MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2019 duben

Vojtěch Lahoda – navždy v našich myslích

V pondělí 18. března nás zasáhla smutná zpráva: ve věku 63 let zemřel prof. Vojtěch Lahoda. Přestože jsme věděli o dlouhodobých, vážných zdravotních problémech, kterým s nebývalým elánem a velkou dávkou optimismu čelil, připraveni jsme na jeho odchod nebyli. Vedle sebe máme prázdné místo. Lahoda byl nejen jedinečným odborníkem na dějiny moderního umění, ale i velkorysým člověkem se smyslem pro humor, otevřenou myslí a přátelským duchem.

Profesní činnost Vojtěcha Lahody byla spojena hlavně se dvěma institucemi: s Ústavem dějin umění Akademie věd České republiky a s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Zde na katedře dějin umění a estetiky absolvoval v druhé polovině sedmdesátých let své magisterské studium dějin umění. Zakončil ho diplomovou prací o malíři Karlu Černém, kterou obhájil i jako práci rigorózní. Jeho školitelem byl Petr Wittlich, což byla šťastná volba. Přístup profesora Wittlicha k výkladu a interpretaci moderního umění byl pro Lahodu, stejně jako pro jiné studenty, určující a zanechal v něm nesmazatelnou stopu. Vzpomínal na to ostatně ještě v roce 2017 v rozhovoru s Marií Rakušanovou, publikovaným v Bulletinu UHS: „Zásadní pro mě bylo setkání s profesorem Wittlichem a s jeho skvělými přednáškami a semináři. To bylo to hlavní, co tam člověka drželo a co nějakým způsobem poznamenalo můj další vědecký a profesionální život. Protože nebýt Wittlicha, tak by tam nebyl žádný jiný pedagog nebo žádný jiný důvod, který by mě tam držel.“

Do Ústavu dějin umění ČSAV, který tehdy měl ještě v názvu slovo teorie, Lahoda nastoupil jako vědecký aspirant v roce 1981. Obhájil zde kandidátskou dizertační práci Figura v českém malířství 1907–1932: kubistické řešení, která ho nasměrovala k jednomu z hlavních celoživotních zájmů. V ústavu pak zastával nejrůznější pozice: od vědeckého asistenta přes vedoucího oddělení až k zástupci ředitele a posléze až k ředitelské funkci samé. Působil v ní více než deset let. Ústav dovedl ke skvělým výsledkům, které odráželo i vynikající mezinárodní hodnocení. Zásadním způsobem ovlivňoval koncepční směřování instituce. Byl to mimo jiné on, kdo dal klíčový impulz k dokončení jednosvazkových „velkých modrých“ Dějin českého výtvarného umění 800–2000, publikovaných v českém a anglickém jazyce v roce 2017. Lahoda rovněž inicioval a do poslední chvíle vedl pětiletý týmový projekt, zpracovávající fotografie a negativy Josefa Sudka ze sbírek Ústavu dějin umění. Jeho tým ve spolupráci se zahraničními badateli přišel nejen s novými intepretacemi Sudkova díla, ale v našem prostředí i se zcela novým přístupem k médiu fotografie.

Vedle ryze odborných přínosů většina z nás oceňovala Lahodovu schopnost vždy s klidem, avšak velmi pružně reagovat na nejrůznější situace, nalézat jejich smysluplná, i když nikoli pokaždé populární řešení. Přitom v ústavu udržoval přátelskou atmosféru, která je pro chod každé instituce důležitá.

Na katedru, která se mezitím přeměnila na Ústav pro dějiny umění FF UK, se Lahoda vrátil na začátku nového milénia jako docent. Podstatným bylo jak jeho vedení studentských prací, tak přednášky a semináře, na kterých posluchačům otevíral nová, atraktivní a aktuální témata. Jedním z nich byl například originálně pojatý vztah moderního umění a filmu, ústící do Lahodovy neméně originální knižní statě Picasso na Titaniku, jejímž odrazovým můstkem byla analýza vybraných scén z velkofilmu Jamese Camerona.

Odborné působení Vojtěcha Lahody v rámci dějin umění bylo výjimečné a vedlo k jedinečným výsledkům. Byl uznávanou autoritou, a to jak na domácí, tak zahraniční scéně. Dějiny umění pojímal v celé jejich šíři a složitosti s obrovským mezioborovým přesahem a nevyhýbal se ani komplikovaným teoretickým a metodologickým problémům. O jeho mezinárodním významu svědčí celá řada projektů, k nimž byl přizván nebo je sám inicioval. Jejich zaměření sahalo od umění počátku století přes kubismus až k meziválečným avantgardám a poválečnému umění. Tuto tematiku řešil v souladu s aktuálními metodologickými přístupy, které bouraly starší výkladové stereotypy včetně představ o centrálních a periferních oblastech umění. Nahrazovaly je dynamičtějším modelem kulturních sítí, horizontálních a globálních dějin umění. Vyzkoušené „metody“ přitom mechanicky neopakoval, ale vždy přicházel s něčím novým: dějiny umění byly v Lahodově pojetí kreativním procesem, stejně jako je tomu u skutečné umělecké tvorby. K té měl ostatně blízko i prakticky: v mládí intenzivně maloval.

Pro české prostředí Vojtěch Lahoda znovuobjevil malíře Zdenka Rykra či Jana Autengrubera, jejichž životu a dílu věnoval několik výstav a publikací. Jeho celoživotním tématem nicméně zůstal kubismus a jeho klíčový domácí představitel: malíř, sochař a teoretik Emil Filla. Své více než dvacetileté bádání o tomto umělci Lahoda završil Fillovou monumentální, sedmisetstránkovou, výjimečně koncipovanou a originálně napsanou monografií. Její obdobu u nás nenalezneme a právem byla v roce 2008 nominována na cenu Magnesia litera. O komplexitě, s jakou uchopil Fillovu tvorbu i jeho individualitu, svědčí Lahodův citát: „Fillova osobnost má řadu faset. Zjevuje se z historie jako občan, vlastenec, diplomat, ale také špion, organizátor moderního umění, ... člověk, který má rozpětím svého konání a jejich důsledky neuvěřitelnou působnost v české moderní kultuře a ve veřejném životě.“ V rámci laudatia k udělení Ceny UHS, kterou Lahoda obdržel v roce 2016, jsem dodal – a troufám si to zopakovat i nyní – že bychom mohli tuto charakteristiku použít i pro Lahodovu osobnost, ovšem bez toho špiona.

Vojtěch Lahoda měl rád společnost a díky jeho obrovskému rozhledu s ním bylo možno diskutovat více méně o čemkoli. Zvláště ho přitahovala hudba, a to jak klasického, tak experimentálního charakteru. Aktivně hrál na bicí, čímž nevědomě založil u ředitelů Ústavu dějin umění docela zajímavou tradici. Má poslední plánovaná návštěva u něj doma se již bohužel neuskutečnila. V mé mysli i v mysli mých kolegů však Vojtěch Lahoda zůstává napořád.