástí. V následujících desetiletích pak prsteny s vloženými kadeřemi sloužily na pohřbech pozůstalým jako upomínka, která se neodkládala společně se smutečními šaty, naopak, zůstávala v majetku rodiny a předávala se z generace na generaci.

Ve druhé polovině 18. století se hlavně ve Francii vyráběly romanticky laděné upomínkové a sentimentální šperky v podobě broží, prstenů, náhrdelníků a závěsů s monogramy a památečními nápisy, vyjadřujícími lásku, přátelství či věrnost. Často do nich byly jako zdobný prvek pod sklo zakomponovány prameny vlasů, orámované řadami drobných perliček nebo obrubou z modrého emailu. Medailony mívaly uvnitř nebo na zadní straně geometrický, nejčastěji šachovnicový vzor z propletených vlasů mileneckého páru.

V polovině 19. století byly v Evropě v módě těžké, zlaté medailony s vkomponovanou fotografií, portrétní miniaturou nebo kadeří vlasů, zavěšenou na sametové stužce. Velký rozmach zaznamenaly smuteční šperky z černého onyxu, obsidiánu, hyalitu, gagátu (jetu) nebo emailu a s kadeřemi vlasů po roce 1861, kdy anglická královna Viktorie vyhlásila po smrti svého manžela Alberta státní smutek.

Pramínek vlasů

Jiný typ představují šperky a upomínkové předměty se zdobnými prvky vyrobenými z vlasů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku se rozšířily plasticky působící ozdoby z pramenů vlasů stáčených do podoby květů. Za pomoci pletacích jehlic různé tloušťky vznikaly různé typy a velikosti vlasových smyček, čímž se docilovalo rozmanitého vzhledu květin. Spojovaly se do věnců, girland nebo kytic, připevňovaly k jehle a nosily jako brož. V Anglii, Nizozemí a skandinávských zemích se naproti tomu upřednostňovaly spíše nástěnné obrázky s plastickými ornamentálními nebo figurálními motivy. Byly zhotovovány pracnou technikou, kdy se jednotlivé různobarevné chemicky ošetřené vlasy nalepovaly na podklad z mléčného skla nebo z kartonu. Obrázky měly upomínkový charakter, byly to dárky od blízkých nebo vzpomínka na zesnulé.

Poslední evropské a severoamerické ukázky tohoto druhu, fotografie zesnulých v ozdobném věnci z jejich vlasů, spadají do přelomu 20. a 30. let. Již v roce 1912 si však německý historik umění Gustav E. Pazaurek povzdechl, jak je hrozné, že výrobky z vlasů dosud nevymizely. Považoval je za pouhou reminiscenci na biedermeier, která „nikoho nemůže skutečně potěšit“. Zajímavé je, že v jihoevropských zemích, jako je Itálie, Řecko nebo Španělsko, se výroba uměleckých děl z lidských vlasů neujala vůbec.

Oslava přátelství

Lidé s oblibou nosili brože s miniaturními krajinami vyrobenými z vlasů jejich přátel, jež měly symbolický význam a připomínaly společné výlety na romantická místa. Ve špercích s vlasovými ornamenty se od první čtvrtiny 19. století využívala celá škála biedermeierské symboliky, například ruiny hradů, kříže na náhrobcích, had požírající svůj ocas jako symbol věčnosti, kotva, srdce, zapadající slunce, smuteční vrby, košíky s různými květinami a hlavně rohy hojnosti, z nichž se sypou náruče květin. Všechny vzory se symbolicky dají vyložit jako znamení smutku nebo jako alegorie přátelství, přičemž na květiny se mohou uplatnit oba uvedené výklady. Ve druhé polovině 19. století už působily tyto symboly trochu staromódně, v příručkách pro dámy se však díky konzervativnímu přístupu ke ztvárnění smutečního šperku udržely ještě o dvě desetiletí později.

19. století se tak díky své inklinaci k sentimentalitě a kultu přátelství stalo obdobím největšího rozkvětu všech typů vlasových šperků, které navíc dobře souzněly s dobovými snahami po demokratizaci šperku, kdy se u řady výrobků nahrazovaly drahé materiály levnějšími, aby byly dostupné širším společenským vrstvám. Zároveň však nikdy nebyly díky svému upomínkovému charakteru pojímány jako pouhá laciná náhražka zlatých šperků, jejich význam byl naopak mnohem hlubší než u šperků z drahých kovů.

K velmi raným šperkům pleteným z vlasů patří dar ruské carevny Kateřiny Veliké francouzské malířce Louise-Élisabeth Vigée-Le Brunové z roku 1795, náramek z lidských vlasů s diamanty. V období druhého rokoka (1835–1860) se hodně nosily přívěsky ve tvaru kříže, náramky, brože, náhrdelníky a později hlavně řetízky k pánským hodinkám z velmi složitě splétaných vlasových pramenů montované do pozlacené mědi či stříbra (méně často do zlata) a kombinované s drahými kameny nebo emailem. Byly buď plné, nebo duté a technika jejich výroby by se dala připodobnit k paličkování. Vlasy se musely nejprve složitě „předpřipravit“: vyčistit, roztřídit, navinout nad dřevěný válec a usušit. Vlasové šperky vyráběli často i amatéři, nejčastěji dámy na svých dýcháncích podle speciálních vzorníků a příruček (první vyšla roku 1822 v Lipsku), aby nemusely zhotovení dárku důvěrné povahy svěřovat třetí osobě, a aby tak eliminovaly nebezpečí záměny vlasů blízké osoby. Klenotník pak dodal pouze zlatou sponu, a bylo hotovo. Barvení výchozího materiálu se při této vlastnoruční výrobě příliš nepoužívalo, aby nebyla porušena autenticita předmětu.

Lidský materiál

Na konci 19. století přibývalo předmětů z vlasových kadeří, u nichž bylo původní spojení mezi vlasy a milovanou osobou přerušeno: stal se z nich pouhý materiál. Německá historička umění Nina Gockerellová, jež považuje umělecké vlasové výrobky za výrazný fenomén doby, zmiňuje dochované příručky pro profesionály, hlavně pro kadeřníky, kteří se po odeznění módy paruk v pozdním 18. století poohlíželi po novém způsobu obživy a vyráběli šperky z vlasů pro anonymní zájemce. V Anglii a v Americe si poptávka po výuce „vlasového umění“ vyžádala vydání několika učebnic, jejichž autory byli právě bývalí kadeřníci a výrobci paruk.

Nejžádanější byly dlouhé blond vlasy, které se nakupovaly ve Skandinávii, v Holandsku a také v českých zemích. K rusým vlasům se váže spousta pověr, takže se ve většině zemí nezpracovávaly, jako materiál se využívaly pouze tam, kde tato barva vlasů u obyvatelstva převažuje, například v Irsku. Důležité bylo vykupovat vlasy různých barevných odstínů, protože umožňovaly rafinované stínování výrobků, které se posléze zdobily hedvábnými třásněmi, skleněnými perlami nebo voskovými poupaty: na světových výstavách za ně už od čtyřicátých let 19. století kadeřníci pravidelně sklízeli významné ceny. Například na Světové výstavě v Londýně v roce 1851 získala Bernhardine Gompertzová medaili za sedm oválných medailonů s květinami a girlandami, zhotovených paličkováním z vlasů.

Abychom měli představu, o jak důležitý fenomén šlo, roku 1857 působilo ve Francii na tisíc výrobců paruk a předmětů z vlasů s více než šesti tisíci zaměstnanci. Tyto výrobky nebyly přijímány jednoznačně a občas se stávaly terčem kritiky, protože zatímco vlasy blízkých lidí jsou chápány jako něco příjemného a pěkného, k cizím vlasům pociťují mnozí odpor. Navíc se během 19. století objevila řada námitek lékařů proti šperkům vyráběným z koupených cizích vlasů. Jedna z prvních pochází z roku 1780, kdy známý ranhojič označil jako příčinu hnisajícího vředu na krku pacientky právě nošení náhrdelníku z vlasů. Varovalo se i před francouzskými výrobky zhotovovanými z vlasů nemocných, kteří zemřeli ve špitále.

Náchylné k zániku

Šperky z vlasů nalezneme ve sbírkách řady tuzemských i zahraničních muzeí, známá je například kolekce Bavorského národního muzea v Mnichově nebo sbírka Alfreda Peterse v muzeu v Salcburku. Občas se tyto sentimentální šperky vyskytují v našich obchodech se starožitnostmi, ale jejich stav bývá podle prezidentky Asociace starožitníků Simony Šustkové špatný, jsou potrhané a náchylné k napadení stejným typem škůdců, kteří ničí i vějíře z peří. Odolnost ostatně nepatřila mezi kvality vlasových šperků ani v době jejich rozkvětu, takže se jich hodně zničilo, kovové uzávěry se roztavily a znovu použily k výrobě dalších šperků. Tyto předměty mají navíc jednoznačně emoční charakter spjatý s konkrétní osobou, který je nepřenosný, a použitý anonymní „lidský“ materiál leckoho děsí. Výrobky z něj jsou považovány spíše za zajímavou výstřednost než za předmět sběratelské vášně.

Dnes nacházejí lidské vlasy v oblasti šperku své uplatnění hlavně v tradičních upomínkových zlatých medailoncích s kadeřemi blízkých osob, ale vyskytují se i pokusy o rehabilitaci tohoto materiálu, oproštěné od citových vazeb. Dobrým příkladem jsou extravagantní šperky australské návrhářky holandského původu Polly van der Glasové, jež nedá na tento materiál dopustit kvůli jeho pružnosti a možnosti nabarvit ho, nakadeřit a zkombinovat se stříbrem či mosazí.