MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2008 září

Zdeňka Benešová

Letošní výstava diplomových prací absolventů Akademie výtvarných umění v Národní galerii překvapila několika silnými autory, jejichž výstupem byla řada osobitých prací. Mezi nejzajímavější patřil soubor absolventky ateliéru Vladimíra Kokolii Zdeňky Benešové.

Diplomová práce Zdeňky Benešové (1977) je cyklem obrazových objektů, které vycházejí z přesně definovaného programu. Autorka jej založila na vjemu, který ulpívá na sítnici oka poté, co zavře víčka, za nimiž dochází v různých stadiích ke zpracování prvotní světelné informace. Od obrysů viděných předmětů přes jejich postupné mizení až po rozklad celku na drobné částice, které se dají přirovnat k zrnění, jež je základním termínem, s nímž Benešová při verbalizaci svých postupů operuje. Tato pozorování zaznamenávala autorka do skicáků, jejichž průhledné listy umožňovaly dále s prvotním obrazem pracovat. Vznikly série vzájemně se překrývajících a ovlivňujících pointilistických kreseb, které ji přivedly na myšlenku překrývajících se šablon.

V prvních výstupech se Benešová zabývala perforací papírových vrstev tak, aby co nejlépe vystihla odraz městského prostředí, které jí bylo základním inspiračním zdrojem. Tep ulice, míhající se okna, neony, světla při pohledu z jedoucí tramvaje, tedy abstrahovaný, vypichovaný obraz městské ulice, v jednom případě také městského horizontu viděného z butovického paneláku, v němž žila (Město III. a Město IV.). V další fázi hledání se soustředila na kresby a jejich vzájemný poměr, který dovoloval další krok, tentokrát už za hranici zbytků obrazu ulpívajícího na sítnici. Jednotlivé kresby získaly při další práci roli šablon, které prostřihovala, barvila a přelepovala tak, až vznikly materiálové obrazy, v nichž zásadní roli hraje transparentnost užitého papíru, struktura šablon a systém jejich překládání, ale také tušený světelný efekt, který vrstvy pauzovacího papíru umožňují.
 
„Jednotlivé šablony jsem vyráběla ručně na podlaze svého brněnského ateliéru, jedna ovlivňovala druhou a postupně se stávala plochou pro další obraz. Obraz se tak stal šablonou a šablona obrazem. Jednotlivé obrazy prosakují jeden na druhý. A výsledkem je téměř nehmotná subtilní plocha, která se ale chová spíše jako objekt, jímž proudí částečky světla, hmoty, které jsou obsaženy v prostoru. Měly by tak co nejvíce připomínat právě vjem, který se z okolního světa promítá za zavřená víčka.“ V tomto procesu se nejvíce projevila experimentátorská vůle Benešové při nakládání s materiálem, různými druhy papírů a pojiv, díky níž dospěla k technice, která nemá předobraz v postupu práce žádného autora, je ojedinělá. Cesta k ní vedla logicky, přičemž v posledním roce se výrazně formálně proměnila.

Zdeňka Benešová se vždy věnovala převážně malbě, a to jak v domovském ateliéru Vladimíra Kokolii na Akademii výtvarných umění v Praze, tak v ateliéru Martina Mainera, když absolvovala stáž na brněnské Fakultě výtvarných umění; věnovala se však také grafice, linorytu. Její zájem se upínal ke konkrétním námětům – koncentrovala se na malbu zátiší, městského prostředí, v němž ji stejně jako při malířských studiích vnitřku elektronických přístrojů zajímal systém, jak „to“ funguje. Od vnitřností televizního a rozhlasového přijímače, které v malbách a linorytech sledovala v roce 2006, se překlenula k systému města a sídliště.  Ten ji jako rušný, stále se pohybující stroj dunící zvuky a svítící spoustou světel v roce 2007 inspiroval k cyklu grafických listů s panelovými domy již zmíněného sídliště v Praze-Butovicích.

Soustřeďovala se v něm na zmnožení jediného prvku, oken a balkonových výklenků, které zaplňovaly celou plochu kompozice. Vytvářela tak síť jediného znaku, využívajíc tak už princip, který předjímá zrnění – základní inspirační princip její diplomové práce. Benešová pomalu směřovala k principu rastru, obrazu roztříštěného do jednotlivých vpichovaných bodů, kterému posléze také přizpůsobila techniku. Bod v kresbách převedla do nejostřejšího možného bodu ve velkoformátových pracích – do vpichu. Toto narušení povrchu posléze rozvedla do vystřihování šablon. Od malby, již začala vpichy a střihy destruovat, dospěla až ke koláži s vizuálním efektem vitráže. Ten je pro výsledek díla jedním z nejpodstatnějších faktorů. Transparentnost několikeré papírové plochy je v momentech vpichů nebo vystřižených částí evidentní a dílo získává nový rozměr, je-li instalováno ve správných světelných podmínkách. Zakomponování úlohy světla do obrazové plochy z jejího diplomního souboru činí nepřehlédnutelný a originální celek. Dokázala v něm posunout klasické médium a prezentovat jej v nezvyklé, inovované formě.

Přestože Zdeňka Benešová nepatří k autorkám hojně se vyskytujícím na kolektivních výstavách a její vlastní prezentace byla doposud spíše sporadická, z výsledků, kterými se představila letos v Národní galerii, se dá usuzovat, že o její tvorbě ještě uslyšíme.