MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2014 září

Život a dílo Medy Mládkové

Když jsem před několika lety poprvé navštívil Medu Mládkovou ve Washingtonu, tak mě tato energická dáma vzala do washingtonské národní galerie umění. Chtěla zjistit, zda mám vůbec nějaké znalosti o výtvarném umění. V jednom z hlavních sálů jsme se zastavili před slavným obrazem Františka Kupky Localisation des mobiles graphiques II z let 1912–13. Byl jsem nadšen, když jsem viděl, že obraz českého malíře visí vedle takového velikána, jako je Pablo Piccaso. A byl jsem překvapen, když jsem si na cedulce vedle obrazu přečetl, že se jedná o dar manželů Mládkových. Cítil jsem vůči své hostitelce silný pocit respektu a současně byl hrdý na to, že mezi donátory této významné instituce jsou i Češi.

Paní Meda začala před obrazem vyprávět o Františku Kupkovi, o tom, jak ho v 50. letech potkala v Paříži a jak se po celý svůj život snažila jeho dílo propagovat. Vyprávěla mi také příběh Kupkova washingtonského obrazu, který kdysi získala s manželem od básníka Listopada. Líčila mi, jak tímto darem chtěla umožnit klíčové kulturní instituci v USA získat jedno z nejzásadnějších děl Františka Kupky. Je jasné, že bez tohoto daru by národní galerie umění obraz nevlastnila. Příběh obrazu pokračuje tím, že v roce 2012 se stal hlavní ikonou výstavy o abstraktním umění, kterou pořádalo Muzeum moderního umění v New Yorku. Nemusím snad zasvěceným čtenářům říkat, že šlo o mimořádně prestižní projekt, jenž Františka Kupku jednoznačně zařadil mezi hlavní představitele abstraktního umění.

Na příběhu Kupkova obrazu lze velmi názorně ukázat, co všechno Meda Mládková dělala pro československé umění. Nebyla pouhou sběratelkou, tak jak vnímáme sběratelství v klasickém slova smyslu, ale opravdovou mecenáškou, podporovatelkou zakázaných či neoficiálně tvořících umělců. Jejím hlavním cílem bylo pomoci československé kultuře postižené totalitním komunistickým režimem. Ve snaze naplnit heslo, které dnes stojí na jejím muzeu „přežije-li kultura, přežije národ“, dělala během dlouhých let emigrace vše pro to, aby se svobodný západní svět seznámil s naší neoficiální výtvarnou tvorbou. Snažila se svou činností obhajovat svůj názor, že neoficiální výtvarné umění v komunistických státech je stejně kvalitní jako umění, které vznikalo ve svobodném světě.

Když jsem procházel jejím archivem ve Washingtonu, byl jsem překvapen, kolik výstav, přednášek a debat o československém umění v západní Evropě a USA zorganizovala. Myslím si, že teprve v budoucnu bude tato její činnost zmapována a doceněna. Vedle této osvětové činnosti byly pro umělce významné její cesty do tehdejšího komunistického Československa, a to zvláště v 60. a 70. letech. Při těchto cestách navštěvovala výtvarníky a díky radám teoretika Jindřicha Chalupeckého nakoupila celou řadu klíčových děl. Tato díla dnes tvoří základ sbírky Nadace Jana a Medy Mládkových. Její nákupy nebyly vedeny snahou investovat peníze do výtvarného umění či si jen zkrášlit svůj dům ve Washingtonu, ale snahou finančně pomoci výtvarníkům, kteří v tehdejší době nemohli svá díla volně prodávat.

Mohlo by se zdát, že s příchodem svobody a demokracie do naší země paní Meda se svojí činností skončí a bude si užívat zaslouženého odpočinku. Opak byl však pravdou. Paní Meda zahájila v sedmdesáti letech další podstatnou etapu svého aktivního života. Medě Mládkové se podařil malý zázrak, zřídila v Praze Museum Kampa. Nejprve zrekonstruovala objekt Sovových mlýnů a postupně do něj přesunula svoji uměleckou sbírku z Ameriky. Současně založila Nadaci Jana a Medy Mládkových, která dnes Museum Kampa spravuje a je vlastníkem většiny uměleckých děl, jež manželé Mládkovy za svůj život shromáždili. Skrze svoji nadaci tak Meda Mládková, obrazně řečeno, darovala svoji sbírku českému národu.

Po letech emigrace, kdy se v zahraničí snažila představovat československé výtvarníky, se hlavním místem jejích aktivit stala Praha. Meda Mládková se dnes snaží svoji sbírku prezentovat návštěvníkům muzea, a to zvláště mladým lidem, kteří měli to štěstí, že totalitní komunistický režim nezažili. Její činnost tedy ani dnes neutuchá, v tuto chvíli připravuje velkou výstavu děl Jiřího Koláře ze sbírky Nadace Jana a Medy Mládkových, která bude inspirována výstavou Jiřího Koláře v Guggenheimově muzeu v New Yorku, jež se uskutečnila v roce 1976.

Paní Meda Mládková se 8. září dožívá neuvěřitelných 95 let. Ač se osobně domnívám, že její celoživotní úsilí bude teprve jednou doceněno v celém rozsahu, už nyní lze říci, že její pomoc československé neoficiální výtvarné kultuře byla mimořádně důležitá, a že se tak Meda Mládková významně zasloužila o československou výtvarnou kulturu.

Chtěl bych jí proto ze srdce, za nás za všechny, kteří máme rádi výtvarné umění, za to vše poděkovat a popřát jí mnoho dalších spokojených let.