MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 září

Za Ivanem Sobotkou

  • Datum / 03. 09. 2008
  • Autor / Vitvar Jan H.
  • Rubrika / zprávy

„Na tom prd záleží!“ Tak loni v červnu reagoval Ivan Sobotka (1927–2008) na dotaz autora těchto řádků, zda mu nevadí, že o něm není ani zmínka v tehdy čerstvě vydaných akademických Dějinách českého výtvarného umění 1958–2000. Stejným zvoláním by nejspíš glosoval i zprávu o vlastní smrti, která přišla náhle na konci července.

Jako by na tom skutečně téměř nezáleželo: Sobotkovu smrt až na čestnou výjimku jeho kamaráda Petra Placáka nedoprovodily oslavné nekrology v denním tisku, žádná zmínka v televizi, ani zprávička v rozhlase. Jenže na Sobotkovo dílo ani život neplatí pravidla, jaká jsme zvyklí uplatňovat na mohykány naší kultury. A Ivan Sobotka mohykánem byl, jedním z největších druhé půle minulého století. Mimo jiné právě díky tomu, že se nehnal za slávou, popularitou, za každou zmínkou v novinách, rádiu, televizi. Nikomu nikdy nepodkuřoval a soustřeďoval se pouze na svou tvorbu. A ta stála za to.

V Moravských Budějovicích vyrůstal v tradiční katolické rodině. Nedělní mše, pravidelné poutě, před každým jídlem upřímná děkovná modlitba. A k tomu četba autorů sdružených kolem Karáskovy Moderní revue. Pak studium v malířské škole Vladimíra Sychry na AVU. Komunisti mu ji dovolili vystudovat, pak se ale nad Sobotkou na dlouhé dekády zavřela voda. Zavřel ji nad sebou sám.

Maloval tváře biblických postav, z anfasu, bez všech atributů, příkras, mimiky, co nejjednodušeji, s minimem barev. Rukopis to byl velmi úsporný, ale ze všech těch Josefů, Jakubů, Samsonů a Marií tryskala duchovní energie, která v čase bezduchého socialistického realismu neměla jakoukoli naději na veřejné prezentování. Sobotka po tom ani netoužil. Pokorně se stáhl do svého smíchovského bytu, živil se třeba obtahováním tiskařských štočků a o víkendech si maloval. „Nebyl jsem ochoten sežrat ta hovna, která kolem toho byla,“ vysvětloval loni, proč ho nezajímalo dění ani na neoficiální, natož pak na oficiální výtvarné scéně.

Po revoluci ho začali objevovat lidé kolem Revolver Revue, několikrát vystavoval u Miloslava Navrátila v Galerii Navrátil a Galerii Litera, všímal si ho i Jan Placák ve své Ztichlé klice. Těmto prozíravcům bylo jasné, že v onom titěrném smíchovském bytě žije ve skrytu autor díla s tak obrovským duchovním nábojem, jaký se jen tak nevidí. Z kunsthistoriků se však Sobotky neujal ani jeden. Přes svého souputníka a přítele Pavla Brázdu se však dostal do kontaktu s Národní galerií, která od něj koupila několik obrazů a zařadila je do stálé expozice ve Veletržním paláci. Z nápadu na společnou retrospektivu s Pavlem Brázdou ale sešlo.

Ivana Sobotku to příliš nevzrušovalo, dál si doma v klidu maloval. S přáním, že snad jednou trefí svého Josefa tak trefně, že už nebude třeba dalších stovek skic, dalších desítek obrazů. I kdyby to snad nestihl, není žádný důvod domnívat se, že si z toho těsně před smrtí něco dělal. Na to byl Ivan Sobotka moc velký sekáč.