MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 únor

Zdeněk Sýkora: Linie č. 3

  • Datum / 07. 02. 2017
  • Autor / Kappel Pavel
  • Rubrika / dílo měsíce

Rekordní cena dosažená na aukci v Kolíně nad Rýnem za obraz Zdeňka Sýkory je určitě důvod k radosti z úspěchu českého umění v zahraničí, zároveň jde ale o další signál, že se budeme muset smířit s tím, že pomalu mizí možnost získat ještě některá klíčová díla tohoto autora do veřejných sbírek.

Zdeněk Sýkora, Linie č. 3, 1975, olej na plátně, 150 x 150 cm, cena: 446 400 eur, Lempertz 3. 12. 2016Zdeněk Sýkora, Linie č. 3, 1975, olej na plátně, 150 x 150 cm, cena: 446 400 eur, Lempertz 3. 12. 2016

V dražbě německého aukčního domu Lempertz začátkem prosince se prodaly hned tři Sýkorovy oleje. Největší pozornost vyvolal pochopitelně nejdražší z nich – Linie č. 3 z roku 1975 s celkovou cenou přes 12 milionů korun, který se stal nejdražším prodaným obrazem českého poválečného umění. Druhý vydražený, o dvanáct let mladší olej Linie č. 49 z roku 1987, našel svého majitele za stejně úctyhodných 7,28 milionu korun.

Dosažené ceny se mohou zdát neskutečně vysoké, ale vlastně jen stvrzují, co je patrné minimálně několik posledních let i v Česku. Totiž že je dnes Zdeněk Sýkora opravdu jedním z nejrespektovanějších českých poválečných umělců, který se originálním způsobem zapsal i do dějin světového umění. A jde o úspěch možná právě o to cennější, že se sám autor ve své tvorbě ubíral z komerčního pohledu mnohdy zcela protichůdným směrem. Když ho totiž v 70. letech někteří jeho zahraniční galeristé a sběratelé zrazovali od právě začatých liniových obrazů, nechtěl se své nové vize za žádnou cenu vzdát. Mnozí tvrdili, že když jej jeho struktury proslavily na významných mezinárodních přehlídkách jako Nové tendence nebo documenta a postavily jej na roveň takovým osobnostem jako Max Bill, Richard Paul Lohse, Camile Graeser, Gerhard von Graevenitz nebo François Morellet, bylo by nerozumné tak záhy měnit zavedený směr.

První, kdo vzal Sýkorův vzdor zaběhlému „neokonstruktivistickému kánonu“ vážně, byla galeristka Antoinette de Stigter, která jeho nové práce oficiálně představila v roce 1979 v nizozemském Gorinchem. Na této první přehlídce liniových obrazů byl vystaven i v Kolíně vydražený obraz Linie č. 3, a je dokonce reprodukován v katalogu proti textu K mým liniovým programům, v němž Sýkora poprvé popsal svou metodu, která se stala základem jeho práce na dalších několik desítek let.

Linie č. 3 jsou i přes svůj název celkem sedmým obrazem z celého souboru liniových obrazů. První čtyři měly vlastní názvy (První linie, Renata, Pět krátkých linií, Tři linie), teprve až od pátého obrazu (Linie č. 1) začíná číslovaná souvislá řada, která čítá takřka 250 obrazů a realizací v architektuře. Plátna z prvního období jsou nesmírně cenná, protože dokumentují postupný přerod kombinatorického strukturálního principu v liniový, založený na náhodnosti. V tomto konkrétním obraze například vzrostl ze šesti na dvanáct počet směrů, kudy se mohla každá linie v dalším kroku své dráhy vydat, a linie tak získaly mnohem svobodnější charakter, lépe odpovídající jejich náhodnému založení. Také začátky linií tentokrát nejsou pravidelně rozmístěné, jsou náhodné, aby zcela zmizela viditelná vazba na rastr, která autorovi vadila na prvních liniích.

Liniových obrazů z klíčového prvního období do roku 1980 bylo pouhých patnáct a v Česku jsou zastoupené v jediné veřejné sbírce – dnes navíc dlouhodobě nepřístupné. Žádný z nich ještě nikdy neprošel aukcí, kolínský prodej je tedy mimořádnou událostí. A je to zároveň hlavní důvod výjimečné prodejní ceny. Podle dostupných informací se obrazy zakoupené v zahraničí stěhují většinou zpět do České republiky, bohužel výhradně do soukromých sbírek. Nejinak je tomu v případě Linií č. 3. A jak se ukazuje, čeští sběratelé jsou ochotni platit mnohonásobně vyšší částky, než které by dnes byli ochotni akceptovat noví zájemci ze zahraničí, a ženou tak ceny Sýkorových obrazů do nových výšek. Jsme tak svědky zajímavého tržního paradoxu, kdy čeští sběratelé svým opožděným zájmem vyrovnávají Sýkorovu dvourychlostní kariéru. V zahraničí, kde měl od 60. let velké úspěchy, docházelo k postupnému zhodnocování jeho tvorby. Doma, kde se dlouho nesměl oficiálně prezentovat, se nárůst ceny za jeho díla odehrával ve výrazných skocích. Podobný rázový nárůst ceny jsme měli možnost sledovat například po prodeji jeho zásadního obrazu Linie č. 24 do pařížského Centre Pompidou v roce 2005, který byl posledním nejviditelnějším stvrzením kvality jeho díla v zahraničí.

Ale vraťme se zpět na úvod. Dokázala by tedy ještě při současném vývoji cen česká muzea se svými omezenými zdroji udržet naději na zakoupení některého z klíčových děl Zdeňka Sýkory do domácích sbírek? Určitá šance tu je. Sýkorovy obrazy dnes prodávají jeho první sběratelé, ze kterých se často stali jeho osobní přátelé. A mnohým z nich bude jistě kromě peněz záležet i na tom, kam se obrazy z jejich sbírky dostanou. Možná kdyby naše instituce projevily svůj zájem, našly by mezi nimi partnery k diskuzi o výhodnějších podmínkách prodeje mimo aukci. Ale nechme se překvapit, třeba se i s prodaným obrazem časem setkáme v nějaké veřejné expozici. Ne všichni sběratelé si pořizují obrazy pouze pro své vlastní potěšení. Věřme, že je to i případ Linií č. 3.